Titulní strana

Sexistické prasátečko byla dobrá řachanda. Sešly se tam fakt podivnosti, nad kterými zůstával stát rozum (většinou jen ten, abyste si nemysleli), a párkrát do toho ťápla nějaká reklama na erotický salon nebo na dámské spodní prádlo, kde byla polosvlečená ženská. Jako jo, mohli tam dát fotku pampelišek, nebo kapesní hodinky, ale dali tam ženskou, protože to fakt souvisí, a polosvlečenou, protože buď ukazovala to prádlo, nebo šlo o shodu formy a obsahu (to v případě erotického salonu).

Žerty stranou. Marketing a media se k tématu mocně rozepsal, o čemž bych se nedozvěděl, nebýt reklamy, kde se pravilo, a to cituji: “Co platilo na generaci boomers, nemusí platit i na mileniály, a už vůbec ne na generaci Z.”

Netuším, co platí na mileniály, na generaci Z, na generaci 9/11, na generaci alef, ani na generaci indigových dětí, ani na jakoukoli jinou generaci, ale za sebe, za hrdého příslušníka generace roku 1973, což je generace X, možná předX, možná W, můžu říct, že jako sorry.

Teda ještě jinak: Můžu přesně ukázat na tu část svojí generace, která slyší na reklamy typu “paní v minisukni a s obřím výstřihem tiskne kraviny na laserovce a u toho je nápis UDĚLÁ TO ZEPŘEDU I ZEZADU” a připadá jim to vtipné a reklamně účinné, protože, pyčo, ta blbá laserovka má oboustranný podavač papíru, jako dvojsmysl, mrk, mrk, jachachacháááá…

No. To je ta samá část populace, co je schopná přijít ještě v roce 2015 někam na nějakou akci v knajpě, kde je “obsluha nahoře bez”.

Pardon, ale tuhle zábavu mám spojenou s typama, kterým se říká “pivní strejci”, a těm teď táhne pomalu na šedesát. Pokud je tam někdo kolem padesátky, tak bude dost zastydlý (což je stav, který jde napříč generacemi), nebo řepa (a pro ně platí totéž).

Nebo mám jen štěstí na sociální okruh, z něhož jsem takovéhle existence odmigroval až na komunikační okraj. Protože ve svém generačním okolí vidím spíš to, že na takovou reklamu je reakce taková nonverbální s výrazem obličeje, který odpovídá anglickému slovu “awkward…”

Nedomýšlím, co by se stalo, kdyby někdo začal ve společnsoti vrstevníků pivostrejcovsky halekat tyyyjo, ta je, co, tyjoooo!

Možná jsem jen menšina, možná příliš generalizuju na celou… generaci, ale já si dotyčného zařadím někam mezi tykvovité.

Dnes už si bez světelných signálů prakticky nedokážeme představit žádnou rušnější křižovatku. Neexistence semaforů by způsobila dopravní kolaps. Jaké byly začátky světelných signalizací ve světě i u nás zjistí na jedné z rušných křižovatek v Praze redaktorka ČT Lada Kolovratová v 15:40!

Takže chápete moje rozčarování, když dnešní ranní reportáž o tom, jak se v Beskydech malují turistické značky, neuváděla Lada Kolovratová. Byl jsem chvilku i smutný, ale pak mě přítelkyně uklidnila: “Jistě je teď v Technickém muzeu a chystá živý vstup a rozhovor s kurátorem o historii pluhu!”

Mně se reportáže Lady Kolovratové svým způsobem ohromně líbí. To zas ne že bych je považoval za špatné. Jsou to taková prostá všednodenní témata, kde se nečeká nic objevného nebo překvapivého, paní Lada si prostě s hostem řekne, že to tak je, rozvážně a pomalu, a zase se v míru rozejdou. Vlastně je to taková veřejnoprávní obdoba přenosu z mazací tramvaje.

