Titulní strana

Link

cover

Včera jsem tu zmínil experiment s “exkluzivní” zprávou. Kromě experimentu, kdy jsem sledoval, jak dlouho ta “exkluzivní zpráva” zůstává fakt exkluzivní, tj. že o ní jiná média neinformují, jsem sledoval i to, jak se k téhle zprávě jiná média postaví, hlavně ta velká.

Hned na začátku informovaly SeznamZprávy a už v perexu měli “Informaci přinesl server Info.cz” s proklikem přímo na článek. Zdrojování na jedničku

Deník N odkázal. Odkaz vedl přímo na článek, jako zdroj zprávy bylo napsáno, cituji, “(iHNed/Info)”, odkaz vedl ze slova “Info”. Za ten podivný zdroj dávám s přimhouřením oka jedna mínus… No dobře, napsali tam iHNed, neodkázali na něj, napsali ho jako první, netuším proč, tak nepřimhouřím: Za dvě!

Což nás přivádí k exkolegům z HN. HN měly dlouhodobou bolest, totiž že kvůli workflow z textů mizely odkazy a musely se tam zpětně ručně doplňovat. Což nejen zdržovalo, ale taky to utvrzovalo printové autory v postoji, že odkaz je zbytečnost. Takže iHNed napsal, uvedl tam, že informaci přinesl server Info.cz, ale odkaz aby člověk pohledal. Za tři, přátelé, za tři. Po půl hodině tam už odkaz byl, tak si to zlepšili: furt trojka, ale s malým plusem a motivační poznámkou příště tam ty odkazy dejte rovnou!

Lidovky udělaly stejnou věc, totiž napsaly, že zdroj je Info, ale bez odkazu. Proto ani já neodkážu a uděluju tři mínus, protože tam ten odkaz ani nedoplnili.

Echo24 udělalo totéž co Lidovky. Jmenovali, neodkázali, nedoplnili. Stejné chyby, stejné tři mínus.

Forum24 odkázalo přímo na zprávu. Taky za jedna. Stejně jako třeba iRozhlas, na rozdíl od své mladší větší sestry z Kavek, ti uvedli zdroj, neodkázali, a tak si stoupnou támhle k Echu a Lidovkám…

Četka samozřejmě bryskně zmonitorovala, vydala a odkázala. Dělají to dlouhodobě, nemůžu nic vytknout, za jedna.

Z Četky to převzalo Aktuálně. Bohužel, nedá se odkázat na konkrétní bod v timeline jejich “Právě se děje”, takže neodkážu. Zpráva byla podepsaná “Zdroj: ČTK”. OK, Aktuálně to (většinou) umí, jedna mínus.

Novinky zprávu zabudovaly do svého textu bez uvedení zdroje a tváří se, že na to přišly samy. Za pět.

A konečně iDnes, ten zprávu přinesl a jako zdroj označil Novinky. Aspoň odkázali. Za čtyři.

Odkaz na článek

Exkluzivní

cover

Exkluzivní informace, kterou jinde nenajdete. Ale fakt!

Bylo mi v posledních letech poslouchat (tohle je staročeská vazba, tak mi nepište, že tu mám chybu, a čtěte to jako “musel jsem v posledních letech několikrát přetrpět…”) názory mediálních mogulů stran placeného obsahu. A vždycky, vždycky se to neslo v duchu “my to tak nějak opatrně zkoušíme…”

Už jsem to psal: Není nic jako “opatrně zkoušíme”. Buď to děláte, nebo to neděláte. Ale ještě vtipnější bylo to pokračování.

“My zkoušíme zpoplatňovat zpravodajství” (jako vážně? A nezkoušíte zpoplatňovat třeba hluk aut a cinkání tramvají?) “… převážně teda naše exkluzivní zprávy!”

Nezlobte se na mne, možná budu znít hrubě, ale u toho posledního výskytu jsem se nepokrytě smál. “Exkluzivní zprávy jsou co, podle vás?” Prý zprávy, které mají jako první. Fakt nechci znít povýšeně nebo arogantně, ale tady jsem se už neudržel a natvrdo se zeptal, jestli si všimli z té výšky ředitelské kanceláře ve vydavatelství, že vydaná zpráva je de facto veřejný majetek a že nějaká exkluzivita byla možná jeden den u papíru, někdy jen půl dne, a na internetu je to tak dvacet minut?

