Titulní strana

Neklidný jsem, důvod nemám… To už tak chodí.

Gazetisto se testuje, grafici připravují skvělý vizuál, UXáci UXují, vývojáři klepou na dveře…

Předplatné na Infu funguje.

Doma zdrávi, díky za optání.

To jsou prostě takové dny, no.

Factorio jsem dohrál. V KSP jsem si vypustil měsíční základnu a plavně s ní napodruhé přistál. Asi ji pojmenuju “Collins”. Satisfactory vyrábí, ale nějak už nemá proč. Civilizaci jsem dal dvakrát po sobě. Asi bych budoval, ale nějak mi to nebere.

Jo, koupil jsem si FPGA desku. Číňani rozprodávají desky z nějakého šíleného bitcoinového mineru, je v nich Zynq 7000 a chtějí za to necelých dvacet dolarů, tak uvidíme, až dorazí.

To byl tehdy šrumec… V iHNedu, který byl v roce 2007 velmi technicky progresivní médium (a ještě pár let mu to vydrželo), zkoušeli tehdejšího předchůdce push notifikací - takový systém, který měl rozesílat zásadní zprávy SMSkou. A trochu se to vymknulo.

Pamětníci mi pak vyprávěli, jak to bylo. Jasně že to byl omyl při testování. Autoři toho systému ukazovali, jak se taková zpráva píše, a vybídli editora, ať něco napíše. Znáte to: když vám někdo řekne něco napiš, tak co budete psát? Nějakou pitomost, co se vám honí hlavou, protože zrovna v takovou situaci nevíte, co byste hned psali.

“A co mám napsat?”

“Cokoli, prostě něco, co vás napadne…”

“Tak já nevím co teď zrovna.”

“Tak nějakou zprávu jako že z politiky.”

A tak editor napsal to, co tehdy tak nějak rezonovalo napříč scénou…

Autoři povídali “Ou kej, takže to takhle napíšete, a kliknete na zkontrolovat zprávu”.

“Neodešle se to?”

“Ne, neodešle. Nejdřív z toho systém odstraní diakritiku a ukáže náhled, abyste mohli zkontrolovat, že to i bez diakritiky dává smysl…”

KLIK.

Ale náhled se nekonal. Místo toho se ukázalo hlášení, že zpráva byla odeslána!

Programátora totiž napadl dobrý nápad: když je zpráva bez diakritiky, tak přece není potřeba ten mezikrok s kontrolou!

Mrzení bylo vůkol a Paroubek dodneška věří, že to bylo schválně.

Ponaučení je prosté: Odolejte pokušení a napište tam třeba “Kobyla má malý bok”. Nebo třeba “jedna dvě Honza jde”. Protože nikdy nevíte, kde se to všude ukáže.

PS: Kdo nikdy nenapsal do zdrojáku něco jako “Celé tohle je hrozný shit, to musel vymyslet nějaký kretén prdelí” ať zvedne ruku…

Mám rád experimentování. Zrovna teď experimentuju s pracovním inzerátem.

Zkusil jsem StartupJobs. Pustil jsem to i na sociální sítě a sleduju reakce. No a pak jsem si řekl, že bych mohl zkusit i LinkedIn, který se tak hezky plynule posouvá v platformu, plnou zuřivých náborářů, prodavačů osobního rozvoje a ajťáků, co zájem nemají, ale rádi se vyjádří.

Tuhle mi tam nějaká paní poslala, bůhvíproč, ebook “Jak podle tvaru svého těla poznat cestu ke štěstí?”

Prý “platforma pro profesionály”, tak jsem zvědav.

O svém pozorování budu samozřejmě informovat…

Včera jsem si přečetl text kolegy Schmarcze a řekl jsem si, že bych měl některé věci říct ze svého pohledu, a především dodat jednu podstatnou věc.

Totiž že téma “manželství homosexuálů” je v diskusi zástupná věc za věčný spor konzervativců s liberály, a že se nejhlasitěji vede, bohužel, mezi ultras z obou táborů, kteří, jak tradice velí, počítají všechny ostatní mezi ty druhé. Přidal jsem trochu středově-liberálního pohledu, hledal jsem styčná místa, ale v uřvané atmosféře to je marné…

A tak jsem se dozvěděl, že kdo nesouhlasí, je homofob, což je právě ta zkratka od ultras, a lehce mě mrzí, že ačkoli jsem v textu nic takového nenaznačil… ale co bych chtěl, bylo to na internetu.

