Titulní strana

V médiích občas zaznívají obavy, jestli nástup umělé inteligence nevytlačí starou dobrou lidskou práci z redakcí a jestli to všechno nebudou psát stroje. Tak jsem to s dovolením zkusil. Použil jsem OpenAI, hodil mu vždycky jednu větu a nechal ho, ať tvoří:

Prezident Zeman dnes v Lánech přijal Andreje Babiše. Ten očekává, že si s ním vyřídí začátek sedmého kola vztahů. Nejdříve ovšem zůstal na téma Pujčovna.cz, které podle Babiše ještě nemá žádný tým lidí, ale v případném kole by se dal sbírat podle něj stejným způsobem, jakým se sbíralo v případě Agrofertu. Babiš vyhlásil, že je spokojený s tím, že se prostředí nyní mění. Je přesvědčený, že finanční prostředky má ziskové, že je možné, aby se k němu nikdo nehrnul a že se může těšit na jistotu. Babiš připustil, že začal jednat s několika většími investory, kteří by mohli vstoupit do firmy. Získali by pak podíl za nějakých 30 procent, když by zbývalo 70 procent na Agrofert.

V noci na středu prošlo centrem Brna tornádo. Podle mluvčího brněnských hasičů Hana Ostrčila mohlo jeho sílu dosáhnout až sta kilometrů za hodinu. „I s rychlostí těchto tornád se ale bojíme,“ řekl Ostrčil.

Tornádo mělo podle meteorologa Jan Šimka dvě vrstvy, nejvzdálenější vzduchovou vrstvu vytečeného kouře. „Druhou vrstvu tvořily zatím nejjasnější části kouře, které se vytrácely do vzduchu na nejvyšších vrstvách,“ řekl Šimka.

Poslední bouřka byla v Brně zaznamenána před půl rokem. „Dříve to bylo častější a řádově po patnácti letech se bouřka objevila,“ dodal Šimka.

Výrokem Tomia Okamury se bude zabývat soud. Jako případ trestného činu mu přiznala trestní oznámení.

Tomio Okamura a jeho kolegové v parlamentu podali trestní oznámení na Miroslava Kalouska, který jako ministr financí v roce 2010 zavedl poplatky na zdravotní pojišťovny. Kalouskovi se prý dopustil přečinu vydírání. Podle něj totiž ČSSD, která v čase, kdy Kalousek vládě vedl, byla v krizi a pod kontrolou České národní banky. Výstrahy pak podle Okamury vyplývaly i z výroků eurokomisařů.

“Více než miliardový úvěr, který pak Česku schválilo euroústavní fond, mohl být jen a jen zásahem České národní banky a Víta Bárty. Nemyslím si, že by se Vít Bárta nechal takto vydírat,” tak jako Kalousek prý předstíral Kalouskovi, že dokud nebude platit poplatky, nebude vládnout.

Okamura a další poslanci předali trestní oznámení podle svých slov Kalouskovi ke konci týdne.

Předseda ČSSD s podáním trestního oznámení prý “moc spokojený nebyl”. “Budu to řešit na právním stanovisku, zda taková trestní oznámení mohou být podávána některým předsedům poslaneckých klubů,” řekl Kalousek.

“Jestli mě chtějí obviňovat z něčeho, tak už mi to připadá hodně nepřesné, neboť ty poplatky platí všichni, kdo mají zaměstnance, platí je i stát, platí je zdravotní pojišťovny, platí je i Česká národní banka, která má většinové podíly v pojišťovnách, a tak se to celé tímto způsobem přeneslo i do důchodových příspěvků,” vysvětlil Kalousek.

Slovensko provedlo zátah na pašeráky halušek. Do vnútra klesla hranica, kde sa môže páčiť

Vojenský zákon, ktorým sa Slovensko pripojilo k viacerým krajinám EÚ, zaviedol hranicu za ktorou sa môže páčiť. No zákon stanovil aj jednotnú pákovú variantu, čo v praxi znamená, že každý, kto má viac ako jeden kilogram jedla, musí sa oň páčiť aj na hranici.

Sport: První letošní fotbalové derby Sparta - Slavia sledovalo přes 3000 diváků. “Kdybychom to přepočítali na celý stadion, tak mělo by to asi 6000 diváků. Takže je tam návrat k předchozím letům, kdy byly derby hodně navštěvovány,” uvedl ředitel ligového klubu Michal Bílek.

