Bylo to pozdě večer. Jak jinak.
Bylo to na Okounu. Kde jinde.
Já to s dovolením rozvinu.
Vždycky když umře nějakej kytarista, i kdyby hrál okresní přebor v tancovačkové kapele, tak se RIPuje vůkol a často padají slova o tom, jak Pepa už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.
Tak jako jo, dejme tomu, ačkoli bary jsou dost nuda, ale jak říkám, proti gustu… Tak tam je ten bar, barman šmudlá skleničky, lidi ještě nejdou, je klid, po zvukovce, ale před otvíračkou, Maureen Tuckerová - vlastně ne, ta ještě žije, tak dejme tomu, Mitch Mitchell - šmrdlá bicí nějakou lehkou rozcvičkou a na kraji pódia sedí Hendrix, drží kytaru a brečí do vína, protože se od toho pódia až kamsi do nebeský prdele táhne zástup kytaristů, co s ním hodlají jamovat, zatímco on by si nejradši zavřel oči, hrábnul do strun, zapomněl na svět a táhnul nějaký dvanáctiminutový sólo.
A místo toho chodí jeden po druhým mrtví rockeři: “Čau, Jimi… - Čau - Tyjo, jsem fakt rád, že tě vidím, takovou legendu - Těší mě, Pedro. - Pepo, ale to je jedno, Jimi. - Jasně, Pablo, sorry. Jaks to schytal? - Já ti ani nevím, hele, asi jak jsem sekal zahradu, tak jsem přeseknul kabel, a… - Nojo, blbý. - Jo, to jo. Hele, nedáme něco? Že bysme si tak zabrnkali, rozumíš? - Tyjo, teď asi ani ne, hele, jestli neva. - Jimi, jen rychlovka, tak pojď, něco nahoď… Hele, začni od E, já se přidám! Až to budu vykládat doma, tyvole, to mi kluci neuvěřej!”
Co je pro jednoho odměna, může být pro druhého trest.
Jediná úleva pro mrtvého Hendrixe, dodávám já, může být to, že může utéct do světa striktní logiky: “Však se říká, že jamujete se mnou, tak jamujte… Nikde není psáno, že musím jamovat já s váma!”
(Drsnější metodu, totiž že se naučí drnkat Valčíček od E, ani nezmiňuju…)