Kolik dramatu, napětí, akce a zvratů v těch reportážích není! Paní Lada netřeští pohled do kamery ani nešermuje rukama, natož aby ukazovala rukou doleva, kde se mimo záběr děje něco zajímavého, kdepak. Paní Lada je uměřená, klidná, mírná… Kdo jiný by vám měl připomenout, ať si necháte protáhnout komín, kdo jiný vám dokáže říct, zda jsou ještě svatomartinské husy, popřípadě ukázat, jak se peče vánočka?

Vezme nás do historického poštovního vagónu, poradí, jak vybrat kroužek pro dítě, oznámí, že už rostou houby, ukáže cukrářské slavnosti, upozorní na den dřevostaveb, a po pravdě řečeno: nikdo nedokáže představit novou medárnu v Praze 6 tak jako ona.

Ale pro paní Ladu (mimochodem, v TV působí už 25 let) je asi nejvděčnější období roku zima, kdy se děje velké množství nedramatických věcí. Třeba v Kunraticích připravují kostel na Vánoce. Reportáž vypadá nějak takto:

Paní Lada nejprve oznamuje, že kostely bývají na Vánoce plné a že věřící i nevěřící přicházejí nasávat atmosféru. Více už s farářem. Paní Lada klade otázku “Vy jste poměrně mladý kněží, je to obvyklé?” Farář míní, že většina kněžích je starší. Paní Lada statistička se ptá, kolik procent je věřících a kolik nevěřících, farář míní, že skupina není ostrá. Kamera švenkuje na oltář.

Není to jenom o nasávání vánoční atmosféry, ale o nasávání i něčeho navíc. Třeba třicátého bude hrát cimbálovka.

Paní Lada s farářem jdou k betlému a svěřuje se s dojmem, že to je stále více o konzumu a méně o zamyšlení se a zastavení se a zklidnění se. Ale je to podobné jako v tom Betlémě. Máme tam zátiší, ovečky, jeskyni, ale chybí nám tam Ježíšek! Připomeňte, kdy tady Ježíška přinesete? Přinesou ho při mši, uff.

Do toho všeho dramatické nájezdy kamerou na Google mapy s lokací Kunratic. A protože Vánoce mají být svátky klidu, tak paní Lada přeje pokud možno prožití v lásce a abyste byli spokojení.

Jsme, jsme… Obzvlášť když víme, že v Krušných horách je sníh.

Někdo na Twitteru psal, že má maturitu. Jupí. Prý že už pět let, cudně dodal, ale to mu na radosti neubírá.

Tak jsem se zamyslel a zavzpomínal, a došlo mi, že jsem maturoval v roce 1991. Tak nějak plus mínus touhle dobou, možná dřív, protože co si pamatuju, tak v červnu jsme se do školy už moc nenachodili. Možná jsme tam nebyli vůbec, to už si fakt nepamatuju. Odmaturoval jsem, do občanky nám zapsali, že jsme přestali býti studenty, a nazdar bazar, dejte si odchod, moc nás těšilo, pošlete fotky do ročenky.

Maturoval jsem v pondělí odpoledne, to vím. Antická literatura z češtiny, tam to zachraňoval sloh, že, angličtina, občanka, která se změnila plynule ve filosofii, takže jsem maturoval z etiky, no a IT, kterému se tehdy říkalo VT. “Informační systém” znělo zadání otázky, a vůbec jsem netušil, na co se mě ptají. Dost možná proto, že jsem mezi tou etikou a počítačema stihnul urazit tři desítky v domě, zvaném Dělnický, což byla knajpa hned za gymplem…

Ale dobře to dopadlo.

Ve čtvrtek jsme si poslechli proslovy, jak od této chvíle všichni budou chtít vidět naše vysvědčení maturitní, takže jsme si udělali dva opisy, škola nám je potvrdila, a - no, kecali nám. Ne poprvé, ale naštěstí naposledy. Kromě nástupu na VŠ a první práce nikdo nikdy maturitní vysvědčení už vidět nechtěl. Až před pár lety se kdosi ptal, prý že statistika.

