Titulní strana

S Pirátama mám velmi dlouhou osobní historii, naplněnou spoustou veselých historek. Kdo mě znáte, tak víte, jakou zábavu mi tahle parta ajťáckých pábitelů skýtala ve svých začátcích. Jak ve veřejném fóru propírala všechno, a když se členové vyjadřovali, byla to ryzí nádhera. Setkávali se tam aktivisté proti kapitalismu, za ekologii a pro Palestinu s procesními obsedanty level Hasalík a s pozoruhodně schopnými a věcnými lidmi, co se dostali brzo do vedení.

Po pravdě nejsympatičtější z nich mi je Ivan Bartoš. Chytrej, čitelnej a schopnej politik nové generace. Super.

Dál je to horší. Mikuláš Ferjenčík mi kdysi odpovídal na nějaké veřejné výtky stran jejich kampaně, v níž vytáhli podivný soudní případ, srdnatě se bili za to, že zlé SW korporace zničily život klukovi, co jen sosal programy, které potřeboval do školy, tvrdili, že u soudu byli, a po pár dobře mířených dotazech a o jednu stošestku později přispěchal Ferjenčík s vysvětlením, že vlastně nešlo o jeden soudní spor, ale kompilace několika reálných případů… A přisadil si i Michálek, právné expert Pirátů, že vlastně nikde netvrdili, že šlo o reálný případ.

Jo, ten Michálek, co ho pak odvolávali, protože na něj vyskakovaly zprávy zvnitřku strany, že je arogantní a šikanuje.

Po pravdě řečeno jsem byl poslední rok, možná i delší dobu, naprosto zoufalý z tristního veřejného vystupování mých oblíbených pravicových stran. Psal jsem o tom nemálo. Nemastné veřejné vystupování vedení atd. Sympatický mi začal být STAN, a Piráty jsem byl ochoten nějak strpět, a to jen díky schopnému Bartošovi. Chtěl jsem jejich koalici volit a zakroužkovat na kandidátce STANaře…

Nechávají mě chladným hoaxy o tom, jak Bartoš hodlá zabavit byty pro migranty, to jsou ultra píčoviny. Nechávají mě chladným volební plakáty s borcem Michálkem, který má možná právo vystudované, ale představuje si to jako kovbojku, kde se točí lasem. Sorry, Michálek je pro mne na základě zkušeností, viz výše, ve škatulce “křivák”, ale na ministerstvu napáchá jenm málo škod, protože ho státní aparát úspěšně odstíní.

Jenže když jsem z těch nejvyšších pater sestoupil o kus níž, tak jsem si uvědomil, že tam je ještě větší problém. Čtu, co píšou členové, a co jsou ochotni veřejně tvrdit. Jeden Pirát z Prahy 7, kterého znám osobně, si jede svůj odpor vůči establishmentu, EU a podobným věcem stejně jako v dobách před patnácti lety. O druhém Pirátovi ze středních Čech se odmítám bavit. Chvíli jsem sledoval naši pirátskou místostarostku na Twitteru, a jakkoli může být v praktické politice na místní úrovni skvělá, tak mi její politické názory v “horkých” tématech nesedí. Pak tam jsou ale fujtajblové existence typu protiizraelského ultralevicového senátorského kandidáta. Pak tam je ten, co kandidoval v Brně a dělal ty triky s doménou, a ještě se obhajoval jak dvacetiletej fracek. Další řadový Pirát mi tuhle přišel vysvětlovat, jak se mýlím, protože je dokázané, že za tornádo může změna klimatu, protože tornáda tu nikdy nebyly! Vyměnili jsme si asi šest tweetů, než mě znudil, ale fascinovalo mě, že v každé své odpovědi nějak zmiňoval “konzervativce”. Pak mi došlo, že tím myslí mě, což mě pobavilo, ale zároveň mě nasrala jeho neskutečná zaťatost. “Tornáda tu nebyly” - “Byly vždycky, viz tento přehled tornád” - “Tak jo, to dokazuje, že klimatická změna není, konzervativci můžou jít klidně spát, zatímco na Moravě blablabla…” - “Tak si ten odkázaný článek aspoň přečtěte…” - “Nepotřebuju si nic číst, vědci dokázali, blabla, konzervativci, blabla…”

