Titulní strana

Některé diskusní duely jsou už dávno svedeny, dřív, než vůbec propuknou.

Bolševik navrhne nějakou bolševickou píčovinu, typicky že v zájmu vyššího dobra musí ti, co něco mají, uznat, že to mají neoprávněně, a buď to rozdat jiným, nebo se toho zbavit, nebo za to zaplatit, a ještě zatleskat tomu, že už to nebude.

Bolševika okomentuje někdo a nazve jeho nápad bolševickým.

Bolševikovi kámoši se seběhnou a začnou pořvávat, že v tomhle zaprděném Čechistánu jsou všichni úplně hysterický, když se jim šáhne na jejich pohodlí, a v každé solidárnosti hned vidí komunismus. A už to jede.

A pak dorazí vrchní blahosklonec, který vstoupí do diskuse naprosto nad věcí a řekne, že zatímco se v zaostalém Česku diskutuje o takových samozřejmostech a zaostalí Čecháčci si myslí, že přechčijou kola dějin, co se dávno netočí podle nich, tak v Berlíně už to dávno udělali. Taky v Amstrdámu. No a ve Skandinávii to je už 40 let úplně běžné! Prostě celý svět je zase napřed a se zabedněnýma retardama v Českolandu nemá vůbec cenu diskutovat.

Co na tom, že ve Skandinávii se o tom radši nemluví, v Amstrdámu doufají, že to tiše zmizí na předměstí a v Berlíně to dotuje německý průmyslový kolos, ale neříká se to, bo je to salonunfähig… Důležité je, že bolševický světlonoš zase dokázal, že je ho pro Českou republiku škoda, on by už dávno mohl někde sepisovat traktáty o ještě lepším světě, ale když to musí být, tak teda nosí paprsek pokroku i do ukoptěného zaprděného Česka.

Bolševická mysl, a to není ze mne, to už Čapek popsal, strašně ráda mluví o prostých utlačovaných. Dělá z nich zvířátka, o které se hodlá starat - samozřejmě po svém, protože prostý utlačovaný neví, co je pro něj dobré, a jak je hloupý, tak by si mohl zvolit něco jiného, třeba nějaké materiální statky a požitky. Bolševik se mu rád postará o blaho, ale nejdřív musí utlačovaný povstat a začít se bít s těmi, které bolševik nesnáší: se svobodnými, pracovitými, bohatými a bohatství vytvářejícími. Ti musejí padnout, a až padnou, tak se bolševik ujme osvícené vlády nad těmi utlačovanými, a to teprv uvidíte šťastný svět.

Vylézají zpod kamenů a rozlézají se čím dál víc. Kudy jdou, tam posilují nenávist jedněch k druhým. Poznáte je podle jejich zaťatosti - sveřepého vzteku, fanatismu a totální nesmiřitelnosti. Čím hůř, tím pro bolševika líp.

Máme Den otců.

Den by byl, otec ne. Zemřel loni na Dušičky. Ne snad že by byly příčinou jeho úmrtí, tou byla Alzheimerova choroba. Osud má rád ironii, a snad proto jeho, vysokoškoláka a člověka, který nerad chodil k doktorům a psychická onemocnění považoval za simulaci nebo za “bláznovství”, potkala ta dlouhodobá forma. Alzheimerova nemoc s časným nástupem se tomu říká.

V pětapadesáti to vypadá jako roztržitost. Hledáte klíče, peněženku, mobil.

V šedesáti to začne být takové divné. Třeba když zapomenete, že máte jet v práci za zákazníkem.

Jenže věren své nátuře na tyhle signály nedbal a zlehčoval je různými zemitými průpovídkami, nejčastěji “Zapomínat, to je dar!” No, užil si ho dosytosti, bohužel…

A pak to začne být divné. A pak ještě divnější. “Kam jdeš?” - “Nevím!” - “Přines ze sklepa brambory…” - “Já nevím, pro co jsem tam šel.”

A furt: “Zapomínat, to je dar! Ale nojo, naco si pamatovat, však mi to připomeneš. Když jsem to zapomněl, tak to asi nebylo důležité…”

Obvodní doktor s ním na to téma rád pošpásoval, však víte, pane inženýre, to v tomhle věku každej začíná zapomínat, sem tam něco… Otec samozřejmě nepřiznal rozsah svého “zapomínání”, tak co by?!

