Titulní strana

Co se lidskejch povah, slabůstek a zvláštností dotýká, tak mám velmi šťastnou povahu: je mi to jedno. Ne snad že bych byl tak tolerantní, to ani ne. Ve skutečnosti je mi naprostá většina lidí ukradená, stejně jako třeba to, co si o mně myslí, takže mě netanguje ani to, jaké mají slabůstky, zvláštnosti nebo podivnůstky. Vím o tom, možná to okomentuju, ale je mi to jedno, protože se mě to nějak nedotýká.

Mimochodem, tohle by mohl být taky nějaký -splaining, ne? Když mi lidé říkají: “Jak ti to a to může být jedno?” - “No je mi to jedno.” - “Ne, to jen tak říkáš, to ti nemůže být jedno!” - “Je mi to naprosto jedno…” - “No tak jak chceš, tak mi to neříkej, klidně dál lži, že je ti to jedno, ale já ti říkám…” Bože, mně je jedno i to, co mi říkáš, dokonce je mi jedno i to, že si myslíš, že něco hraju, ale neobtěžuj mě tím!

No nic, zpátky k věci: Pro slabosti mám pochopení, stejně jako pro charakterové rysy, které považuju za zvláštní a svému nositeli neprospěšné, ale protože mi jsou lidé hodně fuk, tak je neobtěžuju tím, že bych jim říkal, co si o tom myslím, proč to je špatně a proč by to měli dělat jinak. Je jen pár výjimek, které mi opravdu vadí, jako nedochvilnost, ale u většiny ostatních to je jen téma k nějakému vnitřnímu zhodnocení a případnému zvědavému prozkoumání fenoménu.

Například nenáročnost. Ctnost, co? Jsem nenáročný, vystačím si s málem, jsem skromný… Jenže nenáročnost a skromnost, jsou-li opravdové, většinou nebývají takhle vyvěšovány na štít. Nevím jak vy, ale já se s tím setkávám hlavně v jistých situacích. Generické označení mě nenapadá, ale zkusím příklad:

• “Mami, proboha, jak to pižláš to maso? Tenhle nůž máš už padesát let, proboha! Já ti koupím nový!”
• “Nééé, to néééé, to mně stačí, já nepotřebuju novej nůž…”
• “Mohla bys to mít nakrájené za dvě minuty a nemusíš to deset minut pižlat.”
• “Né, však mám čas…”

A to je jen model. Odhlédněte od situace matka-syn, odhlédněte i od rigidity stáří a zvyku. Funguje to i s vrstevníkama.

• “Prosímtě, proč to šroubuješ ručně, dyk ti to trvá hodinu, navíc šroubovák máš ohnutý a rukojeť prasklou. Proč si nekoupíš akumulátorový…”
• “Ale, to je zbytečný, to já si to zašroubuju, nebudu vyhazovat peníze za akumulátorový šroubovák, ona to zas taková úspora není…”

Jako člověk, který zkusil obojí, mohu říct, že to teda je ale kurva rozdíl! Jenže mlčím a místo toho poslouchám ódy na poctivou ruční práci a možná to trvá dýl, ale já nikam nechvátám a však jak často šroubuju, jednou za měsíc? To nemá smysl…

Já jsem skromnej, já jsem nenáročnej… A to ne že by neměl peníze, to má. Jen má prostě nastavení člověka, který nebude vyhazovat za věci, které přece nepotřebuje. Zejména za něco, co by mu ulehčilo nebo zrychlilo práci. Však on nikam nechvátá, on je skromný. Rychlovarná konvice sice vaří vodu na dva hrnky kafe dvacet minut a k večeru lehce probíjí, ale ne, novou nepotřebuje, však si na to kafe počká dvacet minut. Je nenáročný. Byt si vysává nějakou mrchou s výkonem stolního ventilátoru, co si koupil, protože nechtěl “nic velkýho”. Jemu stačí “něco malého”, protože “je nenáročný”. A tak luxuje byt 42 metrů čtverečních rovných 50 minut, protože ta chcíplá mrcha táhne silou jarního vánku a on šmrdlá jedno místo na koberci tři minuty, než to aspoň vlasy vysaje.