Jako ne že by u druhé koalice nebyli řadovými členy exempláře hodné podivu. Zrovna třeba Skopeček s jeho hejnárodním tweetem o českých šéfech institucí, to je taky slušný dílo. Jen mi připadá, že podobné úkazy u (například) ODS jsou důsledkem nějakého osobnostního rysu, nebo prosté pitomosti, ale u Pirátů mi tihle úkazové nepřipadají hloupí, jen ideologicky na přespiču.

Ano, Piráti mají potenciál oslovit mě, městského liberála napravo, ale ta strana vyrostla z nějakých kořenů, a pokud nechce přijít o staré voliče, tak jim musí dělat nějaké úlitby. Touhle cestou se rozhodla jít, a právě kvůli těmhle úlitbám starým radikálům, co prosákly nejen do programu, ale furt kvasí dole, mě nakonec pár měsíců před volbami odpudila.

Držím se trefného vyjádření Mirka Topolánka, že “pro koalice by měl být Babiš nepřítel a ta druhá koalice soupeř”. Jen prostě sorráč, tohle nekousnu, ani kdyby měli tři Bartoše a já kroužkoval STAN odshora dolů.

Ještě k tomu včerejšímu… trošku…

Měření je skvělá věc. Bez měření není vědění, to je taková hezká průpovídka. Ještě hezčí průpovídka je ta o dobrém sluhovi, ale zlém pánu.

Totiž: jakmile to, co děláte, začnete měřit nějakým způsobem, brzy vás to dotlačí k tomu, že se soustředíte na zlepšení toho kterého ukazatele, zatímco ostatní opominete. Výsledkem je pak deformace.

Kdyby se přirozený výběr u člověka soustředil jen na rychlost běhu, vypadali bychom jako pštrosi.

Když se na webu soustředíte na zvýšení návštěvnosti, výsledek se dostaví: zvýšíte návštěvnnost. Jsou na to úplně jednoduché triky, od těch čistých, kdy tam lidi naženete reklamou, přes různé odstíny SEO až po špinavej džob. Výsledkem je, že máte poměrně brzy násobně velkou návštěvnost. Jste šťastní? To jste chtěli? Většinou se ukáže, že sice máte velkou návštěvnost, ale je průtoková. Stali jste se průtokovým ohřívačem návštěvnosti. K ničemu vám není.

Ou kej, tak se soustředíte na konverzi. Máte konverzi 1,7 %, chcete 2,2 % - tak ji dostanete. Jenže to nakonec taky není to, co jste chtěli. Jen jste se to naučili měřit, tak jste komplexnost svojí práce vměstnali do dvou či tří ukazatelů a jim přizpůsobujete vše, co děláte. A v tu chvíli se měření z pomůcky stalo cílem, přesně podle Goodhartova pravidla.

Tak to prostě je, a nneuniknete. Když se přespříliš soustředíte na jediný ukazatel, tak si zdeformujete zbytek. Třeba když se soustředíte na akvizici a jako ukazatel si vezmete, třeba, počet předplatitelů. To je velmi, velmi jednoduché: stačí dávat předplatné na iks týdnů zdarma, nebo se slevou bambilion procent. Za korunu. Za dvacku. A najednou máte akvizici jak kráva, všichni se radují, statistika roste, KPI jsou v suchu, ale doopravdy vám to je nanic, protože ti lidé přišli ne za zbožím, za službou, ale za slevou, a jejich loajalita je rovná přesně té dvacce, co za to zaplatili. A ne, nebudou platit plnou cenu a ne, neřeknou si “je to tak skvělé, teď jsem si to zkusil, takže rád zaplatím plnou palbu”. Řeknou si “OK, ale nejsem blázen a koupím si to, až zas budou mít slevu. Však co, má to cenu dvacky, tak proč za to dávat víc?!”

