Titulní strana

Možná hledáte reportáž o tom, jak vyrazili do Chorvatska s rodinou, jak vyrazili do Chorvatska s elektromobilem, jak vyrazili do Chorvatska s jiným elektromobilem, jak vyrazili do Chorvatska s elektromobilem Tesla, jak vyrazili do Chorvatska s vlastní kůží (a elektromobilem) nebo jak vyrazili do Chorvatska elektromobilem a naprali to do kamionu, protože málo brzdili. Tak to není tady.

My jeli do Chorvatska vozem Mitsubishi, turbodiesel, 2.0, kombajn hraboš, fmetle, fdechtu, hagusy, fialky, na hlínách, velux, fdéídéčku, sesle vepř, bez švihadel. Prostě tak. Vyrazili jsme v noci, a tak nám cesta na prázdné dálnici příjemně ubíhala. Před Netřebicemi opravovali silnici, a tak jsme stáli na semaforech a do Kaplice bychom dojeli asi o minutu později, ale naštěstí cesta vedla z kopce, a tak jsme ztrátu stáhli na pouhých 32 sekund a brzy jsme projížděli Lincem.

U odbočky na A9 jsme si všimli, že venku je stále tma, ale nebyl čas tuto zvláštnost zkoumat víc, protože nás čekala cesta přes Alpy, podobná té, kterou podnikl, a to už v roce 218 před naším letopočtem, v čase druhé punské války, vyvolané výboji Kartága, v první válce poraženého, s vojskem a slony, Hannibal. Jen jsme jeli úplně jinudy a přes jiné Alpy.

Ale to už jsme sjížděli z alpských hřebenů ke Štýrskému Hradci a otevřel se před námi překrásný výhled na toto malebné městečko a jeho téměř tři sta tisíc obyvatel, zalité prvními ranními paprsky vycházejícího slunce. Hradec jsme ale objeli, cestou jsme natankovali plnou nádrž a pokračovali na Maribor. Po kratším zdržení na slovinské hranici, kde jsme zakoupili dálniční známku a smrděl tam plyn, jsme rychle přejeli Slovinsko a vjeli na proslulé chorvatské pláně poblíž Záhřebu.

Cestou přes Karlovac do Šibeniku jsme si vzpomněli na všechny ty, kteří jedou do Chorvatska elektromobilem, protože jsme zahlédli odbočku k památníku, postavenému k uctění velkého vynálezce elektromobilu, chorvatského technika srbského původu Nikoly Tesly. A již brzy nato jsme poprvé za celou cestu zahlédli moře. To už bylo poledne a my měli před sebou ještě část cesty, až za Šibenik.

Do cíle jsme dojeli v pozdním odpoledni. Jak vidíte, naše zkušenost potvrdila, že do Chorvatska lze dojet i s naftovým SUV, a kromě nezbytných pauz na odpočinek a jedno tankování nevznikly výraznější prostoje. Není třeba se obávat komplikací, do cíle, jak sami vidíte, dojedete:

Na závěr pár užitečných tipů a zajímavostí:

• Ve všech zemích, kterými do Chorvatska projíždíte, se jezdí vpravo. Je rozumné to dodržovat.
• Na hranicích mezi zeměmi se můžete chvíli zdržet.
• V Chorvatsku je rozvinutá síť služeb, jsou zde například obchody s potravinami nebo velmi oblíbené restaurace, kde se lze najíst.
• Natankováním paliva do vozu zvýšíte dojezd. Je dobré natankovat tzv. plnou. Zdržení bude maximálně pět minut, a to bez kávy. Když natankujete jen polovic, dojezd se vám výrazně zkrátí a budete muset stavět častěji.
• Mořská voda v Chorvatsku je slaná a nehodí se k pití.
• Myjte si ruce!

Příště: Vyrazili jsme z Chorvatska zpátky!

Málo se to ví, ale reklamu mám rád. Nepřepínám jen tak, protože občas člověk vidí věci nevídané, a někdy se i poučí.