Byl smutný, pan ředitel, to nemohu říct. Ptal se mě, jak by to mohli omezit. Ne, jako vážně: jak by to mohli omezit! Jako že napíšou zprávu, předplatitelé si ji přečtou, ale nikomu ji neřeknou, nikam ji nenapíšou a nikdo se o ní nedozví. Už jsem nechtěl být zlý, a tak jsem jen připomněl, že někteří předplatitelé jsou novináři, a ti tu zprávu - samozřejmě ne doslova, ale tu podstatnou informaci - prostě napíšou po svém, někam zavolají, aby si ji ověřili, a vydají ji. Na nepoloženou otázku jsem odpověděl: “Ne, nezměníte to, takto to je a už to tak bude vždycky. Musíte svůj prodejní model stavět na něčem jiném!”

Zbytek našeho hovoru si nechám pro sebe, není to podstatné, a to výše napsané demonstruju na jednom nedávném příkladu.

Na INFO.cz jsme napsali, že ministr Hamáček je mamlas. Ne, promiňte, to nebyla ta exkluzivní zpráva, to se ví. Napsali jsme, že Hamáček odvolal Netolického. Měli jsme tu informaci první a pustili jsme ji ve 12:56.

Ve 13:20 zprávu vydaly SeznamZprávy. Já si toho všimnul ve 13:26. Trvalo to tedy kolik? Ano, správně, trvalo to 24 minut.

24 minut exkluzivity zprávy.

Pokud chcete prodej obsahu stavět na exkluzivitě, tak prodáváte těhle 24 minut. To je životnost “exkluzivní zprávy”, tipuju, že to bude tak zhruba průměr. U větších bomb to bude ještě kratší doba. Teď to vynásobte koeficientem “počet exkluzivit za měsíc”, a výsledek vynásobte koeficientem “podíl takových zpráv, u nichž fakt, že je víte o 26 minut dřív, má nějaký výrazný efekt”, a získáte hodnotu exkluzivity zpráv.

Fakt, zamyslete se, jestli nebude lepší prodávat něco jiného, než prchavou naději na půlhodinový pocit vím to dřív než vy.

Odkaz na článek

Svoboda

cover

Lidi nemají problém se svojí svobodou. Tu chápou většinou intuitivně, někdy sice poněkud extenzivně, jako že “já si můžu dělat co chci”, ale chápou.

Mnozí mají ale problém se svobodou druhých. Když to řeknu hodně vulgárně, tak: “Já si můžu dělat co chci, ale támhle X, s tím by se mělo něco dělat, vždyť on si dělá co chce!”

Svoboda slova pak znamená, že já si můžu říkat, co si myslím, a nikdo mi v tom nesmí bránit. V extenzivním výkladu pak “nikdo nemá právo mě neposlouchat!” Ovšem támhle X, ten si říká, co si myslí, ale on si myslí samé nesmysly. To by se ale nemělo trpět, protože jeho názory jsou škodlivé, to snad všichni vědí.

Situace se má tak, že buď může svoje názory psát Okamura, Volný i A2larm, nebo není svoboda slova. Všechny zvolené příklady jsou pro někoho extremistické, dokonce i protidemokratické. A2larm jede svůj svatý boj proti kapitalismu (díky němuž, nutno podotknout, nevychází jako cyklostylovaný samizdat, ale jako periodikum, dotované nenáviděným systémem), Okamura jede svůj svatý boj proti kde čemu, zejména proti nenáviděné demokracii, která umožňuje, aby se sem dostali uprchlíci. Volný jede svůj svatý boj proti demokracii, která umožňuje, aby i burani měli zástupce v parlamentu. A tak dál.

Pak se tlačí na sociální sítě a podobná média, aby bránila projevům extremismu, což je za A velmi vágní canc, protože je naprosto nekonkrétní, a co je nekonkrétní, to je amorfní a tvar tomu dá ten, kdo nejvíc řve, a za B technický nesmysl, protože internet je fakt svobodný, a jakékoli omezení se s menší či větší námahou dá obejít.

No a když se zatlačilo a sociální sítě začaly bránit a mazat, tak co? No jasně, budíček! Najednou si všimli, ačkoli to bylo od začátku jasné, že když je někde naprosto neurčitá hranice, tak její hlavní vlastností je, že nikdy nevíte, jestli jste před ní, nebo za ní.

My nejsme extremisti, to tamti jsou. Tamty zakažte!

My bojujeme za svou svobodu, tamtěm ji omezte!

Kecy. Pokud bojujete za svobodu, musíte bojovat i za jejich, ačkoli víte, že oni (a je jedno, jestli Okamura, Mlaus nebo A2larm) by nejradši tu vaši omezili. Jakmile si zvyknete, že “jedny” omezíte, tak si můžete být jisti, že nevíte dne ani hodiny, kdy zrovna vy budete ti “jedni”.