Domácí celek se do výsledku zápasu angažoval více než sousední Slavia, ale za změnu vyloučení v závěru přišel. “Když se vrátíme k závěrečné situaci, tak jsme sice měli jeden hráč vyloučený, ale naši diváci viděli, že náš hráč si s tím poradil velmi dobře. Byl za to na hřišti, že se nám podařilo vyrovnat a mohl se bránit. Ale když jsme ztratili brankáře, tak jsme začali hrát výborný fotbal a měli jsme nějaké nepřesnosti,” řekl Bílek.

Hráči Sparty však nesou vítězství v derby, byť to bylo jen 0:1, velmi těžce. “Zvítězit v derby, to je jako vyhrát mistrovské utkání, ale vítězství je vítězství. Co se děje, tak se děje. Je to derby. Je to jedna z klíčových utkání v sezóně,” uvedl kapitán domácího týmu Karel Kroupa.

Sparta už předmětné utkání nastoupila mimořádně vyrovnaná. Vedení v tabulce má naopak Slavia. “Takže představa o tom, že bychom my měli být lídrem, je podle mě nepřijatelná. Podle mě smíme hrát jen o druhé místo. A to je předurčující pro celý utkání. Věděli jsme, že musíme hrát výborně, jinak už bychom nemohli být lídrem,” poznamenal Bílek.

Sparta má zatím jednu vítězství v šesti duelech a je tak na druhém místě, jakým se v tabulce může pochlubit také Slavia, která má tři vítězství. “Nedávno jsem řekl, že výsledky jsou zatím pro nás spíše neúspěšné, ale za každou cenu jsme chtěli vyhrát. To se nám v derby povedlo. Zítra už musíme hrát znovu a to je výzva. Musíme hrát znovu dobře a zítra musíme vyhrát,” dodal Bílek.

Sparta - Slavia 1:0 (1:0)

Branky: 70. Zdráhal. Rozhodčí: Šindler - Čech, Víťa. ŽK: Sýkora, Vágner - Řehák, Dostál. Diváci: 3073.

Tak co myslíte? Už se mají novináři bát? Má umělá inteligence na to, aby psala za ně? Výsledek je docela slušný, ve sportu téměř k nerozeznání od živého člověka, ale furt ještě to není to pravé oříškové…

PS: Mluvčí prezidenta republiky na Twitteru uvedl, že se případem zabývá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. “Už jsme si s panem prezidentem zjednali schůzku s tím, že půjde o osobní předání majetku panu prezidentovi. Pan prezident to neschválil,” uvedl.

Zabývat se tím, co říká, dělá a představuje inženýr Zeman, t.č. zastávající formálně funkci prezidenta České republiky, je zbytečné.

Je to zbytečné jako zabývat se faktem, že kohout kokrhá.

Že ráno vychází Slunce a večer zapadá.

Že Měsíc někdy svítí, někdy ne.

Že komunisti lžou a socani kradou.

Že konzervativci brání svět, jaký existoval jen v jejich romantických představách.

Že ekologičtí aktivisté nechtějí pomoct planetě, ale potrestat lidstvo.

Že Rusko lže, a to, co tvrdí, že dělají ostatní, dělá hlavně samo.

Že po hodech přijdou vrhy.

Že prázdný sud nejvíc duní.

Co nemožno změniti, to nutno snášeti. Nám to bude snášeti ještě jeden rok a 251 dní. Nekažme si je zbytečně víc, než je to nutné. Nechme ho dohnít v zapomnění a bez pozornosti. Slibme si: Už ani jeden otvírák o tom, že zas někoho urážel a užíval si to. To víme, to není překvapivé a není to ani něco, čím bychom se měli zabývat. Jo?

Copak Babička, ale dějepis!

Pomiňme ten strašný román národního obrozování, plný krásna tak ušlechtilého, že až k neučtení. Však to není dějepisná kniha.

Bohužel, v dějepisných knihách to nebývá o moc lepší. Někdy má člověk až dojem, že to dějepisci dělají naschvál, aby školní mládež odradili od studia historie, a sami si mohli bádat v zajímavé minulosti.

Málokdo má štěstí na dějepisáře, který mu dokáže podat historii tak živou a záživnou, že ji hltáte jako komiks. Většina z nás, troufám si říct, zažila dějepis jako sled naprosto nezapamatovatelných dat naprosto zaměnitelných bitev. Takže když jsem si mezi Sadovou a Chlumem vzpomněl na hrdinného kanonýra Jabůrka, který u kanónu stál a pořád ládo-, ládo-, ládo-, tak jsem si říkal, jestli by třeba nešlo dějepis trošku polidštit…

Ale co, možná je dneska už lidský. Možná už si děti nelejou do hlavy data a čísla: 3. července 1866 - Bitva u Hradce Králové, válka prusko-rakouská. A zas dál, honem, honem, 1867 poprava císaře Maxmiliána, Světová výstava, Rakousko-Uherské vyrovnání, 1868 Národní divadlo…