Nakonec stejně zjistíte, že jediný ukazatel, který říká něco, co vám opravdu k něčemu je, se nedá dost dobře změřit. Ti, co přemýšlejí, se soustředí na něj, smíří se s tím, že je nezměřitelný, a berou ostatní metriky jako nepřímou nápovědu. Zato ti, kterým připadá prodej housek stejný jako prodej aut a prodej aut stejný jako prodej pletených svetrů a prodej pletených svetrů stejný jako prodej jídla v restauraci, ti se co půl roku zaměří na nový ukazatel zjevené pravdy, a napřou veškeré úsilí k jedinému: zvýšit ukazatel.

Kvadratura kruhu, trisekce úhlu, odlišení brandu…

Chceme, aby náš web byl odlišný. Jiný, než mají všichni ostatní.

Ou kej. To se dá udělat.

Chceme, aby bylo na první pohled patrné, že jsme restaurace. Aby prostě každému došlo, že je na webu restaurace.

Ou kej, to se dá udělat.

Ale obojí dohromady? To těžko, ty požadavky jdou proti sobě. “Na první pohled patrné, že někam patříte” se dá udělat pouze nějakou mírou uniformity. Tedy že web bude vypadat podobně jako weby jiných restaurací. Budou tam podobné položky, podobné rozložení prvků, fotka jídla, logo restaurace… Jakmile se začnete odlišovat od webů restaurací, přestanete být na první pohled restaurace.

No jo, ale jak se máme odlišit?

Těžká otázka s těžkou odpovědí. Teda - odpověď je lehká, ale přijmout ji, to je těžké: “Odlište se kvalitou služeb a produktu. Vykašlete se na vizuální odlišnost webu; web udělejte klidně fádní, jen dbejte na to, aby byl funkční. Energii ale vynaložte na to, co prodáváte, co vás živí - a web to není!”

Kolega Rubeš by napsal něco jako odlišujte se kvalitou služeb, ne webem, já to řeknu ještě brutálněji: Nikdo si neřekne “to je ta restaurace s unikátním webem”, zato je spousta lidí, co řekne “to je ta restaurace se skvělým jídlem a obsluhou široko daleko”.

Je to jasné a pochopitelné, že?

Takže je jasné, že to neprojde…

Tuhle jsem objevil něco, co se jmenuje bramborový paradox.

Začíná to celé jako velmi podivná historka o muži jménem Fred, který si přinesl domů brambory. Ne, to není ještě to podivné. Stává se to. Zkrátka tento konkrétní muž si přinesl domů rovných sto kilo brambor. Dal je do sklepa a šel spát.

Teď to začne být divné: Brambory, co si přinesl domů, obsahovaly 99 % vody. Brambory sice mívají tak okolo 75 % vody, ale tohle byly speciální matematické brambory, které obsahovaly 99 % vody, tedy ještě o něco víc, než má medúza. Ale ruku na srdce: jsou muži, kteří jsou schopni přinést domů metrák brambor s konzistencí rosolu a nevšimnout si ničeho divného.

Každopádně v noci brambory (či co to přinesl) ztratily část vody, takže ráno měly už jen 98 % vody. Otázka je: Kolik vážily ráno?

Teď trochu formálněji: Máte sto kilo něčeho, co je z 99 % z vody. Pak se to vysuší, obsah vody se zmenší na 98 %, kolik to bude vážit?

Odpověď je: 50 kilo. Na první pohled to většinu lidí udiví, protože to je kontraintuitivní. Zkrátka intuice vám říká, že máte sto kilo něčeho, pak se v tom něco změní z 99 procent na 98 procent, a najednou je toho polovina?

Můžete si to přepočítat hned několika způsoby. Já mám nejradši ten, kdy si celý model obrátím: Fredovy brambory jsou vlastně 1% roztok bramborové sušiny ve vodě (jo, je to totéž, jen z druhé strany). Mám tedy 100 kilo jednoprocentního roztoku bramborové podstaty ve vodě. 1 kilo sušiny, 99 kilo vody. Sušina zůstává. Když se z toho stane dvouprocentní roztok (tedy bude mít 98 % vody), kolik toho bude? Přesněji: Kolik dvouprocentního roztoku uděláte z jednoho kila sušiny?