Co mě zaujalo víc byla jedna výtka, že prý jako kdybych říkal, že manželství je přežitek. A já to v podstatě (a to podtrhuju) říkám - ovšem s důrazným ALE!

Manželství není přežitek. Je to docela důležitá instituce, která má svůj význam především ve vztahu k státu. Říká: Člověk Y patří k člověku X a má mít status osoby blízké. Zároveň je to instituce, která upravuje párové majetkové poměry a případné nároky dalších blízkých osob.

Ale dle mého je naprosto přežitá romantizující představa manželství coby jediného modelu uznávaného partnerství, coby jediného modelu, kde se mohou rodit a vyrůstat děti, a v neposlední řadě romantická představa manželství coby nějakého vyššího poslání či posvátné věci.

Neříkám, že to tam nikdo nemá vidět. Ať si v tom každý vidí, co chce. Jen říkám, že realita je jinde. Analogicky s Velikonocemi: nepopírám, že pro někoho to jsou velké svátky, ale pro zbytek společnosti to tak není. Vánoce nemlich tak. Můžete si na to stěžovat, můžete psát filipiky proti jejich sekularizaci, můžete se, klidně, tvářit tak, že vaše Vánoce jsou ty správné a kdo je nemá stejně, tak jen kazí jejich ducha, ale nic z toho nezmění faktický stav. Je mi líto, tak to je. Chápu váš smutek, ale jakákoli snaha o zabránění této změně mi připadá marná, bez ohledu na to, co si o tom myslím já.

Možná by bylo dobré iniciovat diskusi o tom, že si nevěřící mohou klidně v prosinci slavit co chtějí, dávat si dárky atd., ale neměli by tomu říkat Vánoce, protože Vánoce jsou náboženské svátky a ne svátky uřvaných reklam, rolniček, nákupního šílenství a obžerství.

Sapienti sat.

Auto v servisu - hůl do ruky!

Ale zase jsem si vyžádal náhradní vozidlo, a docela jsem si to užil ve všech smyslech toho slova. Mazda 6 byla napěchovaná elektronikou a asistentama a vším možným, což potěšilo moji hračičkovskou duši. Co nepotěšilo, to jsou rozměry. Když máte 202 centimetrů, připadáte si při nasedání tak nepatřičně, jako kdybyste se chystali přidřepnout na tureckém záchodě. Hlavou drhnete o tapicírung. Při nákupu koukáte do kufru, teda kufříku. Zpětná zrcátka jsou sice hitech, ale maličká. Zadní okénko je ve zpětném zrcátku jak průzor z tanku. A tak dál… Proto mám velké auto. Ne proto, abych si dokazoval cosi, ale proto, abych z něj mohl vystoupit s patřičnou důstojností a ne jako šnek, kterého tahají z ulity. Vždyť to vypadá ne že vystupuju z auta, ale že si ho svlékám!

Každopádně se blíží moment poohlížení po novém wagenu. Ano, já vím, že vy ho nepotřebujete a je pro vás zbytečné. Pro mě není. Vy se tahejte klidně s taškama busem a obíhejte Ohradu, abyste našli zaparkovaný šérkár, já to hodlat nedělám, já ten vehikl používám denně. Ale ty vymoženosti se mi líbí, to ne že ne. Jen větší. A s velkým kufrem. Letos jsme byli v Hornbachu už třikrát, a v Mazdě 6 balkónovou zahradu prostě neodvezete. (Ano, já vím, vy byste to odvezli tramvají…)

Znudil mě Facebook. Ne snad tím, že tam čtu všechno furt dokola, to k tomu patří a už to ani nečtu. Ale přidal se silný iritátor, totiž to, že jsem se přihlásil do nějakých retropočítačových skupin, a teď jen bezmocně sleduju, jak jiní členové dělají super věci, na které mám taky chuť, ale pro samé jiné super věci na to nemám čas.

Taky mi volali, že prý jestli bych nepřišel v červnu moudře pohovořit na mediální konferenci do bloku o placeném online obsahu. Že tam bude Tomáš Bella. Ou kej, když tam bude Tomáš, tak kdo jiný k němu, že? Zeptal jsem se, jestli můžu říct, jak to v Česku kdo dělá, kdo to dělá dobře, kdo to dělá blbě a proč; prý můžu.