Zapomínal věci, které uměl. Nenacházel slova. Opakoval historky, fráze… Místo plánů, jak bude v důchodu na zahrádce pracovat a ve sklepě stloukat ptačí budky ze dřeva a kutit, seděl na gauči a koukal. Matka ho neustále aktivizovala, někam ho posílala, dávala mu nějaké úkoly, ale on zapomínal. Sice svou průpovídku o “daru” uměl pořád, ale bylo vidět, že ho to vzteká, když najednou něco neví.

Nakonec se podařilo dostat ho k neuroložce. Měl k tomu spoustu řečí, jak nikam nepůjde, protože “není žádný blázen”, a na jemné přemlouvání “… jen zjistí, co by se dalo dělat s tvým zapomínáním” odpověděl - no, však víte. Ale šel tam, a diagnóza byla jasná. To jeho nemoc probíhala pátým rokem od viditelnějších příznaků.

Dostal sadu léků, a jeho stav se “zázračně zlepšil”. Samozřejmě jsme věděli, že to je dočasné, ale bylo velmi příjemné ho vidět, jak vypráví, kde byli na dovolené, vyjmenovává města, zážitky… A to bylo naposledy.

Ne, ještě nezemřel, tedy aspoň fyzicky. Dalších pět let odcházela jeho osobnost, jeho duše. Jak to říkal Koukolík: “Starý vyhořelý strom”. Duše zmizela jak pára nad hrncem, a on jen seděl, mumlal a připomínal malé dítě: smál se těm nejjednodušším komickým situacím, nebo se vztekal. Ze zbytků slov skládal horko těžko věty, a když je složil, byl to strašlivý obraz: Chce domů. Tu paní nezná, ty lidi nezná, půjde pryč. Lehne si na silnici a nechá se přejet autem. Chce umřít. Skočí pod vlak. Jakoukoli péči odmítal, že žádnou péči nepotřebuje, že se o sebe přeci postará. To už bylo v době, kdy jediné, co si pamatoval, je jak se chodí do obýváku, ale že by se měl najíst, to už nevěděl. A v čím dál řidších světlých chvílích se prý ptal: “Proč se mi to děje, proč se mi tohle děje?” Pak zmizely i jednoduché věty, zůstaly jen slova, gesta, fyzická agrese, hlavně vůči sobě, ale postupně i vůči ostatním…

Ale i prosté živočišné radosti. Na začátku léta 2019 jsme byli na zahradě, bylo horko, blbnuli jsme s hadicí na zalévání, otec si sundal tričko, běhal v proudu vody s rozkoší malého dítěte a smál se…

Matka do poslední chvíle věřila, že to nějak zvládne a že to musí zvládnout, ale už to nešlo. Zhoršení bylo patrné týden po týdnu. Nakonec jsme ho v lednu odvezli do sanatoria. Poslední obraz, který v hlavě mám, je ten, kdy se na mne rozeběhl a chtěl mi dát ránu pěstí, ale to už byla jen fyzická schránka. Ta mu sloužila dobře a dlouho, ale rozum, ten už byl dávno pryč.

V tu chvíli jeho tělu zbývalo už jen deset měsíců. Postupně se začal zhoršovat i jeho fyzický stav, několik posledních měsíců už ani nechodil, vozili ho, a jednoho dne, pár týdnů po jedenasedmdesátých narozeninách, se mu zvýšila teplota. Ne, Covid to nebyl. Doktor ze sanatoria rovnou řekl, že to je neklamná známka konce, že nemoc postoupila už tak daleko, že vypíná orgány, a je jen otázkou hodin, kdy vypne srdce a dýchání.

Ráno nám to volali. Vím, že na truchlení ani na okázalost nebyl, ale postavil jsem takový malý oltářík s kameny a svíčkami a zapálil je, na znamení, že došel cíle.