Jo, špatný to nebylo. Sociální trenažér fajn, navíc jsem tam zažil fakt zajímavé roky 87 - 91, nějaké stopy vědění to na mně taky nechalo, ačkoli většinu z toho, čím se živím, jsem se naučil buď jinde, nebo jindy.

Nostalgií netrpím. Vzpomenu si občas, ale po pravdě: neměnil bych a na takovou tu obligátní otázku chtěl bys to zažít znovu? říkám: Dobrého dosti! Fakt bych nechtěl, aby mi bylo teď znovu šestnáct, sedmnáct, osmnáct… To přeci nikdo nechce. Jo, mladé tělo, mladý vzhled, to jo, ale všechno ostatní se s věkem zlepšuje.

Takže jo, hurá, taky mám maturitu, a to, že ji mám už třicet let, vlastně znamená rok od roku míň.

V Sovětském svazu sledovali všechny. Sledovali i ty, co sledovali ostatní. A ti, co je sledovali, byli jinými sledováni.

Paranoia v Sovětském svazu proto neexistovala. Jak chcete být paranoidní a mít pocit, že vás někdo sleduje, když víte, že vás někdo sleduje. Všichni to vědí. Váš soused to taky ví, vaše žena to ví, váš vedoucí to ví, dokonce i ten, co vás sleduje, to ví, a chce, abyste to věděli i vy. “Soudruhu, my tě sledujeme…”

Všechny sledovali, kromě Dmitrije Antonoviče Šustakova z Polovodova poblíž Solikamsku, Permský kraj. Šustakova nikdo nesledoval. Třeba šel ráno do konzumu, koupil si slanečka a kvas, prošel se ke kolchozu, na hřbitov zašel, jen tak, však víš, jak se chodívá. Jen tak šel. A po celé cestě se na něj nikdo ani nepodíval. Šustakov se ohlížel, nejdřív nenápadně, pak naprosto nepokrytě, a nikdo za ním nešel. Nejelo za ním černé auto. Na ulici se po něm nikdo neotáčel.

Poprvé, když si toho všiml, to Šustakova překvapilo a začal si na to dávat pozor. A opravdu, vypadalo to tak, že ho nikdo nesleduje.

Šustakov začal vymýšlet podivné cesty a změny tras, aby nachytal důmyslně skryté pronásledovatele, ale nikoho nenachytal.

Jel autobusem do Berezniků, kde se dvě hodiny procházel v Gorodském parku, ale ani tam ho nikdo nesledoval.

Šustakov seděl doma, žvýkal pelmeně, zapíjel je kvasem a říkal si: “Mám to ale štěstí! Všechny sledují, ale na mne, Dmitrije Antonoviče, zapomněli! Asi o mně nevědí. Nu, což, říkat jim to nebudu…”

Potkal se se starým přítelem, popili spolu vodku, a ráno se rozešli, aniž by si jejich posezení někdo vůbec všimnul. Jel do Permu, ještě než ho přejmenovali na Molotov, přišel tam na úřad, pročetl si nástěnku, po chodbách chodil, míjeli ho úředníci a nikdo mu nic neřekl. Šustakov se uvnitř tetelil radostí: “Nic na mne nemají, nic o mně nevědí, nikdo mě nesleduje…” Zase se mu to potvrdilo.

Šel do parku poblíž Trojického Soboru a díval se na lidi: jakási stařena v šátku seděla na lavici a loupala jablko. Kolem šel mladý pár komsomolců. Když ji minuli, vytáhla baba tužku a notýsek a něco si zapsala. “Aha,” pomyslel si Šustakov. O kus dál se milicionář, co úkosem sledoval bábu, otočil na podpatku a namířil si to ke stánku s novinami. Po cestě se potkal s kulhavým žebrákem, a když se míjeli, něco koutkem úst zamumlal a šel dál. Kulhavec pokýval hlavou a někomu dal znamení.