PS: Máte pocit, že vás někdo umlčuje? Že je váš názor “nepohodlný”, a proto “ho umlčují”? A píšete o tom na veřejná místa, jako je Facebook nebo web? Aha, aha… V takové situaci nejde o projev omezení svobody slova, ale o starý dobrý megalomanický blud.

Odkaz na článek

Znaménko

cover

Sobotní ráno jako malované, před cestou za rodinou. Koukám se na mobil, a exkolega Peroutka mi píše, že nevidí předplatné.

Tak to jdu kontrolovat. No, nevidí. Ani jiní ho nevidí…

Sobota nesobota, volám vývojářům, protože tohle je průšvih. Vývojáři zasahují, dvacet minut to trvalo, takže asi v devět ráno bylo opraveno. Ale horká chvilka.

Rodina ale volala. Večer jsem se konečně dostal k mailu, a tam dvě stránky zpráv o tom, že lidé neviděli předplatné. Tak jsem se všem, hezky jednomu po druhém, omluvil.

Víte, co bylo příčinou? Ne, nebyla to vadná elektronka z Katody Holomóc. Jen někde v kódu bylo mínus místo plus.

Taková blbost, co?

Promiňte.

Odkaz na článek

Marně...

cover

Ve vztahu média - čtenáři je zajímavé sledovat, jak jedni nechápou druhé.

U médií hraje roli přesvědčení, že když se to přeci napíše a je to zásadní, tak si to lidé přečtou, pochopí to a podle toho se zařídí.

Jenže lidé si to nepřečtou, pokud to neuděláte zajímavé. A k zajímavému je v tzv. seriosních médiích zakořeněný odpor: když je to zajímavé, tak to přeci není seriózní, je to povrchní, bulvarizace, podbízení… Redakční šaman a vševěd Martin D. říkal: “Naše noviny se nečtou, ty se studují!”

Ale když si to přečtou, tak to často nepochopí, protože funkční gramotnost je poměrně málo rozšířená, a ještě je torpédovaná psychologickým jevem, zvaným “čtu tam, co tam chci číst”.

Čerstvý příklad za všechny: Hamáčkova kauza, co vystřelil Seznam. Přišli se silným obviněním, slíbili důkazy, a pak pustili něco, co podporovalo část příběhu, ale ne to ono silné obvinění. Jasně, v pohodě, i bez toho by to v civilizované demokracii bylo dost na to, aby se Hamagén poroučel, ale není to to silné obvinění. Což není nic proti ničemu, třeba to Seznam ještě vytáhne, vyčkejme času, ale teď, když tohle píšu, není veřejně známo nic, co by to obvinění podpořilo.

Sociologicky nereprezentativní vzorek na mém Twitteru reagoval ale celkem zvláštně. Totiž že to nevadí, že se nepotvrdilo TAMTO, ale ukázalo se, že prostě lhal, takže… Ano, lhal, ale já se ptám na TAMTO, jak Seznam tvrdí, že to má futrované a má důkazy a svědky. No a jak jinak by to bylo? On to popřel, teď se ukázalo, že lhal, tak co je na tom k nepochopení? No, on popřel A, B a C, ukázalo se, že lhal v A a B. Je pravděpodobné, že lhal i v C, ale to není důkaz.

“Měl jste sexuální styk s ovcí?” - “To není pravda!” - “Takže to popíráte?”

Ou kej. A pak vidím článek s grafem růstu státního dluhu, sdílený s vysloveným přesvědčením, že “teď už to lidem musí dojít a na podzim Babiše nemůžou přeci volit.”

Pojďme si brnkat prstama na hubu a dělat hromadné param pa pam ram pa pam, protože to je tak celé, co se s tím dá dělat. Svět se změnil a i když budeme tvrdošíjně lpět na postupech, co sto let fungovaly, mávat červenou lucernou a volat STŮJ!, nestane se to.

Param pa pa dam!

Odkaz na článek

To jsem neviděl!

cover

Znáte ten, jak na ostrově lidojedů ztroskotají tři, totiž Američan, Rus a Čech?

Jasně, asi deset takových je, tak který myslíš?

No myslím ten, jak náčelník každému z nich dá dvě křišťálové koule a řekne jim: “Pánové, sice jsem lidojed, ale sjezdil jsem půl světa a mám za sebou dvě prestižní univerzity, takže vás ušetřím a propustím, ale pod jednou podmínkou: Musíte mi s těmi křišťálovými koulemi ukázat něco, co jsem ještě neviděl!” A zavře je každého do jedné chýše a nechá jim týden času.