Kupuje si špatné levné věci, co fungují málo a špatně, a to, co je potřeba do standardu, prostě dotluče, dotáhne a dobouchá svou námahou a časem. Ne že by neměl peníze: je nenáročný!

Ironie je, když mi začne vyprávět, jak “čas jsou peníze”, těsně před tím, než si povzdychne a vyrazí na hodinu a půl trvající nákup do samoobsluhy. Tři stanice busem, pak kus tramvají, ale hned je zpátky… Jo, ví, že by to na Rohlíku nebo někde tam měl za pět minut. Jo, ví, že k němu dovážejí. Tohle všechno ví. Dokonce i to, co kupuje, by ho vyšlo šul nul na stejný peníze. Ale nebude platit padesát korun za dovoz, to on ne!

“Hele,” říkám mu, “kolik že máš korun na hodinu? To bude víc než padesát, co?” Nechápavě se na mne dívá. “Ale to je v práci. Teď mám přeci volno!”

Cena za pocit nenáročnosti a skromnosti.

Čeští investoři sedí na pytlích peněz a moc neinvestují. Ne proto, že jsou lakomí, ale proto, že nemají do čeho investovat.

Češi se totiž moc nehrnou do podnikání, do nových příležitostí a do nových neprobádaných dobrodružství.

Ne že by to nedělali vůbec, ale je jich výrazně míň než jinde.

Startupy jsou jen pomíjivá móda, která splaskne, praví Kámen technologických mudrců, sútra 5, verš 6. Kámen jsem vydestiloval tehdy z hlasu technologického lidu, a vyjadřuje určitou esenciální skepsi a mentální pohodlí: Bylo by to zajímavé, hrozně by nás to bavilo, ale jistot si ceníme víc. Následnou materializací a racionalizací tohoto postoje dojdete k tomu, že to nemá cenu dělat.

Hlavně žádné novinky, hlavně žádné inovace, hlavně žádné nejisté experimenty!

Caesar, jsem se teď dočetl v jedné pěkné knize, se v mládí naučil klíčovou věc: rozlišovat mezi hazardem a přijatelným rizikem. Pokud vám ale každé riziko připadá jako hazard, tak hledáte jistoty. Jistoty ale dostanete, když osekáte ambice a vzdáte se svobod. Gulášový socialismus ve své ryzí podobě.

Riziko není pro každého, to samozřejmě ne. Ale to skládání rukou, podpírané teď nově bryskně tahanými příklady podnikatelů, co kvůli lockdownu zkrachovali, to je něco strašného.

A o tom, že je tu “krach” brán jako něco fatálního a doživotní cejch, o tom jsem vám říkal?

Logika deště, přátelé…

Dělal jsem si quis na iDnesu, a dostal jsem zajímavou otázku a zajímavější odpověď:

Co víme? Že v neděli pršelo víc než v pondělí. Pondělí tedy rozhodně z daných tří dnů nebude ten, kdy pršelo nejvíc. Musíme rozhodnout, jestli v sobotu nepršelo víc.

Ale tuhle informaci nemáme. Máme informaci o tom, že v neděli svítilo víc slunce než v sobotu.

Pravděpodobně z toho lze usoudit, že tedy - pokud bereme, že buď prší, nebo svítí slunce - musela být deštivější sobota.

Ale to je špatně, jak bystří sledi na Twitteru samozřejmě odhalili. My nemáme informaci o tom, jestli v sobotu vůbec pršelo. Mohlo být jen zataženo, to splňuje zadání (v neděli třeba půl dne pršelo a půl dne bylo azurové nebe). To by pak znamenalo, že v neděli pršelo nejvíc a o sobotě nevíme nic.

A tak zní i správná odpověď podle iDnesu.

Jenže…

Správná odpověď ve skutečnosti zní: “Nelze říct, zda v sobotu pršelo a jak moc, tudíž odpověď musí být nelze určit”. Jenže taková možnost v odpovědích není. Musíme tedy získat víc informací.