Všichni všechny sledovali. Nikdo se nestaral o Šustakova. Měl pocit, že by mohl nakráčet nahý na výbor strany a křičet “Soudruzi! Co uděláte s těmi lumpárnami?!” - a nic by se nestalo. Jemu, Šustakovovi, nesledovanému muži.

Bylo to krásné slunečné odpoledne, a v 16:37 nasedl Šustakov na autobus zpátky do Solikamsku. Venku se pomalu sešeřilo, a najednou to Šustakovovi došlo. Bylo to jako když se dívá dlouho do tmy, ze které najednou vystoupí černá silueta proti černému pozadí, tak náhle to na něj přišlo.

“Šustakove, není ti podezřelé, že tě nikdo nesleduje?” napadlo ho. Do té chvíle nad tím nepřemýšlel, ale teď se nad tím zamyslel a musel připustit, že mu to je podezřelé. Proč ho nikdo nesleduje? Proč je všem ukradený? Proč nikdo nehlídá jeho kroky? Ne, není možné, aby o něm nevěděli, však ho prodavačka zdraví, i v kolchozu má pár známých, a okresní tajemník, s nímž chodil do školy, ho taky oslovuje. Vědí, že existuje - tak proč ho nesledují?

V noci šlapal pěšky ze Solikamsku do Polovodova, a nikdo si ho nevšímal. Procházel Černým. Kdesi zaštěkal pes a ozval se hrubý mužský hlas, který psa okřiknul.

“Kdyby chtěli, tak musejí vědět, že jdu,” pomyslel si Šustakov. “Ale proč to nechtějí vědět? Možná… Možná mě chrání někdo mocný… Někdo, kdo ví, že nedělám nic špatného, a tak není třeba mě sledovat!” Upokojilo ho to na zbytek cesty, ale jakmile lehnul do postele, zase začal přemýšlet. Proč ho nesledují, proč, proč, proč? Má za vsí strhnout Stalinův portrét a pošlapat ho? Nebo má jít vykřikovat protisocialistická hesla? Co má udělat, aby na sebe upozornil? A má na sebe upozorňovat?

Všechny sledují. O všechny se zajímají. Jen o něj ne. Ale není náhodou nezájem specifickým druhem zájmu? Však někde musí být jmenovitě řečeno, že Dmitrij Antonovič Šustakov nemá být sledován. Ale jakmile to někdo řekl, tak to znamená, že ho zná, že ho zajímá… Takže se o něj někdo zajímá natolik, až rozhodl, že se o něj nebude nikdo zajímat! A proč?

Šustakova druhý den srazil nákladní automobil. Nic vážného, jen pár odřenin, ale řidiče zatkli. Čuškin to viděl, tak Čuškina zatknuli taky. A Trofimovnu Ščerbakovnu taky, protože ji často vídali s Čuškinem. Starou Jegorovnu, co bydlela za traktorkou, taky, protože ji Čuškin udal, že má pod podlahou pytel brambor. A pak to Šustakov nevydržel, přišel na milici a udal se.

Komisař seděl za stolem, poslouchal Šustakova a drbal se pravítkem na zátylku. Pak mu povídá: “Skončils, Dimo?” Šustakov přikývl. “Tak jdi domů. Nic tu na tebe nemáme…”

Šustakov potom přestal chodit ven, jen seděl doma a pil. Myslelo se, že to kvůli té nehodě, ale důvod byl jiný: Šustakov měl pocit, že svět kolem něj není skutečný. Jednou dal facku ženštině ze sousedství, co se za ním stavila vypůjčit si vejce, ale nikdo to neviděl, nikdo s ním nepromluvil, nikdo na něj neposlal hlášení. Nikoho to nezajímalo. Milicionáři jen mávli rukou. Šustakov sedával u okna, nakukoval ven, viděl všechny ostatní, viděl ty, co je sledují a viděl, jak sledují ty, co je sledovali, ale jeho nesledoval nikdo. Nemusel se bát, že ho někdo vidí, ale tím víc se bál toho, že ho nikdo nevidí. Strach ho sežral zaživa. Říkalo se, že nakonec zešílel a jednoho večera umřel.

