Zvířátka mě, bůhví proč, milují.
Pejskové se se mnou chtějí kamarádit, kravičky si mě zvědavě prohlížejí, tuhle si při grilování za mne sedl holub a soustředěně mě pozoroval…
Nevím, čím jsem si to zasloužil.
I delfíni si mě oblíbili a hráli si se mnou. Možná jsem v nich probudil nějaký instinkt, který jim velí zachránit zraněného vorvaně, a připouštím, že ve slané vodě mohu přesně tak působit.
A to nemluvím o želvičkách, rejnocích, nebo o plazech. Ještěrky se sluní kousek ode mne a vůbec jim nevadím. Hadi se vyhřívají na mých prsou. Leguáni za mnou běhají. Drobní hlodavci se chovají, jako bych byl jeden z nich.
Nebo sovy. To jsou úplné orgie náklonnosti od sov, co zažívám…
A nejen obratlovci, ale i hmyz třeba. Letos jsem z bytu vyháněl asi pět lučních koníků. Těch obrovských, zelených. Jeden si vlezl za tiskárnu a tam dělal takové ty zvuky, co dělají koníci, takže jsem si myslel, že tiskárna dodělává a že budu kupovat novou.
V zásadě si nestěžuju. Až teda na ty mizerný vosy, tam bych se bez jejich přízně obešel. A taky bez přízně těch mizernejch bodavejch hmyzáků, co nejsou vidět, jako sametky. Po jejich láskyplném bodnutí mám tři dny nohu jako konev.