Zásadní informaci nám dá seznam možnách odpovědí, tedy že úloha má jako řešení jeden z daných dnů. To je informace, která nám říká, že úlohu lze rozhodnout, protože říká, že “nelze určit” není možná odpověď. Jinými slovy: Musí být ze zadání jasné, jestli víc pršelo v sobotu, nebo v neděli.

Jediná informace o sobotě, co explicitně máme, se týká slunečního svitu. Pokud úloha musí být rozhodnutelná, viz výše, musí tato informace říkat něco o dešti.

Tedy pokud víme, že svítilo méně slunce než v neděli, musí se tato informace vztahovat k dešti. Nemůžeme uvažovat o “zataženu”, protože to je úvaha mimo déšť a z informace o slunečnu dělá informaci irelevantní.

Ale vzhledem k tomu, že jde o jedinou informaci stran soboty, a nabízené možnosti řešení říkají, že je sobota rozhodnutelná, musí v ní jít o déšť, a v takovém případě musí znít správná odpověď “sobota”.

Jinak to celé je samozřejmě jen mentální cvičení na dlouhou cestu autem…

Včerejší debata na Twitteru mi potvrdila jednu teorii, kterou si ověřuju už dlouho.

Máme nějaký setrvalý stav, status quo, a v rámci něj jsou nastavené nějaké věci nějak.

Jedna konkrétní věc vadí nějaké skupině lidí, tak chce, aby se to změnilo. A většině je to šumák, protože to považují za nedůležité. A je jedno, jestli jde o střídání času, svatby gayů nebo zapsané pohlaví v občance.

Pak se z této věci stane politikum a lidé, kterým to vadí, začnou být vnímáni jako konkrétní skupina. V tu chvíli dojde k disociaci: první skupině něco vadí a chce to změnit. Druhé skupině vadí lidé, kterým to vadí. Rovina sporu pak není “problém X: pro, nebo proti?”, ale “problém X, my jsme proti” a “vy zase něco chcete, tak jsme proti vám”. Ne proti té věci, ani pro věc, ale proti vám.

Na to se pak nabalí zpětná racionalizace, že “nám vlastně nevadíte vy, ale to, co chcete, protože my to nechceme”. A to jsou lidi, kterým to původně bylo úplně šumák, protože to považovali za nedůležité. Ale teď bojují jakože “za věc”, ale ve skutečnosti říkají “vadí nám váš přístup”.

Jen konstatuju.

Nějak z kraje tejdne se nedal ČRo Plus poslouchat. Jeli nějakou klimatickou tíseň, protože měli sociologický speciál “Rozděleni klimatem?” A tak se jely uhlíkové závazky, uhlíkové sliby, uhlíkové horydoly, elektromobilita, čistá energie a všechno tohleto. To se nedalo poslouchat.

Ale udělal jsem si aspoň test uhlíkové stopy. Sice žeru salát z lokálních zdrojů, topím sluncem, hovězinu jsem už dlouho nezakousnul a oblékám se do triček z biomasy, takže jsem tady všude podprůměrný, ale letěl jsem letadlem na jiný kontinent, ergo jsem největší uhlíkový stopař.

Mně je tahle kašpařina s uhlíkovými stopami u prdele, ale já jsem starý boomer, na mě už není třeba brát ohledy, já si to doklepu a vy si dělejte, co chcete. Přesto se tak nad tím zamýšlím a říkám si: Vážně?

Jako fakt vážně? Ne že bych snad zpochybňoval vysoce vědeckou odbornickou metodiku počítání uhlíkových stop, to by bylo stejně hloupé jako smát se přesným výpočtům potencování homeopatik nebo postavení planet na desetinu úhlové vteřiny přesně, však jen díky tomu jsou dnešní horoskopy tak spolehlivé, ale spíš si říkám: jak jsem se tam měl dostat? Sdílenou elektrokoloběžkou?

No správně, neměl jsem tam jezdit a byl bych uhlíkově minimální.