Třeba tuhle. Nestačil jsem žasnout a jen jsem zíral. Archetypálně blbá reklama na čistící prostředek podle toho nejčastějšího scénáře. Osoby a obsazení:

• Baba. Tedy žena, která si myslí, že čistí.
• Rejpal. Tedy někdo, kdo vysvětluje Babě, že to dělá blbě.
• Odborník. Tedy někdo, kdo se zjeví jako deus ex machina, potvrdí Rejpalova slova, odhalí Prostředek a Babu poučí.

Končí to tím, že Baba už nyní ví, že jedině Prostředek je ten správný, protože na to má slovo Odborníka. Odměnou jí je uznání od Rejpala a šťastný bakteriíprostý život ve sterilní domácnosti.

V tomto konkrétním případě byla dvojice Baba a Rejpal pojatá jako seniorka s dospělým synem. Seniorku hrála relativně mladá herečka s vlasy nabarvenými na šedivo, Rejpal pak byl ztvárněn jako korporátní šulin, co svojí matce vysvětluje, jak má správně mýt podlahu. Ne snad že by jí s tím pomohl, to ne, on jen rejpal do báby s mopem, že nedezinfikuje!

K tomu byl dialog hodný pera dramatikova:

• “Právě dezinfikuji, synku!”
• “Nedezinfikuješ, jen myješ!”

Tak pravil synek, ukazuje na růžový generický čistič. A na ta slova se zjevil Odborník, v tomto případě Odbornice, a pravila:

• “Nedezinfikuje. Jen myje.”

Hotový chór z antického dramatu. Sice jen jednočlenný, ale stejně autoritativní. A aby bylo jasno, tak se pod odbornicí musí objevit titulek, který vysvětlí, že se jedná o odbornici. Tak se i stalo. Objevil se tam, v korporátní barvě, a na něm hrdě stálo:

Michaela Badinková, herečka, matka

Jo! Jo, jo, jo! Pryč s falešnými MUDry a postavami v bílých pláštích, jsou nevěrohodné! Všichni totiž díky internetu dávno vědí, že jediný relevantní odborník stran virů, dezinfekce a těchto věcí je, tramtadadá: ženská, co má aspoň jedno dítě. Taková žena je automaticky odborníkem na desinfekci, chemii, pedagogiku, politiku a spoustu dalších věcí, v čele s medicínou. Fakt, tři univerzity byste na tom postavili.

Dál Michaela Badinková, herečka a matka, na zmínku o podlaze odtuší: “království virů a bakterií!” Pak předvede “test na bavlně”, který nezvratně dokáže, že vlevo je vždycky větší špína, protože v kroužku je spousta namalovaných breberek. No a nakonec zopakuje, že tenhle prostředek dezinfikuje.

Myslím, že teď už nikdo nepochybuje. Nebo že by přeci jen? Tam někdo vzadu? Tak znovu: Je to věděcky dokázané, zaručila se za to Michaela Badinková, herečka a matka!

Nebrblat! Herečka a matka, rozumíš?! Tak to musí být pravda!

Herečka a matka, malověrní, opakujte si to! Nebo má přijít nějaká zpěvačka a matka a vysvětlit vám vakcinaci?!

Nebudu vám povídat, jak drahá je koupě auta, obzvlášť, když ještě furt na něco čekáte a čekání si krátíte nákupem kde čeho.

Včera došlo i na knihy. Koupil jsem dalšího Hollanda, protože Rubikon se mi hodně líbil, pak ještě nějaké další knížky o společnosti, no a jak se tak plonckám po Dobrovském, tak mě upoutal banner “Knihy od Radky Třeštíkové za polovic”.

Koukám se na to a cítil jsem, že jsem na stopě nějaké zasunuté vzpomínky. Znáte to - říkáte si, že něco uděláte, pak to zapomenete, celá ta myšlenka se zasouvá do zapomnění, až z ní jen maličký cípek vyčuhuje. A desetkrát jdete okolo, ničeho si nevšimnete, pojedenácté to ale zapadne.