–

V Kuncevu už byl klid. Byl večer a Velký seděl za svým stolem v pracovně a podepisoval dokumenty, co mu malý předkládal. Najednou se zarazil, zamyslel a povídá: “Ty, Nikolaji Ivanoviči, poslyš, co ten Šustakov… Však víš, ten, jak jsme ho nesledovali. Co s ním je?”

Oslovený se chvilku ošíval a pak ze sebe vysoukal: “Ten… já… já nevím jistě. My jsme ho opravdu nesledovali, jaks chtěl.”

“Jsi hlupák, Ježove, jsi zatracený hlupák!” rozčílil se Velký. “Vždyť sledujeme všechny!”

Takový jednoduchý úkol, a oni to zkazí!

Nejdřív se divíte.

Pak si myslíte, že to je náhoda.

Pak zjistíte, že to není náhoda, tak křičíte.

Pak se rozčilujete.

Pak rezignujete.

Pak jste dlouho rezignovaní.

A nakonec jste po většinu času apatičtí, a vaši apatii narušují jen občasné nepravidelné manické epizody, kdy se chvíli smějete, chvíli pláčete a chvíli okolo sebe metáte výkaly.

To je stav státních IT projektů z hlediska uživatele, poplatníka a občana v kostce.

Dneska se to opět potvrdilo s očkovacím certifikátem.

Bohužel, podle hlasu insiderů není naděje na systémové zlepšení, jen na občasné záblesky pozitivních deviací.

Takové boží slovo, že? Spoušť. Nikoli ve smyslu destrukce, ale ve smyslu takového toho zakulaceného kousku kovu, který spouští střelnou zbraň.

V psychologii je podobné slovo, totiž spouštěč, a je to nějaký externí faktor, někdy explicitní, jindy méně, který v mysli člověka zažehne, spustí nějakou patologickou cestu. Třeba když se koukáte na starý český film a Jirka Bartoška si zapálí žváro, tak se někdo, kdo už týden nekouří, dostane do stavu, kdy vstane a zapálí si taky, protože ho ta scéna spustila, následkem čehož se spustil. A tak.

No a v souladu s jazykovým trendem slovo trigger dostalo českou flexi a máme ho v jazyce jako triggerovalo mě to, jsem triggerovaný a tak. Nevím, moje generace by nejspíš použila “nasralo mě to”, ale není to asi úplně totéž. Prý, a nevím, co je na tom pravdy, jsou i někteří studenti triggerováni třeba při hodinách dějepisu zmínkami o tom, že umírali lidé, nebo že se nechovali korektně atd., takže, prý, učitelé dávají na začátku hodiny “trigger warning”, tedy upozornění, že budou mluvit o něčem, co by citlivějšího jedince mohlo… triggerovat.

Včera jsem si početl o tom, jak jacísi Lovato oznámili, že jsou nebinární a že se považují za ono nebo oni. Fajn, cajk, moje prababička onikala svému sousedovi bez problémů, tak co. Spíš mě zaujala druhá zpráva, totiž že Lovato jsou - a přiznám se, že mi nuance mohly uniknout - nějak spojení s poruchami příjmu potravy, nebo že jsou tlustí, nebo že jsou netlustí, nebo že drží dietu, nebo jsou proti dietám, fakt egál, ale že prostě jednou takhle šli někde obchoďákem a narazili na pult s dietními a bezcukrovými zmrzlinami, načež byli triggered a rozpoutali Mordor, kde se na konci výrobce omlouval za to, že vyrábí šugrfrý mrogurt.