Mimochodem, to Národní divadlo, to je taky strašně dojemnej příběh, jak si chudý lid korunku ke korunce střádal. Střádal, to jo, ale taky hojně přihodil Český zemský sněm, císař Franz Josef, členové císařské rodiny, ruský car, česká šlechta, průmyslníci i vědci. Ono se to možná nějak říkalo a v těch učebnicích psalo, ale snad to bylo tím, že učebnice dějepisu to měly tak na jeden odstavec, zato v české literatuře se to probíralo dobré dva roky, zkrátka navrch měla (a dodneška asi má) ta kýčovitá patetická verze.

Tak totéž platí třeba i o té bitvě u HK. Věděli jsme, že byla, že proběhla u Chlumu (což v mnohých vyvolalo asociace se sedlákama, i když ti byli u Chlumce), ale jediné, co koho zajímalo, bylo 3.7.1866. V čemž zapadne třeba to, že to bylo rok poté, co skončila válka Severu proti Jihu (22. 6. 1865). Jasně, tak čísla to ukazují jasně, ale učebnice dějepisu šly takovým zvláštním stylem, kdy se vždycky probralo sto padesát let ve střední Evropě, pak se převinulo zpátky, projelo se 150 let v západní Evropě, pak zase zpátky, 150 let v Asii a ve východní Evropě, pak zase rewind, 150 let v Americe, a pak se probralo dalších 100 let ve střední Evropě a jelo se dál, takže jsem měl v hlavě tak akorát dějepisný mrdník, kde se král a císař Karel IV odehrál vlastně v novověku, zatímco Johanka z Arku byla daleko, daleko před ním, protože Johanka se probírala na začátku prvního pololetí a Karel přišel na řadu někdy v březnu.

Jojo. A ta prusko-rakouská vojna, to taky nebyl komický konflikt popletených vojáčků zpuchřelého mocnářství, natož pak nějaké střetnutí někde mimo čas a prostor. Dělo se to tady a mělo to docela zajímavé konsekvence. Mimochodem, už v této válce fungoval telegraf, na bojištích se o raněné staral Červený kříž, rakouská armáda používala rakety a odposlechy protivníka…

Jo a ještě možná detail: tehdy to bylo ještě “naše Rakousko”. Teprve po této válce, de facto rozhodnuté právě v téhle jediné bitvě a uzavřené takzvaným “pražským mírem”, se rozjely známé procesy: zrovnoprávnění Rakušanů a Maďarů (Rakousko-Uherské vyrovnání) a vznik Rakouska-Uherska, sjednocení Německa pod Pruskem, rakouské spojenectví s Německem, posílení německého vlivu v českých zemích, které vedlo k narůstajícímu odporu vůči Rakousku, a tak dále. Tedy už nakreslená přímá cesta a rozdané karty k první světové válce o necelých padesát let později, a pak k separatistickým tendencím, ke vzniku ČSR, no a zbytek už známe.

Z povinné četby víme, že Babička se jednoho dne sebrala a vyrazila i s dětma za paní kněžnou na zámek. Celou kapitolu to zabralo. Šli na zámek asi tak na sto patnácti stránkách…

Takže člověka mile překvapí, že to není tak dvacet kilometrů, co by podle toho líčení čekal, ale slabý kilák a půl.

Sice jsem tam byl jako malý chlapec se školou, ale pamatuju si jen ten obří splav a strašnou dálku od autobusu na Staré bělidlo. A taky že nás vyhodili. Nás vůbec často odněkud vyhazovali, neboť jsme byly děti neposedné a hlučné.

Každopádně před těmi čtyřiceti lety, ve vzpomínkách, byl splav větší a vzdálenosti delší. Ale dost možná to bude tím strašně nudným psaním paní Boženy, protože naprosto nejvíc si pamatuju, jak moc mě to nebavilo. Myslím, že dneska už to je promlčené, takže to můžu přiznat: Přečetl jsem jen tu pasáž o jebnuté Viktorce, ale čekal jsem od toho víc. Zbytek jsem znuděně odpřevracel stránku po stránce, až ke “Šťastná to žena”, a to jsem měl v té době za sebou hodně tlustých knih, dětských i nedětských.

Inu, škoda. Až před nedávnem jsem si pořádně přečetl o kněžně Kateřině Vilemíně a císaři Josefovi, co se díval trubičkou poblíž Hořic, a je to hodně zajímavé čtení. Mnohem zajímavější, než bukolické historky, kterými má tu dobu díky románové Babičce zašpérováno několik generací.