Jeho odchod vlastně symbolicky postavil druhý pól odcházení. Ten první postavil můj děda, který by měl předevčírem sté narozeniny, ovšem zemřel v pětašedesáti letech, uprostřed svojí práce, kterou měl hrozně rád: mezi květinami, které pěstoval a šlechtil z nich nové odrůdy. A když jel z jednoho pole na druhé, dostal třetí infarkt a zemřel.

Nechci se rouhat, ale kdybych si mohl vybrat, tak…

Je vedro.

Už na začátku týdne bylo vedro a příští týden bude zase vedro, ale pak bude míň vedro. To zas bude zima. A potom bude dlooouhé vedro, a pak zase bude zima, a furt se o tom všichni budou bavit.

Já si to s dovolením odbydu rovnou: Je vedro. Vedro nemám rád. Koupil jsem si klimatizace (ano, plurál) a používám je. Dělám to tak už leta. Ne, nejsem z nich nemocný, děkuju za optání a upozornění.

A taky otevřeli Primark. Stratifikace přišla hned vzápětí:

• Ti, co stáli ve frontě
• Ti, co nestáli ve frontě, ale stáli by, kdyby to měli blíž
• Ti, co se smáli těm, co stáli ve frontě
• Ti, co se pohoršovali nad těmi, co se smáli těm, co stáli ve frontě
• Ti, kteří říkali, že nevědí, co je Primark, a přesto dobře žili
• Ti, co se posmívali těm, co říkali, že nevědí, co je Primark (a přesto dobře žijí), že jsou pokrytci a/nebo ignoranti
• Ti, co se pohoršovali nad všemi, co se jakkoli zapojili do debat o Primarku, protože se podle nich mělo debatovat o úplně jiných věcech.

Pamětliv průběhu posledních podobných událostí přidávám i skupinu “Ti co to okomentují” (to jsem já) a “Ti, co najdou ironii / pokrytectví / cokoli jiného v tom, že někdo udělá dělení do skupin, a bystře v tom odhalí, že to dělá proto, aby sám ukázal, jak stojí nade všemi” (to jsou někteří z vás; pracovně jim říkám… No, to je jedno).

Více fotek zmrzlin, více fotek od vody, prosím, už je načase, aby zmizely fotky levých i pravých ramen s náplastí.

Uvrtali mě do toho, a já jsem uvrtání rád přijal, takže dneska od 15:30 budete mít ojedinělou možnost sledovat, jak si s Josefem Šlerkou, Tomášem Bellou a Hanou Friedlaenderovou povídáme v rámci Novinářského fóra.

Tématem je, jak jinak, placený online obsah. Podnětné otázky pro naladění řečníků i publika jsou třeba “Co budou dělat lidi, kteří nejsou ochotni platit za online obsah, když budou všude paywally?”, nebo i “Kvalitního obsahu je i díky zavádění paywallů stále méně…” Ano, to není otázka, to je tvrzení, které si zaslouží rozcupovat…

No co vám budu povídat - moc se na to těším. A jestli budete mít čas, tak se dívejte od půl čtvrté taky. Stream by měl být na té zmíněné adrese.

Plaváček ulovil další z řady exotů, co věří, že je očkovaní ohrožují. Však víte: jedni se škrábnou o spike proteiny, druhým to narušuje auru, třetím se vedle očkovaných synchronizujou cykly i dlouho po menopauze, čtvrtí … ani nevím co, a téhle paní očkovaní smrdí.

Spolek skeptiků Sisyfos ve svém boji za ultraortodoxní racionalitu a vymýcení neznámého nabídnul téměř třiapůl mega tomu, kdo dokáže poznat svým vnitřním okem, svou čakrou, aurou, bioenergetickým polem, čichem, zrakem, zkrátka jakkoli člověka očkovaného od neočkovaného. Zprávu najdete třeba na CNN Prima, kde navíc překřtili Leoše Kyšu na Lukáše, za což jim František naklepe Kotlety…

Paní by se mohla přihlásit, za 3 mega to stojí, ale vypadá to, že spíš, jak říká klasik, “by jen chtěla, aby to tak bylo”.

Po pravdě řečeno - kdyby to bylo takhle snadno rozpoznatelné, tak by žádná epidemie neproběhla. Každému, kdo vlezl v ČR v létě do MHD, by bylo jasné, že je vůz plný očkovaných. Nebo že by to nesouviselo?

