Martinská

cover

Za tohle může zcela debilní komentář na Facebooku u sdíleného článku o ENIACu.

Ten článek je blbý. Byl blbý už když vyšel poprvé a je blbý i teď, když vychází lehce modernizovaný. Detaily vypíchnul Luděk Vainert na Twitteru, my si tady řekneme, že kilohertzy za sekundu je ohledně rychlosti stejný nesmysl jako třeba námořní uzly za hodinu, popřípadě km/h za hodinu. To je jednotka zrychlení, ne rychlosti.

Ale co, nudná technika je příliš maskulinně utlačující, tak proč k tomu nepřidat pohoršení, že se článek nevěnuje ženám?! Chtěl jsem autorovi toho komentáře, se kterým se shodou okolností známe už hodně let, napsat: “Kurva, asi proto, že je o tom počítači a o okamžiku jeho spuštění, ne o lidech, protože články o lidech kolem něj jsou jinde, jiné atd.”, pak jsem si to rozmyslel a chtěl jsem napsat “Kurva, Alene, strč si tuhle mánii hledat všude nějaký příznak útlaku do prdele”, a pak jsem si to ještě jednou rozmyslel a mávnul jsem nad tím rukou.

A vzpomněl jsem si na ty ženy od počítačů. Některé se zapsaly nesmazatelně - navrhly jazyky a programovací struktury, jiné fungovaly v rolích obsluhy (v podstatě písařky). Jo, sálové počítače, to nebyla práce s písíčkem, děti. Komu čest, tomu čest.

Moje matka jako skladová účetní strávila v 80. letech hodně času děrováním papírové pásky. Ta se kamsi poslala, tam se s ní cosi stalo, a za čas přišel štos papíru, kde bylo vidět, co měla ve skladu minulý měsíc. Později se to sofistikovalo, a místo štosu papírů chodily mikrofiše. A to byl hájtek, přátelé.

Čímžto jsem si vzpomněl na krámek v Martinské. Tohle budou znát jen pamětníci. V něm obsluhovala taková přísná paní s velkými brýlemi. Paní jste požádali třeba o Your Sinclair 4/88, paní se na vás dlouho podezíravě koukala, protože jí bylo jasné, že to chcete poškrábat, zamatlat majonézou a ukrást, v tomto smyslu pak udělila kázání, ještě vás vyslechla, k čemu že to PŘESNĚ potřebujete, protože to není na hraní, a pak vám přinesla mikrofiš (kus filmu, něco mezi A6 a A5), vložila do čtečky, a vy jste si četli. Pak jste našli třeba výpis programu, poznamenali jste si, že to je na stránkách 12, 13 a 14, paní jste požádali o kopii těch stránek, ona na nějaké šílené mašině stvořila velmi nekvalitní kopii (termopapír atd.) a za jednu stránku chtěla docela dost peněz, ale to nevadilo.

Odvezli jste si drahocennost domů, a tam jste se jali program přepisovat. Šlo to těžko, protože originální časopisy byly barevné, výpisy byly často na nějaké barevné ploše, a při vytváření jednobarevných mikrofiší se to prostě - ztratilo. Nebo aspoň znečitelnilo. Ale někdy jste měli štěstí, tak jste celé odpoledne přepisovali program, pak jste ho spustili, a on nefungoval.

To byl přesně ten okamžik, kdy se tužily charaktery nás, budoucích kluků (jo, je to tak, holky tam tehdy snad ani nechodily, sorry) od počítačů… S vědomím, že budeme vždycky dvacet let za světem, že budeme bastlit ze Spekter průmyslové řídicí stroje, zatímco kolem už zuřily Amigy, že se nedostaneme k literatuře, s tím vším jsme přesto šli do Martinské, požádali o mikrofiš a přestáli povídání o tom, že to není pro nás, ale teda… protentokrát…

Od té doby jsem alergický na strážce bran, co odhánějí zájemce o techniku se slovy to není na hraní, ale o tom někdy jindy.