Žoviální

cover

Ostatně soudím, že by žoviálnost měla být považována za zásadní charakterovou vadu, obtěžující okolí podobně jako třeba bájivé lhaní nebo fanatismus.

Já vím, že jsou lidé, kterým to připadá jako neškodná libůstka, třeba jako říkat za každou větou “viď”, nebo když někdo mluví nahlas. Vím, že jsou dokonce i tací, co to mají rádi a na jedince stiženého žoviálností hledí snad i se zalíbením: “Jé, to je dobrý společník, samá legrácka, baví společnost, nezkazí žádnou legraci…”

Věřte nebo ne, ale dobrý společník, co je samá legrace a baví společnost, může být i člověk, který není samolibý žvanil. Protože přesně tím se dobrý společník liší od žoviálního pána (žádný genderový útisk, ženy jsou žoviálností stiženy mnohem méně častěji; ty mívají jiné kazy, třeba frflavost): žoviální se nejen rád pobaví, ale hlavně vždy pobaví sám sebe a neváhá to dát okolí najevo, jak se dobře pobavil.

Když narazíte na žoviála, máte nejdřív nepatřičný dojem, jako byste byli morousi, co kazí zábavu. Jako by byla chyba ve vás. Ale nebojte se: oni to ostatní brzo odhalí. I když to třeba nedají najevo, protože ten pocit je nepříjemnej: vědět, že ten člověk je vlezlý, jeho stokrát opakované žerty trapné a přitom trpět, že mu nemůžete říct už drž hubu, ty nádhero!, protože to by bylo faux pas. A to je člověku nepříjemné. A tak se s provinilým úsměvem omlouváte a pak opatrně ťukáte ostatní, jestli v tom náhodou nejste sami.

Nejste.

O bodrosti, což je taková sestra žoviálnosti a obě dohromady tvoří duo z pekel, si povíme příště.