Bylo to takové klišé loňského jara: covid spoustu věcí katalyzuje!
Tak samozřejmě že katalyzoval, demaskoval a rozbil, ale určitě jinak, než jsme si představovali.
Jednou z těch mnoha věcí, co demaskoval, je, a teď vás možná překvapím, “mýtus odborníků a vědců”.
Teď se děsíte, co napíšu, že? Ne, nebojte, nemusíte. Stále platí, a na tom trvám, že stran epidemie je dobré ptát se epidemiologů, stran vakcinace vakcinologů a stran nemocí lékařů.
Jenže se taky ukázala druhá strana mince. Totiž že odborník na epidemii, vakcinaci nebo nemoci není automaticky schopný manažer, vysoce charakterní člověk nebo snad politik.
Slovo “politik” vůbec nevyslovujte s pejorativní příchutí, prosím. Já vím, že při pohledu na ty mátohy, co jsou v čele našeho státu, se tomu těžko věří, ale politik je ten, kdo by měl poslechnout odborné argumenty a prosadit jejich politické řešení tak, aby je společnost přijala. To je role demokratického politika, a upřímně: pro takovou roli potřebujete zcela jiné schopnosti, než mají vědci.
Odbočka k mátohám: Co tam volíte, to tam je! A když půlka lidí nedokáže říct politika, aniž by si u toho museli vykloktat, a polovina věří, že politici jsou kreténi a měli by tomu vládnout odborníci a vědci, tak čemu se divíte?
Odborník či vědec je kovaný ve svém oboru a vědě. Tam je jeho největší síla, o tom není třeba diskutovat. O čem je potřeba diskutovat, je to, jak odborné poznatky aplikovat ve společnosti. A tomu se právě říká, milé děti, politická debata. To není totéž jako debata politiků u Václava Moravce, rozumíme si?
Aplikovat to lze i na jiné oblasti, kde mají lidé tendenci brát slovo odborníkovo jako něco, co nahrazuje politickou debatu, a pak se divit, že společnost trpí rezistencí.