Mimochodem, ta Viktorka měla reálný předobraz - s tím rozdílem, že reálná Viktorka nebyla zasažena “Božím poslem”, ale coby tulačka přežila i Boženu Němcovou, a to o šest let. Nakonec zemřela v šestasedmdesáti letech. A nejspíš svoje dítě neutopila. Dokonce v roce 1834, když jí bylo dvaačtyřicet, porodila syna Jana (ne, nebyl nejspíš onoho černého myslivce, protože ten se odehrál někdy kolem roku 1812).

Jo a i ta Babička nebyla taková idylická prostá venkovská žena, jak ji líčí Božena… S dcerou Terezií se pohádala, takže to klidné bukolické pobývání zas tak klidné nebylo. No a nezemřela na Bělidle, ale ve Vídni, a zemřela asi rok a půl poté, co zemřela paní kněžna. Takže scénka s rukou za těžkým závěsem a šeptáním “šťastná to žena” neproběhla, ani proběhnout nemohla, a kdyby snad, tak jindy, jinde a jinak.

Dlouhou dobu byla média první, kdo informoval o nějaké nečekané události. Prostě dokud to nevěděla média, nevěděl to nikdo, kromě účastníků, a účastníci neměli víc možností, jak informovat, než obrátit se na média.

To skončilo. Dnes má naprostá většina účastníků události v kapse něco, čím múže dění zaznamenat a rovnou odeslat “do světa”, na sociální sítě a tak.

Média tak přišla o roli toho, kdo o nějaké události informuje jako první. Svou roli samozřejmě mají, ve všem ostatním - kontext, ověřování atd. Ale jsou pomalejší. Není to špatně, je to jinak než dřív. A včerejší večer to jasně ukázal: bezprostředně po událostech bylo víc informací na soc. sítích, než v médiích, a média se desítky minut omezovala jen na informace, co “se šíří sociálními sítěmi”.

A takhle to už bude furt.

Možná je to na aktuální téma…

Před pár lety sedím takhle v práci a pracuju. Přišla kolegyně Zuzana, seděla asi tak tři metry ode mne, a já si všiml, že má nějaké zářivě jasné letní šaty, tuším žluté, s letním potiskem, asi měla i nový účes, a vůbec z ní vyzařovala spokojenost.

To je fajn, mám rád, když jsou lidé spokojení, i já jsem rád spokojený, přál jsem a bylo mi přáno, jak se říká, a říkal jsem si: Mám se zmínit, že jí to sluší?

Jenže jsem slušně vychovaný muž a rozhodně nelze říct, že bych se choval nějak dotěrně či vlezle, k ženám už vůbec, tak jsem si to nechal pro sebe. Však co, kvůli mně to nedělala, to je samo sebou, taky v práci jsme kvůli práci a ne kvůli honění vody, a vůbec, jí může být naprosto ukradené, co si já myslím o jejím outfitu, a já to samozřejmě vím. Navíc byla v hierarchii asi tak o dvě patra výš, de facto nepřímá nadřízená, a ještě by si někdo mohl myslet, že šplhám, zkrátka - nesluší se to.

A tak nám vesele uběhlo dopoledne. I poledne. Odpoledne se nachýlilo, já jsem odcházel, loučil jsem se s ní, a nedalo mi to. Ano, ještě jsem se předem pro jistotu omluvil, kdyby to bylo nevhod, a prostě jsem jí ty šaty pochválil, že jí to sluší. S úsměvem, mile, věcně, tuším, že jsem použil slovo “šik”.

Úplně se rozzářila, že děkuje, že to ráda slyší a že jí to udělalo radost. A že mi musí něco říct…

“Totiž, Martine,” povídala, “já jsem se bála, že je něco špatně. Já jsem před chvílí mluvila s Gábinou, ona mi taky říkala, že mi to sluší, a já jí říkala: No vidíš, a kluci dole si toho vůbec nevšimli a nikdo mi nic neřekl! Jenom ženský…”

“Nojo, když oni se asi všichni bojej, že by to bylo nevhodný,” povídám já. “Já taky váhal, ale co už - kdyby se tě to dotklo, tak bys mi řekla, ať si hledím svého, že to není moje starost, a bylo by!”

“To já ne, to já vždycky ráda slyším, že mi to sluší…”

Pak se zamyslela, zadívala se do dálky a povídá: “I když jsou dámy, a to i tady, kterým bych to radši neříkala. A to jsem ženská.”