Díval jsem se na ten kauf a bylo mi jasné, že to není to, co jsem chtěl, ale nějak to souvisí.

Dvacet sekund.

Půl minuty.

Furt vím, že tam něco bylo…

A pak najednou jsem si vzpomněl: četl jsem před časem takovou recenzi, kde chválili brilantní vypravěčství a úsporný sloh nějaké autorky. Autorku znám z Facebooku, líbí se mi, co a jak glosuje, a říkal jsem si, že až jednou budu kupovat knížky, koupím si i něco od ní, páč by to mohlo být dobré čtení, a docela jsem se na to i těšil.

Tak jsem si díky reklamě na knihy Radky Třeštíkové uvědomil, že jsem si chtěl koupit Tyhle fragmenty od Bianky Bellové, a koupil jsem je.

To jsem zase dostal čoud, vám povím. Stačilo napsat, že jsem jako dítě neměl rád ty příběhy plné chlapectví, přírody, laskavého humoru a správňáctví. Však víte: Přátelé zeleného údolí, Pod Jezevčí skálou, My z konce světa, trhání velryb a polepšování tatínků. Taky Knoflíkovou válku, Tajemství proutěného košíku, Krakonoše s lyžníkama, Lišáky s Šibeničákem a ještě spoustu podobných, které jsem milosrdně vytěsnil.

Tenhle jednoduchý status rozvibroval některé twitteřany k pozoruhodným hlubinám úvah, jako třeba že jsem vocas, protože nikoho nezajímá, co jsem neměl rád, tak proč radši nenapíšu, co mám rád, abych inspiroval ostatní?! To jsou ty chvíle, kdy stojí za to na Twitteru být… Ale nechme Twitter stranou.

Vadilo mi na těhle filmech a seriálech něco, co jsem nedokázal úplně přesně uchopit. Pamatuju se, jak rodiče a prarodiče na to koukali a pořád opakovali: Pojď se dívat, to je krásný film o přírodě, o dětech…

Jenže mi to nesedělo. Moje životní zkušenost byla dost odlišná. Ne že bychom nechodili do lesa, ale tak nějak s rodiči či prarodiči, ne s divným fousatým dospělým. Jako děti jsme si hrály nanejvýš s kolem a tříkolkou, a tak mi nebylo jasné, kde parta filmová sebrala rovnou celé auto. A tak dál.

Pozdějc jsem měl podobný, ale mnohem intenzivnější pocit ve chvíli, kdy jsem byl “mládež” a sledoval jsem “filmy o mládeži”, v nichž se lidi, co měli být staří jako já, chovali způsobem, jakým se nikdo z mých vrstevníků nechoval. Byla to ve skutečnosti představa starých o tom, jak se ti mladí chovají. A dvojnásob mě sralo (pardon, nelze jinak), když třeba moji rodiče tohle brali jako realitu a předpokládali, že se takhle my, tedy já a vrstevníci, fakt bavíme a takhle jednáme. To tedy, kurva, ani vomylem! Mohli se mě zeptat, ale neee, oni se dívali na filmy a pak si ze mě utahovali, že my mladí děláme tohle a říkáme tamto, a já nechápal, o čem jde řeč, protože - však víte.

Ale obloukem se můžeme vrátit do údolí zelených přátel: nestyďme se za to a přiznejme si, že tam sice byly děti a příroda, ale byl to kýč pro dospělé. Normální barvotiskový patetický kýč, u kterého si dospělí vzpomínali, že taky byli děti, a že by bývali chtěli, aby to takhle zažívali, ale museli na trávu pro králíky a les pro ně nebyl dobrodružství, ale povinnost v létě trhat borůvky a v zimě tahat klestí, a tak dál.

Pavlíku, to byl dudek!

Bylo, nebylo… Kecám: bylo!

V nejmenovaném vydavatelství přišla produktová kolegyně a povídala: “Hele, Martine, musíme udělat…” - a už nevím, co to přesně bylo. Ale byla to nějaká naprostá pitomost nehorázná, něco jako “nabízet otvírák vydání jako sponzorovaný článek pro partnery” nebo tak něco.