No dobře. Tak si dáme to s pravděpodobností, jo? Máte troje dveře, a za jedněmi je koza…

Nojo, nojo… Už jsem zažil lepší párty, než probudit se s rýmou. Zase.

A kecy o rýmičkách jsou, sorry, kecy.

Třetího července mít rýmu je fakt divné. Teda - připisuju to tomu, že jsem se v noci probudil se zmrzlýma nohama. Venku bylo 13 stupňů, což by mohlo vysvětlovat, jak se uprostřed léta stane taková věc.

Ale po pravdě je to naprd. Nemůžete se svléknout, protože je vám zima. Jakmile si vezmete tričko, tak z vás leje.

Prostě jsem už zažil lepší párty.

Já do toho šlápnu, jo? Snad se moc neumažu…

Zeman je - víme co. Prohlásil, že jsou mu transgender lidé bytostně odporní.

Celý ten výrok má, když dovolíte, dvě roviny.

Zaprvé - rovina osobní. Když dáme pryč všechny kulturní zvyklosti a nálepky, tak je pravda, že některé věci v člověku vzbuzují odpor. Kupodivu to nejsou pavouci: strach z pavouků je prý naučený, nikoli vrozený. Ale člověku je prý (četl jsem to; nezkoumal jsem) nepříjemná představa sexuálního styku s někým, kdo není v souladu s jeho preferencí. V případě heterosexuálního muže je mu nepříjemná představa intimního kontaktu s jiným mužem.

Samozřejmě platí, že čím vyhraněnější orientace, tím víc je ta představa nepříjemnější. Pro člověka s preferencí ne tak vyhraněnou to představuje menší problém. A samozřejmě jsou výjimky v extrémních situacích, například náhražkové homosexuální styky např. při dlouhých plavbách nebo ve vězení. Ale - rozumíme si.

Podobně je člověku nepříjemný pohled na lidi, kteří mají nějaké ne-lidské znaky. Může to být třeba člověk bez mimiky, nebo člověk postižený alopecií, který nemá obočí ani řasy. Zvyknete si, ale prvotní reakce podvědomí je averzivní. Stejně tak u lidí postižených. Opět tuku na srdce - v první sekundě cítí člověk odpor, teprve pak nastoupí kulturní norma, která vám řekne, že není třeba se bát ani si dotyčného ošklivit.

Potkal jsem dost lidí, kteří byli v tomto směru menšinoví, včetně transgender lidí, a přiznávám se, že averzi necítím. U spousty z nich jsem nepoznal ani to, že jsou třeba po tranzici. Takže nedokážu posoudit, ale jak píšu výš: dokážu si představit, že někdo, kdo má orientaci ostře vyhraněnou, a navíc mu jeho osobnostní výbava staví orientaci na nějaké vysoké místo v sebehodnocení, odpor cítí. A je to odpor biologicky daný.

A tady je to zadruhé: kultura nás učí, že odpor vůči lidem nedáváme najevo. Neděláme to, nebo se aspoň snažíme to nedělat. Stejně jako se nesmějeme postiženým, i když vypadají legračně. Prostě to neděláme, a o člověku, který to udělá, si říkáme, že je buran. A tak je to správně. Vlastně jediný společensky přijatelný odpor vůči druhému můžete vyjádřit nikoli v souvislosti s tím, jaký je, ale v souvislosti s tím, co dělá.

Abych byl konkrétní: nesmějete se ani necítíte odpor ke starému člověku, kterému už nohy neslouží a je na vozíku, za to, že je starý a na vozíku. Ale asi si před ním můžete odplivnout, když se chová zle a záštiplně (a není to vinou nemoci).

Nevyčítal bych Zemanovi to, že cítí odpor k transgender lidem. Cítit odpor je logická reakce ega. Dokonce i kdyby takovéhle moudrosti trousil v hospodě, tak si jen pomyslím svoje. Ale myslím si, že pokud zastává vysokou státní funkci, měl by si být vědom její výšky, a dodržovat kulturní zvyklosti. Tedy například neříkat o někom, že mu jsou odporní.