Doba je už taková. Velmi citlivá na kokotiny. Alergická. Nemajíc jiných problémů, jako hlad, válka nebo holomráz, je plná bizarních alergenů, triggerů, které spouští velmi silné společenské reakce. Třeba že se někdo omlouvá za to, že udělal zmrzlinu bez cukru, a dovolil si ji vystavit v obchodě. Je to zároveň zajímavý lakmusový papírek, když kapitalistické firmy proto, aby nepřišly u části zákazníků o pověst, a tedy o zisk, jedou totálně předposranou linku, kdy se omlouvají za svou necitlivost vůči těm či oněm…

Budu stárnout a sledovat, jestli vyhraje vstřícné předpodělání, kdy si nikdo nedovolí mít jakýkoli výraznější motiv, kterým by se odlišoval, takže výsledkem bude androgynní, nebo ještě lépe bezpohlavní, nerušivé, neagresivní a stoprocentně tolerantní průměrno, nebo jestli to vyvolá stejně blbou reakci s opačným znaménkem, tedy přehnanou nekorektnost.

Když použiju GMail, je tam vlevo dole takový box s chatem. Moc to nepoužívám, a tak je na čtvrté pozici pořád vidět vzkaz, co jsem dostal v roce 2015.

Jeho autor, Libor Krayzel, je možná známější jako eLKa. Autor EasyBlogu, EasyPadu, jeden z prvních bloggerů v České republice a jeden z nejznámějších bloggerů začátku století, i když ne pod svým jménem… Vlastně jeden z největších budoucích předchůdců mnoha.

Seznámili jsme se v roce 2002, kdy se mi nabídnul, že pomůže s designem Bloguje, a stal se tak jedním ze tří lidí, co tenhle projekt rozjeli společnými silami. Po celou dobu provozu Bloguje jsme byli skoro v denním kontaktu, který po čase nabyl takové lehce kuriozní formy, kdy mě, bůhvíproč, oslovoval “Aštare”, a já ho oplátkou tituloval “MilýIvo”. A zůstali jsme v kontaktu i po éře Bloguje.cz, když už byl anonymně slavný, a trochu jsem mu pomáhal tu anonymitu držet.

Psali jsme si o lecčems, o životě, světě, technice, o práci i o nemocech. Vím, že mi psal, jak kromě běhání začal jezdit i na kolečkových bruslích a jak ho to začalo bavit.

No a v květnu 2017, přesně v neděli 28., se jel zase projet na bruslích, ale už nedojel. Blbě spadl, ztratil vědomí, operace nepomohla a o dva dny později, 30. května, byl prohlášen za mrtvého.

Myslel jsem si, že to je špatný vtip. Ale nebyl.

Ostávej v pokoji, MilýIvo…

Vyvíjím Gazetisto, vymýšlím featůry a poslouchám furt dokola:

• “A jak si ten podcast přidám do Apple Podcast?”
• “A půjde tam zaplatit přes Apple Pay?”
• “A jak to bude fungovat se Safari na iOS?”
• “A jak to bude s těma mailama na iOS?”

Nevím, kurník, nevím! Vypadám snad jako člověk, co dá 30 tisíc za iPhone, když má za 15 tři roky starej telefon, s nímž je extrémně spokojenej, druhdy vlajkovou loď proskribovaného výrobce, s velkou pamětí, skvělou kamerou, se čtečkou otisků, s fakt velkou baterkou, co vydrží dva dny, a spoustou dalších věcí, co novej iPhone nemá? No nevypadám…

Ale co už. Chcete to, máte to mít, tak do toho půjdu. Budu to muset chvíli asi používat, a to mi trošku vadí. Zkoušel jsem to kdysi, moc jsme si nesedli, ale holt to musím používat, abych věděl, na co že se mě to ptají. Jsem fakt zvědavý. Aplikací se moc nebojím, však většina z nich jsou pro oba telefony. Authenticator a podobné klíčové věci snad taky půjdou nějak překlopit. Co budou dělat bankovní aplikace bez čtečky otisků, to netuším, ale uvidím.

Nelitujte mě, sám si za to můžu! Co by člověk neudělal… pro placený obsah!