Tak jí povídám: “To neuděláme. Tohle nikdy neuděláme, protože to je naprostá píčovina a - prostě ne!” Seděl jsem v té době na místě, kde sedával Miloš Čermák, a něco z jeho razance a nehledaných hodnocení asi přešlo na mne.

Rozjela se debata, kde se kolegyně snažila říkat, že to sice je píčovina, ale že bychom to měli udělat, navíc obchod to chce a spoustu peněz to přinese a tak dál, a nakonec povídá: “No, hele, můžeme si o tom myslet co chceme, ale faktem je, že se to řešilo na poradě produktu a obchodu a všichni se shodli, že to tak uděláme, takže…”

A jak jsem k ní byl otočený, tak jí povídám: “Ve Wannsee se taky všichni shodli, že to tak udělají!”

To ji zarazilo, možná se jí to i trošku dotklo, a povídá: “Chceš snad říct, že naše noviny jsou něco jako holokaust? To chceš srovnávat?”

“Noviny ne, ale ty porady…”

Protože to, že se nějaká skupina lidí někde na něčem shodne, neznamená, že se shodli na něčem správném, co by se mělo dělat.

(Jo, tuhle historku jsem použil v dnešním článku na Infu)

Včera odpustky, dneska desatero. Tohle jsem sprostě ukradl od Viléma Rubeše. Autorem je reverend Boetcker a … no, prostě si ho přečtěte a pamatujte, jo?

1. Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.
2. Slabí se neposílí oslabením silných.
3. Malí nevyrostou omezováním velkých.
4. Chudým nepomůže zničení bohatých.
5. Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž peněz je placena.
6. Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.
7. Spolupráci lidí neposílíš zvyšováním nenávisti.
8. Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.
9. Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.
10. Lidem nepomůžeš, když za ně budeš dělat to, co by mohli a měli dělat sami.

Díky

Jan Palaščák vytvořil další virtuální měnu. Jestli tohle nestačí jako důvod pro potrestání, tak nevím, co už…

Ne, promiňte. Virtuální měny jsou dobrá adrenalinová jízda pro lidi s dostatkem prostředků, ale bohužel jejich podstata, kdy si může každý založit další svoji měnu, vede k - no, však víte. Naštěstí funguje něco jako trh, takže jich většina pomře, část bude živořit (řekl tu někdo slova “prohlížeč Opera”?), a jen pár bude fungovat. K čemu, to zatím nevíme, ale k běžnému placení to moc nebude.

Promiňte, to taky není to podstatné. Podstatné je, že Palaščák vymyslel zelenou virtuální měnu! No fakt! Krytou - tramtadadá - oxidem uhličitým, druhým nejhorším plynem ve vesmíru po Cyklonu B.

A teď se držte, přichází jízda, namazaná citátama: Vytvořil virtuální měnu CO2IN, která je kryta evropskými emisními povolenkami. Nákupem měny stahují uživatelé povolenky z trhu. Díky tomu jich méně zbude na továrny a elektrárny a jejich koupě je vyjde dráže. To by je ve výsledku mělo motivovat k rychlejšímu přechodu na udržitelnější technologie. Uživatelé aplikace tak nepřímo omezují vypouštění skleníkových plynů do ovzduší.

Leda hovno, milí zlatí, jen si kupujete odpustky za svůj hřích uhlíkové stopy. Úplně normální odpustek podle toho, jak moc jste hřešili: Aplikace zároveň umožňuje spočítat si svoji uhlíkovou stopu a nakoupit si přesně takové množství CO2INů, abyste ji smazali. Nová virtuální měna by mohla také sloužit jako platidlo, které se dá využít podobně jako kryptoměny.

Takže se nebude těžit, OK. Místo získávání unikátnosti tím, že hledáte něco, čeho je málo, použijí emisní povolenky: Pořízením každé stovky CO2INů uživatel stáhne z trhu jednu povolenku a zamezí vypuštění tuny skleníkových plynů do ovzduší.

