Vzpomněl jsem si, což se docela divím, protože se snažím myslet spíš na hezké věci, na jednu historku z obchodu. Nemůžu ji dohledat, ale nějaký bastlíř psal o tom, jak mu došly odpory, kterým se správně říká rezistory (což čtenáři mé knihy jistě dobře vědí), a tak vyrazil do GME, mezi lidem od součástek zvaným “choboti”, protože mají v logu nějakého mamuta či něco takového, což zase hezky koresponduje s diluviálním chováním těch mastodontů v roli prodavačů…
Ne, příběh se neodehrává v prodejně GME, ačkoli tam je to děsivými příběhy doslova těhotné. Pán totiž v GME požadované nesehnal, a tak vyrazil do nějakého jiného elektrokvelbu, vedeného starým elektronikem… Vstoupil do provozovny, požádal o rezistory a prodavač (představuju si ho jako takového lehce zanedbaného téměř šedesátníka ve flanelové košili) pohrdavě zahlaholil: “Á, u chobotů nemaj’ vodpory, co?”
Načež se jal štrachat v šuplíkách a doprovázel to průpovídkama, jak všichni kupujou u chobotů, ale tam mají samý šmejdy, jenže lidi sou blbý, a tak to kupujou, tak ať se pak nedivěj, že jim tohle nejde, támhleto nejde, všechno se rozbije, protože lidi už neoceněj kvalitu, jen aby to bylo levný… a tak dál, úkosem se přitom díval na kupujícího, aby mu bylo jasné, že sice říká LIDI, ale myslí konkrétně a jmenovitě JEHO, no však to znáte.
Já jsem takový nákup absolvoval se židlí Therapia v prodejně v Holešovicích, kde působí velmi výmluvný pán, co se zároveň hrozně rád poslouchá a místo prodeje dává přednášky. Zážitky jsem sepsal na Facebooku, to si dejte…
No zkrátka: znáte ty typy, co mají za celej boží den deset zákazníků, tak se jim vždycky rozvibrujou čakry, když někdo vleze dovnitř, a místo toho, aby si ty frustrace z života a z toho, že lidi jsou jiný, než voni čekaj’, vylili hezky spořádaně na Facebooku a v diskusích na zpravodajských webech, tak to pustěj na zákazníka a doslova ho tím pochčijou od hlavy k patě.
Kurva, já přišel nakoupit, a ne poslouchat geopolitické, sociologické, psychologické, spiklenecké a jiné úvahy páně majitelovy. Kruciprdel ale už! Snad po prvním indiferentním hm… může usoudit, že mu na to nezaberu, a omezit se na sortiment, jeho přemístění zpoza pultu na pult a namarkování… Ale ne, to on jede furt dál. Kdyby to bylo aspoň vtipný nebo příjemný, to nikdy! Vždycky jsou to výlevy zatrpklosti a zášti, takže z obchodu, pokud to přestojíte, odcházíte jako po verbálním zprznění: chce se vám blít a musíte se umýt od toho hnusného pocitu.
Přemýšlím, co by takový člověk udělal, kdybych mu výlev utnul rázným Kurva, prodávej a nežvaň! Přišel jsem pro zboží a ne sdílet něčí obsese! Předpokládám, že by mě z provozovny znechuceně vyhodil, protože on si přeci může vybrat, koho obslouží…
PS: Kdysi jsem zašel dvakrát do jedné takové restaurace - už zkrachovala, tak je to jedno. V ní byl majitel, který poučoval hosty o stravovacích návycích a stolování. Bohužel nezvolil vhodný způsob a překročil tu velmi jemnou hranici, která dělí “vtipně kousavé poznámky” a “nepříjemné kecy”. Tam jsem po vyslechnutí tirády na téma “Horkej čaj před jídlem? Pane, to je nesmysl, to je barbarství, holt je v Čechách nízká kultura stravování, tak tu musím takovým nedoukům vysvětlovat, že horký čaj se před jídlem co? Přece NE-PI-JE” vstal, posloužil mu na oplátku krátkou přednáškou o vztahu restauratéra a hosta, a odešel zpátky do lednového počasí. Prý za mnou brblal (říkal ten pán, co jsme spolu měli v té restauraci byznysové jednání), že se mu nic takového ještě nestalo.
No, bodejť. Všichni sedí dál, protože jim je blbé odejít, i když jim není příjemně… Na to kašlete. Odejděte!