Po týdnu vleze do chýše k Američanovi. Ten něco zamumlá, koule se vznesou do vzduchu a jedna krouží kolem té druhé. Náčelník není uspokojen: “To jsem už viděl, sorry…”

Pak jde do chýše k Rusovi. Ten máchne rukou, z koulí začnou sršet blesky a v chýši je cítit ozón. Náčelník zas jen mávne rukou a praví: “To je staré, to jsem viděl.”

Nakonec jde do chýše k Čechovi, ale není tam ani minutu, vyběhne ven a volá: “Tak to jsem neviděl, tohleto! Seděl v chýši, nikam nechodil, ve dne v noci jsme ho hlídali - a ten debil jednu ztratil a druhou rozbil!”

No, tak tohle mě, nevím proč, napadlo, když jsem chtěl tak nějak v kostce shrnout poslední události kolem české vlády.

Odkaz na článek

Žoviální

cover

Ostatně soudím, že by žoviálnost měla být považována za zásadní charakterovou vadu, obtěžující okolí podobně jako třeba bájivé lhaní nebo fanatismus.

Já vím, že jsou lidé, kterým to připadá jako neškodná libůstka, třeba jako říkat za každou větou “viď”, nebo když někdo mluví nahlas. Vím, že jsou dokonce i tací, co to mají rádi a na jedince stiženého žoviálností hledí snad i se zalíbením: “Jé, to je dobrý společník, samá legrácka, baví společnost, nezkazí žádnou legraci…”

Věřte nebo ne, ale dobrý společník, co je samá legrace a baví společnost, může být i člověk, který není samolibý žvanil. Protože přesně tím se dobrý společník liší od žoviálního pána (žádný genderový útisk, ženy jsou žoviálností stiženy mnohem méně častěji; ty mívají jiné kazy, třeba frflavost): žoviální se nejen rád pobaví, ale hlavně vždy pobaví sám sebe a neváhá to dát okolí najevo, jak se dobře pobavil.

Když narazíte na žoviála, máte nejdřív nepatřičný dojem, jako byste byli morousi, co kazí zábavu. Jako by byla chyba ve vás. Ale nebojte se: oni to ostatní brzo odhalí. I když to třeba nedají najevo, protože ten pocit je nepříjemnej: vědět, že ten člověk je vlezlý, jeho stokrát opakované žerty trapné a přitom trpět, že mu nemůžete říct už drž hubu, ty nádhero!, protože to by bylo faux pas. A to je člověku nepříjemné. A tak se s provinilým úsměvem omlouváte a pak opatrně ťukáte ostatní, jestli v tom náhodou nejste sami.

Nejste.

O bodrosti, což je taková sestra žoviálnosti a obě dohromady tvoří duo z pekel, si povíme příště.

Odkaz na článek

Aktivistka

cover

Nemám nic proti aktivistům, někteří moji přátelé jsou aktivisté, ale…

Ne, promiňte, to nebylo vkusné. Dělám si legraci, samozřejmě.

Nejdřív se aktivistka, zděšena klimatickou krizí, v Boleslavi vrhla s transparentem před autobus. Informovala osazenstvo o svém zděšení.

Ou kej. Jezdíval jsem kolem Úřadu vlády, a tam občas postávali různí lidé s transparenty. Ekologičtí i neekologičtí, nějaký pán tam měl ceduli, že to jsou všechno vrazi, co už taky, že… Informovat svět o svém utrpení, to je svaté právo každého.

Trochu mě zarazilo, že se nestrhlo větší furore kvůli označování za aktivistku, když ono samo mělo v ruce transparent “Jsem zděšeno…” Čekal jsem povyk kvůli gender assumption, když se na Twitteru pleská játry kvůli nebinárnímu avokádu, ale co už.

No dobře, nechme stranou gender a předpokládejme oslovení “ona”. V pondělí si tatáž zděšená aktivistka přilepila ruku k silnici vteřinovým lepidlem. Zpráva jak z Monty Pythonů, ale vono reál bizár.

Nepřekvapuje, že za tím stojí ekosekta Extinction Rebellion. Klasické instantní vzrůšo pro mladé rebely (a kdo nebyl, že?), i s návodem a lehkým ideologickým působením (kdo nechtěl v mládí zrušit starý prohnilý svět), které se takhle z větší vzdálenosti podobá jak vejce vejci všem těm mírovým hnutím a jiným revolucionářským společenstvím typu “vystraš - využij”, která nezřídka končí v duchu známého úsloví mladí revolucionáři, staří hofráti.

Ale upřímně (bez ironie) je mi líto všech obětí, v nichž sektářská informační bublina vyvolá naprosto reálnou a fyzicky hmatatelnou tíseň a úzkost.

Odkaz na článek