V Sovětském svazu sledovali všechny. Sledovali i ty, co sledovali ostatní. A ti, co je sledovali, byli jinými sledováni.
Paranoia v Sovětském svazu proto neexistovala. Jak chcete být paranoidní a mít pocit, že vás někdo sleduje, když víte, že vás někdo sleduje. Všichni to vědí. Váš soused to taky ví, vaše žena to ví, váš vedoucí to ví, dokonce i ten, co vás sleduje, to ví, a chce, abyste to věděli i vy. “Soudruhu, my tě sledujeme…”
Všechny sledovali, kromě Dmitrije Antonoviče Šustakova z Polovodova poblíž Solikamsku, Permský kraj. Šustakova nikdo nesledoval. Třeba šel ráno do konzumu, koupil si slanečka a kvas, prošel se ke kolchozu, na hřbitov zašel, jen tak, však víš, jak se chodívá. Jen tak šel. A po celé cestě se na něj nikdo ani nepodíval. Šustakov se ohlížel, nejdřív nenápadně, pak naprosto nepokrytě, a nikdo za ním nešel. Nejelo za ním černé auto. Na ulici se po něm nikdo neotáčel.
Poprvé, když si toho všiml, to Šustakova překvapilo a začal si na to dávat pozor. A opravdu, vypadalo to tak, že ho nikdo nesleduje.
Šustakov začal vymýšlet podivné cesty a změny tras, aby nachytal důmyslně skryté pronásledovatele, ale nikoho nenachytal.
Jel autobusem do Berezniků, kde se dvě hodiny procházel v Gorodském parku, ale ani tam ho nikdo nesledoval.
Šustakov seděl doma, žvýkal pelmeně, zapíjel je kvasem a říkal si: “Mám to ale štěstí! Všechny sledují, ale na mne, Dmitrije Antonoviče, zapomněli! Asi o mně nevědí. Nu, což, říkat jim to nebudu…”
Potkal se se starým přítelem, popili spolu vodku, a ráno se rozešli, aniž by si jejich posezení někdo vůbec všimnul. Jel do Permu, ještě než ho přejmenovali na Molotov, přišel tam na úřad, pročetl si nástěnku, po chodbách chodil, míjeli ho úředníci a nikdo mu nic neřekl. Šustakov se uvnitř tetelil radostí: “Nic na mne nemají, nic o mně nevědí, nikdo mě nesleduje…” Zase se mu to potvrdilo.
Šel do parku poblíž Trojického Soboru a díval se na lidi: jakási stařena v šátku seděla na lavici a loupala jablko. Kolem šel mladý pár komsomolců. Když ji minuli, vytáhla baba tužku a notýsek a něco si zapsala. “Aha,” pomyslel si Šustakov. O kus dál se milicionář, co úkosem sledoval bábu, otočil na podpatku a namířil si to ke stánku s novinami. Po cestě se potkal s kulhavým žebrákem, a když se míjeli, něco koutkem úst zamumlal a šel dál. Kulhavec pokýval hlavou a někomu dal znamení.
Všichni všechny sledovali. Nikdo se nestaral o Šustakova. Měl pocit, že by mohl nakráčet nahý na výbor strany a křičet “Soudruzi! Co uděláte s těmi lumpárnami?!” - a nic by se nestalo. Jemu, Šustakovovi, nesledovanému muži.
Bylo to krásné slunečné odpoledne, a v 16:37 nasedl Šustakov na autobus zpátky do Solikamsku. Venku se pomalu sešeřilo, a najednou to Šustakovovi došlo. Bylo to jako když se dívá dlouho do tmy, ze které najednou vystoupí černá silueta proti černému pozadí, tak náhle to na něj přišlo.