Jenže, víte, já jak jsem ten boomer, tak si myslím, že lidi by měli cestovat. A obzvlášť tady odsud by měli cestovat. Potřebujou to jak prasata drbání. A nemyslím tím dojet k moři a tvářit se jak největší kofr, protože jsem si nabral ráno u snídaně čtyři bagety do tašky. To ne. Myslím nasát svět a podívat se, jak to funguje jinde, aby snad nepropadali naprosto bláhové představě, že se všechny věci musejí už navždy dělat tak, jak se dělají teď a jak se dělaly dřív, protože tak je to nejlepší a jediné možné.

Jo, blbé je, že cestování něco stojí a nechává uhlíkovou stopu.

Ale já jsem ten boomer, petrolhead a vrah tuleňů, takže já to už říct můžu: raději budu mluvit s člověkem, který má hlavu otevřenou a viděl, jak se dělají věci jinde, než s bezstopým uvědomělcem.

Nemluvě o tom, že když necestujete, tak nepotrénujete svou otevřenost k cizímu a jinému a hrozí vám, že se snáze stanete blouznivými fundamentalisty, kteří uvěří kdejaké píčovině, protože holt nemají ten rozhled.

Jestli bych vám teda mohl radit, tak až se bude volit mezi “nemít uhlíkovou stopu” a “nemít zkušenost omezenou dvorečkem”, tak berte to druhé…

Vstáváme v šest a pouštíme si Studio 6.

V šest patnáct se tak cca probouzíme. Jolka krásně hovoří s Jarynou (všem meteolidem tam říkáme Jaryna, i když to je Barbora nebo Pavel), člověk se u toho hezky probere, naladí se na nastávající den, vyčůrá se a umyje, a už s napětím očekává zpravodajský blok, nazývaný “Hlášení o aktivitě českých sportovců v NHL”.

Miluju to. Švihadlovština v ryzí podobě, kde tygři porazili oceláře, zato Kladno drtivě zvítězilo a srovnalo stav utkání na 1-1, když přestřílelo Kometu. Basketbalisté Nymburka vyhráli, ale předtím prohráli, a jejich kapitán řekl, že minule měl soupeř víc bodů, takže vyhrál, ale tentokrát měli víc bodů oni, takže soupeře porazili. Zato v derby pražských “S” začal zápas slibně, ale nakonec skončil remízou.

A pak to přijde! Žaneta Peřinová se upřeně zadívá do kamery a pevným, neochvějným hlasem oznámí:

“Boston Davida Pastrňáka dnes porazil Washington Capitals Jakuba Vrány, když zachytil nahrávku Krejčího, a po kratší strkanici před Vaněčkovou bránou nakonec skóroval! Zápas dopadl 5:2, další góly dali nějací noname picmochové, stejně jako v zápasech nějakých neznámých klubů, kde nehrají čeští hokejisté, a tak se o nich nebudeme bavit, tady jsou výsledky…”

V tu chvíli, kdy mi to Česká televize Žanety Peřinové oznámí, tak vím, že vše je, jak má být. Vypnu TV a jdeme do práce.

Svět je v pořádku, Pastrňák skóroval!

Dnešní post inspiroval tenhle tweet, který jsem našel přes Dopravního poradce:

Jako člověk, co má hypotéku na 15 let a vydělává na ni v práci, která ho baví a naplňuje, jsem fakt rád, že tu hysterii za mne odpracují takovéhle @nevtipné.

Přemýšlel jsem, jestli bych neměl trochu zaRecmanit a obvinit ji z nějakého sockasplainingu nebo ratracesplainingu. Jako že většina, otrávená z toho, že musí chodit do blbý rachoty, poučuje menšinu, která dělá svou práci ráda, o tom, že svoji práci vlastně nenávidí. Ale bití na poplach přenechám potřebnějším…

A tak se vlastně vrátím jen k tomu, co jsem říkal už mockrát, a to je kuriozní vztah k hypotékám. V České republice, kde se lidé drží svých jistých dědičných gruntů a domů jak hovno košile, je hypotéka synonymum pro zlo. Jéžišmarjá, třicet let něco platíš, nesmíš se zpozdit, no hrůza.