Měl jsem pocit téměř spiklenecký: Muž udělal něco tak nepatřičného, jako že cizí ženě, i když kolegyni, pochválil oblečení, a ji to potěšilo, bez jakýchkoli dalších konsekvencí. Prostě jen tak - postaru, galantně, jako když můj děda zdravil sousedku slovy “Má úcta!” Já tím nic nemyslel a ona byla upřímně potěšena. Spiklenci demodé nepatřičnosti.

A oběma nám v tu chvíli bylo trochu líto, že jsem byl jediný, kdo jí to řekl.

Znáte ten vtip, co končí slovy: “s Pánembohem bych se smířil, s farářem domluvil, ale kostelník – ten nepovolí!”

Jeden kostelník pracoval i u nás. Nikdo jsme nevěděli, co přesně dělá, protože jsme ho viděli buď jak nese někomu klávesnici, nebo jak kouká do monitoru. Pak se při auditu ukázalo, že na monitoru sleduje zátěž systému, a jeho rolí bylo v případě, kdy se zátěž zvýší, vstát a rozčileně přecházet. Nebo tak něco.

No a v dobách úplně dřevního placeného online se stala taková věc, že šéfredaktor rozhodl o tom, že se nějaký článek má ocitnout v prémiové části, a tak to oznámil těm, kdo to měli realizovat. Jenže se tak nestalo ani za půl dne, tak začal prcung. Nejdřív to odnesli ti, co to měli realizovat, a ti řekli, že oni by rádi, ale musí to ještě nkdo jiný, no a tak se šéfredaktor dostal až k člověku, který měl technicky zařídit, že u tohoto článku bude nastaveno “premium=true”. Jak říkám, dřevní doby, tohle musel někdo nastavit ručně. A ukázalo se, že to je zmíněný kostelník, který usoudil, že to není dobrý nápad, a že to neudělá.

A tak došlo k legendárnímu dialogu, kdy naprosto zuřivý šéfredaktor vyběhl do kutlochu ke kostelníkovi a oznámil mu, že má udělat, jak žádáno. A kostelník opáčil, že ne, že to je pitomost. Šéfredaktor zrudnul ještě víc a použil váhu svého postavení: “Já jsem tady šéfredaktor, já o tom rozhoduju a vy to uděláte, a uděláte to hned!” A kostelník na to odvětil, že nad tím přemýšlel a podle něj to není dobrý nápad, tak že to neudělá.

Šéfredaktor odešel, kostelník zůstal. Několik let nato jsme se potkali taky, to když kostelník rozhodl, že to, aby uživatelé nahrávali obrázky do soutěže, je bezpečnostní díra, kterou on ne-po-vo-lí! Zeptal jsem se na jeho puvoár k takovému hodnocení, on mi řekl něco jako že tomu nerozumím, že upload obrázků je bezpečnostní riziko, jak bych jistě věděl, kdybych s tím někdy dělal. Spustili jsme soutěž na vlastním virtuálním serveru a na kostelníka jsme se vykašlali. Když přišel poskakovat jako kaučukový dědek a pořvávat, že “on řekl…”, poslal jsem ho ve vší slušnosti do prdele, i s jeho hypertrofovanou důležitostí.

Ale vydržel tam ještě asi osm let.

Hrozně moc se mi líbí situace, kdy člověk, jehož nejdelší souvislý text byla pravděpodobně slohovka “Prázdniny u babičky” v osmé třídě (diplomku nepočítám, ta nebyla souvislá), začne posuzovat, kolik dá jaký text práce. A je mu jasné, že:

• krátký text je hned, dlouhý dá práci
• humorný text je hned, vážný dá práci
• když je text ostrej, tak to bylo samo, zatímco na uhlazenej se musí uhlazovat
• když je text naštvanej, tak autor byl naštvanej (a jestli říká, že ne, tak lže)

Protože stejně jako každý rozumí trénování fotbalu, podnikání a medicíně, tak rozumí i psaní. Však co, denně píše, i několik mailů napíše, tak snad ví, ne?

S dovolením: napsat krátký text, aby v něm nic nechybělo, je strašná dřina, zatímco vykecávat se umí každý. Napsat vážný, až dojemný text, to zvládnete, i když u toho sedíte holou prdelí na žiletce, ale pobavit, to je piplačka. Ostrej text musíte pečlivě vyvážit, aby měl gradaci, jakou zamýšlíte, ale uhlazená nuda, ta je hned. No a při psaní naštvaně působících textů je úplně ideální rozpoložení být v dobré usměvavé náladě.

Já vím, ztrácí to pel autentičnosti a opravdovosti, že? Věřte mi, opravdový autentický text byste číst nechtěli. Ale jestli vám to nějak nabourává vaše idealizované představy, tak tomu věřit nemusíte.