Kulturní člověk to tak může cítit, ale neříká to veřejně.

Zaznamenal jsem včera nějaké lehké vzedmutí stran sázek na to, jestli bude 31.12.2021 Ivan Bartoš premiérem vlády ČR s důvěrou PSP.

IMHO nebude.

I kdyby Piráti vyhráli.

Naprosto nejpravděpodobnější scénář je ten, že vyhrají koalice, ANO bude druhé nebo třetí, a hradní rezident jmenuje premiérem Babiše. Může to udělat, proč by ne, Ústava neříká, kdo to má být. Je tu nějaký zvyk, že to je předseda vítězné strany, a zvyk, že prezidentům šlo o to, aby jmenovali někoho, kdo má šanci sestavit většinovou vládu, ale zvykama si Zeman vytírá prdel dlouhodobě. Pokud se mu zrovna nehodí k tomu, aby jimi někoho prudil a obstruoval, to je pak tradicionalista do morku kostí.

No nic. Premiérem je Babiš, sestavuje vládu, možná si k ní přibere nějakou droboť, nějaké Věci veřejné 2021, a jde žádat o důvěru. Nejspíš ji nedostane - koalice budou proti, Okamura mu na lep nesedne a ani kdyby komunisti podpořili, Šlachta se přidal a ČSSD se dostala do parlamentu a utrpěla amnézii, tak to nestačí.

Vláda poté, co nezíská důvěru, odstupuje, a do doby, než je sestavena nová, vládne v demisi.

Druhého premiéra jmenuje prezident. Není psáno do kdy to má udělat, však se může rozmýšlet klidně rok… Nadále vládne vláda v demisi. A když je to neúnosné, jmenuje premiérem Andreje Babiše, který měl dlouhou dobu na to, aby koalice rozleptal a rozdrobil. A třeba mu přinese i těch 101 podpisů, čort znajet. Tohle si Zeman už taky vyzkoušel a beztrestně mu to prošlo.

Ono na něm až tak moc nezáleží. Zeman má před sebou poslední rok a třičtvrtě (skoro) prezidentské funkce a nepochybujte o tom, že si jí bude užívat až do konce volebního období. Přeju mu, aby si to užil do posledního dne, kdy dá ještě generální milost celému svému dreamteamu na případné trestné činy, co udělali, a pak byl odvezen do zapomnění, kam po právu patří.

Ale vláda s důvěrou na konci tohoto roku? Spíš ne…

Já o tom nechci ani náznakem žertovat. Dokonce jsem si i zakázal do těch míst na Twitteru lézt, takže nevím, jestli to už neproběhlo. A pokud ne, tak tomu brání určitě jen to, že jsou zaneprázdněni revoluční prací proti imperialistické reakci a světovému kolonialismu.

Tipnu si, co z nich vypadne:

1. Nepřiměřenost policejního zásahu, nutno otevřít debatu.

A když už se bude otevírat debata, tak se ještě otřít o policisty, jak je možné, že pachatel tři hodiny bloumal centrem Prahy, než ho chytili, tak kde to jsme, když se tu člověk musí bát vyjít na ulici.

1. Můžou za to zbraně

Protože lidi jsou predestinovaná zvířátka a nemohou za to, co dělají… Kdyby neměli zbraně, tak nebudou zabíjet, to je přeci logické. Ostatně na seznamu “zakážeme lidem vlastnit pro dobro všech” jsou zbraně s auty na prvním místě.

1. Pachatel za to vlastně nemůže, k jeho zoufalému činu ho dotlačila společnost.

Jako bonus pak nějaké apologie o tom, že na počátku byl zlý kapitalista, co ho vyhodil z práce, a následný soudní spor v něm jistě posílil jeho pocit, že v odlidštěné kapitalistické společnosti zastání nenajde. No a návdavkem ještě tu, že represivní orgán kapitalistického systému ukazuje údajného viníka místo toho, aby ukázal toho pravého: totiž nelidský kapitalistický režim.

Číst to, to je stejné utrpení jako poslouchat Miloše Zemana.