Když se podívám na fotky z demostrací odpůrců očkování, tak si troufám tvrdit, že to, co paní cítí z očkovaných, bude spíš mejdlo, a chápu, že jí to připadá nezvyklé.

(Ve skutečnosti bude paní asi jen trollpiča a pravděpodobně nejde ani o reálnou osobu.)

Kolega Dostál vyrazil do regionu. Do místa, odkud je král daleko, Bůh vysoko a lidi si zvykli spoléhat hlavně sami na sebe.

Článek to je pěkný, a nejvíc mě zaujala jedna citace:

Všichni nadávajů na komunisty. Já ale říkám, že to bylo i dobré. Dobré to bylo v tom, že lidé měli zhruba stejně. Nezáviděli si. Přišli do hospody, pobavili se, dali si štamprlko, pivko, povídali si, pozpívali si. A dneska? Dá se říct, že se máme dobře, dostaneme se do světa. Ale vztahy lidí, ty se tímto režimem hodně pokřivily. Lidi si hodně závidí, nedělá to úplně dobrotu.

Odečtu 30 % nostalgie, jak “to bylo hezké”, protože jsme měli vlasy a byli mladí a štíhlí a plni sil a pilo se až do rána a pak jsme šli do práce.

Odečtu 30 % za milosrdnou mlhu zapomnění, která zakryje ten každodenní hnus a nechá jen ty dobré věci.

Zbývá 40 % zvláštního přesvědčení, že “je špatně”. A “špatně” není absolutně, “špatně” je relativně - dřív se měli všichni špatně, tak to nevadilo. Dnes se mají někteří výrazně líp než jiní, a to vzbuzuje dojem, že “je hůř než bylo”.

Posledního 0,1 % tvoří objektivně vzato srandovní teorie, že si lidé dřív záviděli míň. To je takové kuriozní zdání, asi jako když se říká, že “dřív nebylo tolik vražd” a “dřív se nestávalo, že by zabili stařenku pro 50 korun”. Píšu “kuriozní zdání”, ale víte, jaké slovo chci říct.

Ne, závidí se stejně, spíš míň. Jen je závist víc vidět. Dřív jste si i s tou závistí museli vlézt do soukromí.

Začal jsem vařit podle receptů z Rohlíku. Nějaká indická jídla, nějaká asijská, pár zajímavostí od Vaňka (jako třeba restovanou hlívu nebo toust s ančovičkami), zkrátka samé dobroty.

Třeba taková kuřecí tikka masala. Mňamka přelahodná. Stejně jako další indické recepty, co tam jsou. Česnekovo-zázvorové pasty mám v lednici od té doby krabičku, když dojde, tak přidělám novou, protože spotřeba téhle komponenty vzrostla z nuly na sto během pár dní a pár receptů.

Jen mi vysvětlete jednu věc, jo? Připravím si marinádu: česneko-zázvorová pasta, olej, sůl, tikka chilli pasta a jogurt. Naložím maso, dám to do misky, přikreju alobalem a nechám to v lednici do druhého dne odstát.

A druhý den otevřu lednici a sleduju, jak v místech, kde se alobalu dotkla marináda, jsou vyžrané díry.

Trošku mě to děsí, protože “žíravina” v seznamu ingrediencí není. Že by to dělal ten zázvor? Nebo ten jogurt? Nevím, ale zajímalo by mě to. Nějaká teorie?

Promiňte mi tu strašně lacinou slovní hříčku.

Včera to bylo osm let ode dne, kdy mě volali z redakce, ať se vykašlu na školení, protože se něco děje a máme poradu a musíme něco udělat. A do toho poslal druhý kolega SMSku, že policie dělá razii na Úřadu vlády.

Neuvěřitelné. Stáli jsme tam, sledovali ty záběry, pak tu tiskovku s realizacemi, a pak se hrnuly informace: Poslance někam vezli vrtulníkem, premiér má úplně bizarní aféru, jeho budoucí žena nechala špiclovat jeho budoucí bývalou ženu rozvědkou za státní peníze, v trezorech se našlo zlato, všetci kradnú… No hotový Palermo.