A pak ještě v článku pro zichr zopakují tu kravinu ze začátku, to kdybyste ji přehlídli: Jak už bylo řečeno, čím víc CO2INů si uživatelé pořídí, tím víc poroste cena jedné povolenky, což by mělo továrny a elektrárny motivovat, aby modernizovaly své provozy.

No to, kurva, ani omylem! Když takhle uvažuje zelený khmér či jiný Klim-Ir Sen, nemůžu se mu divit. Oběti ideologií vždy věří víc tomu, čemu věří, než realitě. Ale podnikatel?

Schválně, představme si elektrárny. Máme fosilní, jaderné, vodní, větrné, sluneční atd. Fosilní něco pálí, těch se tedy povolenky týkají. Dejme tomu, že se tahle halucinace stane skutkem a opravdu CO2IN způsobí nějaké významnější zvýšení ceny povolenek. Co se stane pak? Fosilní elektrárny omezí výrobu a/nebo zdraží produkt. To je okamžitá reakce. Některé možná opravdu modernizují, ale to není hned, to není jako přepnout přepínač Hodně emisí - Málo emisí.

Aha, pravil mi follower, tady to je! Budou vyrábět dráž, což sníží jejich konkurenceschopnost! Má pravdu, hoch bystrý, ale mýlí se v tom, že elektrárna “nemůže zdražit”. Může. Odběratelé začnou preferovat levnější zdroje, ale ty nepokryjí spotřebu, takže nakonec budou muset nakupovat i od dražších. Což povede k čemu? No ke zvýšení celkové ceny pro odběratele. Drahé odpojit nelze - jakmile by se odpojily, nastal by nedostatek energie a její cena by vystřelila tak vysoko, že byste přemýšleli, jestli si nabijete notebook nebo ohřejete jídlo.

Druhá možnost je, že se provozovateli fosilní elektrárny se zvednutou cenou přestane byznys vyplácet a zavře krám. Jupí, hosana, zlý elektrobaron padl, sláva! A kde se vezme ta energie, co najednou na trhu chybí? No, postaví se přeci nová elektrárna. Jaderná to nebude, to by si ekoakti rozmlátili prstíky o klávesnice, další přehradu nemáme kam vmáčknout, solární by šly, ale nebylo by místo pro řepku, větrné jsou tu docela pofiderní, tak vám nevím, no. Anebo bude potřeba šetřit! Továrny modernizují své provozy, čímž sníží spotřebu energie a zvýší výrobu atd. To tak hezky vypadá na letáku, ale hůř se to udělá. Celý problém se posunul o úroveň dál, a snad ještě máme v živé paměti, jak snadno velký výrobce zvedne kotvy a přesune výrobu jinam, když je k tomu donucen. Srdce levice se teď tetelí blahem: zlý kapitalismus je poražen, lidé jsou osvobozeni od okovů otrocké práce v montovnách, a teď se konečně budou moci svobodně nadechnout a… No, a co budou dělat? Mě se neptejte, ptejte se levice. ;)

A když už se budete ptát, tak se ptejte, kterou že technologii zvolí. Která technologie umožní instantně nahradit fosilní zdroje, rychle postavit elektrárnu s dostatečným výkonem a dodávat stejně levně?

Realita je taková, že emisní povolenky mají možná nějaký částečný vliv na modernizaci, zato mají obrovský vliv na ceny. Modernizace nejde tak rychle, jak se čeká, jaderná elektrárna, což je v současnosti jediný známý spolehlivý a snadno řiditelný zdroj energie s dostatečně velkou hustotou a bez vypouštění plynů, je běh na dlouhou trať s ekonácky za zády, a pokud se povolenky rozšíří na další obory, čeká nás energetická chudoba, což je proponentům zelenosti nejen jedno, ale dokonce libo, protože oni nepotřebují spotřebovávat, tak vy taky ne, jinak umře tuleň!

