To jsem zase dostal čoud, vám povím. Stačilo napsat, že jsem jako dítě neměl rád ty příběhy plné chlapectví, přírody, laskavého humoru a správňáctví. Však víte: Přátelé zeleného údolí, Pod Jezevčí skálou, My z konce světa, trhání velryb a polepšování tatínků. Taky Knoflíkovou válku, Tajemství proutěného košíku, Krakonoše s lyžníkama, Lišáky s Šibeničákem a ještě spoustu podobných, které jsem milosrdně vytěsnil.
Tenhle jednoduchý status rozvibroval některé twitteřany k pozoruhodným hlubinám úvah, jako třeba že jsem vocas, protože nikoho nezajímá, co jsem neměl rád, tak proč radši nenapíšu, co mám rád, abych inspiroval ostatní?! To jsou ty chvíle, kdy stojí za to na Twitteru být… Ale nechme Twitter stranou.
Vadilo mi na těhle filmech a seriálech něco, co jsem nedokázal úplně přesně uchopit. Pamatuju se, jak rodiče a prarodiče na to koukali a pořád opakovali: Pojď se dívat, to je krásný film o přírodě, o dětech…
Jenže mi to nesedělo. Moje životní zkušenost byla dost odlišná. Ne že bychom nechodili do lesa, ale tak nějak s rodiči či prarodiči, ne s divným fousatým dospělým. Jako děti jsme si hrály nanejvýš s kolem a tříkolkou, a tak mi nebylo jasné, kde parta filmová sebrala rovnou celé auto. A tak dál.
Pozdějc jsem měl podobný, ale mnohem intenzivnější pocit ve chvíli, kdy jsem byl “mládež” a sledoval jsem “filmy o mládeži”, v nichž se lidi, co měli být staří jako já, chovali způsobem, jakým se nikdo z mých vrstevníků nechoval. Byla to ve skutečnosti představa starých o tom, jak se ti mladí chovají. A dvojnásob mě sralo (pardon, nelze jinak), když třeba moji rodiče tohle brali jako realitu a předpokládali, že se takhle my, tedy já a vrstevníci, fakt bavíme a takhle jednáme. To tedy, kurva, ani vomylem! Mohli se mě zeptat, ale neee, oni se dívali na filmy a pak si ze mě utahovali, že my mladí děláme tohle a říkáme tamto, a já nechápal, o čem jde řeč, protože - však víte.
Ale obloukem se můžeme vrátit do údolí zelených přátel: nestyďme se za to a přiznejme si, že tam sice byly děti a příroda, ale byl to kýč pro dospělé. Normální barvotiskový patetický kýč, u kterého si dospělí vzpomínali, že taky byli děti, a že by bývali chtěli, aby to takhle zažívali, ale museli na trávu pro králíky a les pro ně nebyl dobrodružství, ale povinnost v létě trhat borůvky a v zimě tahat klestí, a tak dál.
Pavlíku, to byl dudek!