To se to pindá z rodinného okálu, co jste si za bolševika postavili, že? Ale nějaká rada nebyla by?

No samozřejmě že by byla: Přeci nájem!

Tak si to shrneme: Budete platit hypotéku třebas 15 tisíc. Budete muset vydělávat na hypotéku, a ať je to podle Vaňkové: budete na ni vydělávat v práci, kterou nesnášíte, protože když nebudete splácet, tak vám to banka sebere. Ale můžete jít místo toho do nájmu, který bude klidně 15 tisíc. Budete muset vydělávat na nájem, budete na něj vydělávat v práci, kterou nesnášíte, protože když nebudete splácet, tak vás domácí vyhodí.

No a po třiceti letech budete mít u hypotéky vlastní bydlení, u nájmu budete mít co přesně? Jo: nic!

Nějaký rozdíl jsem přehlédnul? Jo, jeden drobný: Banka chce, abyste jí spláceli, a jste pro ni důležitější jako někdo, kdo platí, než jako někdo, koho vyhazuje z bytu, co jí je nanic, takže je ochotnější se domluvit na nějakých krátkodobějších ústupcích. Pan domácí má byt jako investici a chce, aby mu nesla, takže ho nezajímáte vy konkrétně, ale nájem na účtu. Kdo mu ho platí, to je mu jedno. Nájemníka sežene.

Ale z rodinného domku po rodičích se to radí snadno… Kdepak hypotéka, to je zlo!

Tady vidíte, jak je důležitá diakritika, protože dnešní téma není ani “blbe!”, ani “blbě!”, ale “blbé”. Ne že by téma bylo blbé, ale článek bude o věcech, co jsou blbé.

Třeba o tom, že je blbé, že na auto budu čekat do července. Ne že bych do té doby nemohl jezdit, ale je to blbé, no. Člověk se těší a musí čekat, a to jeho těšení nezvětšuje, ale otravuje.

Blbé je i to, že budu muset prodat staré. Ne snad že bych se s ním nechtěl rozloučit, ale je s tím spousta opruzu. Blbé je prodávat ho někomu, koho neznám. Blbé je i prodávat ho přes nějaký obecný bazar. Nevím jak vy, ale já tenhle svět autobazarů nemám rád. Jakmile se k němu přiblížím, tak úplně cítím fyzickou protivnost. Sice už nenosí teplákové soupravy a zlaté řetězy, ale jako by to tam furt bylo v nátuře lidí, co se okolo toho motají.

Blbá faktura mi přišla včera na “překlepovou” adresu na GMailu. Že jsem prý udělal jízdu s Boltem v trvání jedné minuty z adresy Nad Kolčavkou 8 do adresy Nad Kolčavkou 8 za 70 Kč. Blbé na tom je, že jsem se u Boltu nikdy neregistroval, nikdy jsem jejich aplikaci nepoužil, a ačkoli mám sto chutí použít “zapomenuté heslo” a někomu ten jeho účet sebrat, tak zase vím, že to není úplně košer. Takže ho nemůžu ani zrušit, ani nic, a to je blbé.

Facebook totálně zblbovatěl. Nejen že mi cpe nesmyslné reklamy a stále dokola stejné posty, zároveň omezuje dosah mých, a některé moje starší schovával v časové ose i mně. Zachoval jsem se tedy tržně: oni mají právo změnit algoritmus jak chtějí, já nemám nárok cokoli očekávat, tak zní pravidla, no a moje svoboda zní: Nepoužívej to. Takže to nepoužívám. Jen jsem propojil tuhle stránku s Facebookovou stránkou Den 1, tak pokud tam jste, dejte si její sledování…

Blbé, až nejblbější, je to, že jsem poslední dny strašně unavený. Ne snad fyzicky, ale psychicky. Něco mezi melancholií, únavou a chandrou. Blbé na tom je, že mám v hlavě spoustu nápadů, co bych chtěl dělat, ale nemám v sobě sílu a chuť je udělat. Já vím, že se to stává, že to přejde, ale je to blbé.

Snad aspoň vy to nemáte blbé.