Každopádně: Energie zdraží, ale jestli to nějak pomůže vašemu vnitřnímu klidu, tak to můžete uspíšit a vykoupit se z hříchu. Ta paralela s odpustky je naprosto evidentní. Protože, jak praví Forbes: V praxi to může vypadat třeba tak, že pojedete vlakem do Berlína, za virtuální měnu si koupíte lístek, zároveň jejím prostřednictvím vymažete svou uhlíkovou stopu z cesty a v Berlíně si s ní objednáte pivo.

Takže vy pojedete elektrickým vlakem a zaplatíte za to, že někdo jiný tu elektřinu bude muset vyrobit dráž, nebo ji vyrobí míň, ale vy budete mít u stánku s Currywurstem čisté svědomí?! Tak to sorry, to jste jen ubohé pokrytecké píče!

Karel Ďuriš měl na Twitteru pěknou výzvu.

Napište svojí řidičskou historii.👇

Já: řidičák v 19, ale nikdy jsem moc neřídil (strach, nebylo auto). Od 22 jsem za volantem neseděl a řidičák už mám propadlý, konec 🤷.

— Karel Duris 🌈 (@KarelDuris) 5. července 2021

Já si řidičák dělal někdy v osmadvaceti. Až. A vlastně kvůli práci, tam ho po mně chtěli. Do té doby mě to nějak nepřitahovalo, navíc jsem nebyl schopen přeřadit (ano, automaty nebyly tak běžné jako dnes), ale nějak bych to zvládnul. Jenže když se pak na gymplu řidičáky dělaly, tak bylo vybráno asi dest lidí podle prospěchu. Jak kdosi se stejnou zkušeností psal na Twitteru: “Prostě ho dělaly šprtky”.

Pak mě to začalo bavit. Nejen ona přeprava z bodu do bodu, ale i samotné řízení. Mám radost, když můžu někam jet. Tedy ne, to není přesné: mám radost, když můžu jet a řídit. Je to pro mne docela příjemná činnost, při které příjemně relaxuji. A když se rozčiluju, tak jen někdy a trochu. Kupodivu ne v zácpách, ty beru docela stoicky.

Naježděno mám ve vlastních autech asi 300.000 kilometrů, pár desítek tisíc i v cizích, půjčených či služebních. Patřím k řidičům klidným, netrhám asfalt, pouštím chodce i ostatní řidiče, ale rozhodně nejsem nějaký šnek s kloboukem a platem vajec - snažím se jezdit svižně, abych nikoho nezdržoval. Na druhou stranu nepřekračuju nejvyšší povolenou nijak výrazně. Když na dálnici přidávám, abych našel skulinu vpravo a pustil stíhače za sebou, tak sešlápnu na sto padesát, nemám s tím problém a nebojím se, ale dál se držím někde v rozmezí 130 - 135. Na německých dálnicích jsem si ověřil, že pro většinu řidičů je “neomezeně” někde okolo sto padesáti, tak jedu stejně rychle jako oni, a cajk.

Řídím se pár poučkama, jako třeba že jet rychle rovně umí každej, nebo že je fajn vědět, že jsem na hlavní, ale důležitější je, jestli to vědí i ti na vedlejší. Spoustu pravidel dodržuju, protože jsem línej přemýšlet nad tím, kdy je mám porušit. Třeba pásy nebo blinkry, to mám zautomatizované, takže na to nemusím myslet a rozhodovat se, jestli teď ano a teď ne.

Navíc mám auta rád. Ne snad že bych byl cargeek a porovnával počty ventilů a brmblání výfuků a jestli “f dechtu de hodně vocpoda”, to chraň pámbu. Ale mám rád ty stroje.

Jo, mám rád auta velká a malé řvoucí sporťáky ve mně víc než adrenalin vyplavují endorfiny, protože si fyzicky uvědomuju, jak strašné je tam sedět pro člověka, co má 202 centimetrů. Jo, kdybych měl 150, tak věřím, že si někdo může myslet něco o nástavci, ale sorryjako.

A co vy?