Čerstvě instalovaný prezident, pomstychtivý inženýr Zeman, si zkusil, jak chutná pocit, když si vytře prdel Ústavou, když proti zvyklostem, o kterých za těch osm let střídavě mluvil tak, že je musí dodržovat a že je dodržují jen pitomci, nepověřil vedením vlády představitele vítěze voleb, ale svého kámoše Rusnoka. A poté, co vláda jeho kámoše nezískala důvěru, tak nejmenoval nikoho druhého, ale začal si rozmýšlet, co udělá, protože v Ústavě, jak známo, není termín, do kdy se má rozmyslet.

Ó, ti bláhoví zákonodárci z devadesátých, že? Co si mysleli, když tam nedali termíny? No, asi si mysleli, že prezident bude tak nějak jednat bez zbytečných odkladů v nejlepším zájmu země, kterou zastupuje - ovšem tak nějak mlčky předpokládali, že bude zastupovat Českou republiku, což se ukázalo jako velká, velká nepředloženost.

Ale zpátky k dění před osmi lety: Duo Ištván - Šlachta, které se tvářilo jako kdyby právě rozbili kartel z Medellínu, který půlku republiky vydíral a druhou půlku korumpoval, zářilo na obrazovkách, bujaře podporované jakýmsi Andrejem Babišem, chlapíkem, co si koupil hnutí ANO 2011 a prohlašoval, že musí zatočit s korupcí a že ho máme na ně pustit, že on to konečně dá do pořádku, protože je schopný podnikatel. Cui bono…

Karty byly rozdané a hraje se podle nich dodneška. Jen se trochu pozapomnělo na tu skutkovou podstatu celé akce. Vyšuměla z médií, a po čase se začalo zapomínat na aktéry i na obvinění. Chvíli se jela ta linka, jak se zneužívala rozvědka, pak vyšuměla (edit: Podmínka padla). A z celého toho případu po letech zůstalo jen nějaké rozhodnutí stran kabelek.

Mám followera, který se vždycky strašně rozčiluje, když někdo píše, že z celé monstrakce a pádu vlády je jediný výsledek pár kabelek. Prý že to je nepatřičné zjednodušení, a že to zneužívání rozvědky bylo strašné - ačkoli se teda moc neprokázalo a vyšumělo, a že vůbec to bylo celé hrozné. Jenže pokud, POKUD! mělo duo Šlachta-Ištván úplně takhle ložené věci, a přesto to nedokázali před soudem obhájit, tak je to docela tristní ukázka zbabraného případu.

Kabelky sem, kabelky tam - ale co to zlato? Tak to zlato, přátelé, vůbec nehrálo žádnou roli v tom případu. Patřilo někomu, kdo znal někoho, kdo se znal s premiérem. Zlato zadrželi, po několika letech přišli konečně s obviněním na jeho majitele, které jde letos (2021!) k soudu, al je to podobně vratké, jako ten zbytek. Osm let má dotyčný svůj majetek zabavený kdesi v policejním trezoru. Super, ne? Kdybyste si chtěli počíst, je to neuvěřitelný případ.

No a teď pan Šlachta shlíží z billboardů. Pan Šlachta, který se soudil za označení ušatý traktorista, které se ho dotýkalo, neboť nebyl traktorista, ale kombajnér. Tenhle Šlachta objíždí republiku s policejní partou, vylepuje všude plakáty a vůbec jede kampaň, kde neříká naprosto nic kromě toho, že on je ten neúplatný schopný policista, kterého se mocní bojí, a vy, voliči, ho máte pustit do parlamentu, aby nadělal pořádky.

To, že zrovna on přesně před osmi lety nadělal v politice neskutečný mrdník, to už mu má být zapomenuto. Teď je tu, nový, čistý, spravedlivý a rozhodný. Slíbí všechno všem, hlavně spravedlnost a pořádek… Jen to zlato zatím nevrátili a z té obří kauzy zvládnul prokázat jen nějaký posraný kabelky.

Mám pocit, že pod lesklou fasádou kampaně, kterou mu platí, jak se proslýchá v kuloárech, další zombie nepolitické všelidové politiky, bublá pěkně řídká a levá šlichta.