“Šustakove, není ti podezřelé, že tě nikdo nesleduje?” napadlo ho. Do té chvíle nad tím nepřemýšlel, ale teď se nad tím zamyslel a musel připustit, že mu to je podezřelé. Proč ho nikdo nesleduje? Proč je všem ukradený? Proč nikdo nehlídá jeho kroky? Ne, není možné, aby o něm nevěděli, však ho prodavačka zdraví, i v kolchozu má pár známých, a okresní tajemník, s nímž chodil do školy, ho taky oslovuje. Vědí, že existuje - tak proč ho nesledují?
V noci šlapal pěšky ze Solikamsku do Polovodova, a nikdo si ho nevšímal. Procházel Černým. Kdesi zaštěkal pes a ozval se hrubý mužský hlas, který psa okřiknul.
“Kdyby chtěli, tak musejí vědět, že jdu,” pomyslel si Šustakov. “Ale proč to nechtějí vědět? Možná… Možná mě chrání někdo mocný… Někdo, kdo ví, že nedělám nic špatného, a tak není třeba mě sledovat!” Upokojilo ho to na zbytek cesty, ale jakmile lehnul do postele, zase začal přemýšlet. Proč ho nesledují, proč, proč, proč? Má za vsí strhnout Stalinův portrét a pošlapat ho? Nebo má jít vykřikovat protisocialistická hesla? Co má udělat, aby na sebe upozornil? A má na sebe upozorňovat?
Všechny sledují. O všechny se zajímají. Jen o něj ne. Ale není náhodou nezájem specifickým druhem zájmu? Však někde musí být jmenovitě řečeno, že Dmitrij Antonovič Šustakov nemá být sledován. Ale jakmile to někdo řekl, tak to znamená, že ho zná, že ho zajímá… Takže se o něj někdo zajímá natolik, až rozhodl, že se o něj nebude nikdo zajímat! A proč?
Šustakova druhý den srazil nákladní automobil. Nic vážného, jen pár odřenin, ale řidiče zatkli. Čuškin to viděl, tak Čuškina zatknuli taky. A Trofimovnu Ščerbakovnu taky, protože ji často vídali s Čuškinem. Starou Jegorovnu, co bydlela za traktorkou, taky, protože ji Čuškin udal, že má pod podlahou pytel brambor. A pak to Šustakov nevydržel, přišel na milici a udal se.
Komisař seděl za stolem, poslouchal Šustakova a drbal se pravítkem na zátylku. Pak mu povídá: “Skončils, Dimo?” Šustakov přikývl. “Tak jdi domů. Nic tu na tebe nemáme…”
Šustakov potom přestal chodit ven, jen seděl doma a pil. Myslelo se, že to kvůli té nehodě, ale důvod byl jiný: Šustakov měl pocit, že svět kolem něj není skutečný. Jednou dal facku ženštině ze sousedství, co se za ním stavila vypůjčit si vejce, ale nikdo to neviděl, nikdo s ním nepromluvil, nikdo na něj neposlal hlášení. Nikoho to nezajímalo. Milicionáři jen mávli rukou. Šustakov sedával u okna, nakukoval ven, viděl všechny ostatní, viděl ty, co je sledují a viděl, jak sledují ty, co je sledovali, ale jeho nesledoval nikdo. Nemusel se bát, že ho někdo vidí, ale tím víc se bál toho, že ho nikdo nevidí. Strach ho sežral zaživa. Říkalo se, že nakonec zešílel a jednoho večera umřel.
–
V Kuncevu už byl klid. Byl večer a Velký seděl za svým stolem v pracovně a podepisoval dokumenty, co mu malý předkládal. Najednou se zarazil, zamyslel a povídá: “Ty, Nikolaji Ivanoviči, poslyš, co ten Šustakov… Však víš, ten, jak jsme ho nesledovali. Co s ním je?”
Oslovený se chvilku ošíval a pak ze sebe vysoukal: “Ten… já… já nevím jistě. My jsme ho opravdu nesledovali, jaks chtěl.”
“Jsi hlupák, Ježove, jsi zatracený hlupák!” rozčílil se Velký. “Vždyť sledujeme všechny!”
Takový jednoduchý úkol, a oni to zkazí!