Pro Gazetisto asi budu brzy potřebovat schopného nodaře a schopného kodéra. Nabral jsem zdržení tím, jak tu furt dělám poradnu pro předplatitele, ale to si sedne, přátelé.

A tak si tu žiju tento týden.

PS: DANĚ! (Abych nezapomněl…)

Bylo to pozdě večer. Jak jinak.

Bylo to na Okounu. Kde jinde.

Já to s dovolením rozvinu.

Vždycky když umře nějakej kytarista, i kdyby hrál okresní přebor v tancovačkové kapele, tak se RIPuje vůkol a často padají slova o tom, jak Pepa už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.

Tak jako jo, dejme tomu, ačkoli bary jsou dost nuda, ale jak říkám, proti gustu… Tak tam je ten bar, barman šmudlá skleničky, lidi ještě nejdou, je klid, po zvukovce, ale před otvíračkou, Maureen Tuckerová - vlastně ne, ta ještě žije, tak dejme tomu, Mitch Mitchell - šmrdlá bicí nějakou lehkou rozcvičkou a na kraji pódia sedí Hendrix, drží kytaru a brečí do vína, protože se od toho pódia až kamsi do nebeský prdele táhne zástup kytaristů, co s ním hodlají jamovat, zatímco on by si nejradši zavřel oči, hrábnul do strun, zapomněl na svět a táhnul nějaký dvanáctiminutový sólo.

A místo toho chodí jeden po druhým mrtví rockeři: “Čau, Jimi… - Čau - Tyjo, jsem fakt rád, že tě vidím, takovou legendu - Těší mě, Pedro. - Pepo, ale to je jedno, Jimi. - Jasně, Pablo, sorry. Jaks to schytal? - Já ti ani nevím, hele, asi jak jsem sekal zahradu, tak jsem přeseknul kabel, a… - Nojo, blbý. - Jo, to jo. Hele, nedáme něco? Že bysme si tak zabrnkali, rozumíš? - Tyjo, teď asi ani ne, hele, jestli neva. - Jimi, jen rychlovka, tak pojď, něco nahoď… Hele, začni od E, já se přidám! Až to budu vykládat doma, tyvole, to mi kluci neuvěřej!”

Co je pro jednoho odměna, může být pro druhého trest.

Jediná úleva pro mrtvého Hendrixe, dodávám já, může být to, že může utéct do světa striktní logiky: “Však se říká, že jamujete se mnou, tak jamujte… Nikde není psáno, že musím jamovat já s váma!”

(Drsnější metodu, totiž že se naučí drnkat Valčíček od E, ani nezmiňuju…)

“… je blaze, ale draze, jachachachacháááááá, to je humor!”

Se diskutovalo na Facebooku o tom, jak je možný, že ti nezodpovědní Pražáci mají v té Praze tak málo nových covidů, když přece Náplavka a Blatný povídal…

Zvýšenou uvědomělostí to kdosi vysvětloval, na to bych nesázel. Spíš bych tipoval, že příčinou je ohleduplnost coby nutnost. Ne u všech, ale výrazně rozšířenější než u obyvatel horské samoty.

Je to dané prostředím a tím, jak formuje obyvatele. Zatímco na horské samotě je dlouhodobě úspěšný ten, kdo se porve s nepřízní a urve si pro sebe svůj chléb vezdejší, tak ve velkém a lidnatém městě potřebujete jinou dovednost, totiž vyhovět si.

Je to vidět na silnici. Zatímco v okresním městě v pohraničí máte problém najet z vedlejší na hlavní, ve velkém městě to je paradoxně jednodušší, protože tamní obyvatelé tak nějak cítí, chca nechca, že jich tam je moc, a kdyby se nepouštěli, tak tam příště budou stát oni a budou sjíždět nedůstojné scénky a la známé “Pros!”

Prej že v Praze všichni furt někam chvátají. Když to vztáhnu zase k té silnici: Ono nejde o to, abych rychle jel dopředu k dalšímu semaforu, ono jde o to, že za váma je spousta dalších řidičů, a když se naučíte rychle rozjíždět a nezdržovat, hodně to přispěje plynulosti dopravy. Krumlovský přístup stylem “Jé, padla zelená, tak kde mám tu řadicí páku?” znamená, že křižovatkou projedou na zelenou tak tři auta. Což v Krumlově moc nevadí, v Praze na nějakém frekventovanějším místě to za chvíli způsobí další tři ucpané křižovatky.

Stejně tak u kasy v obchodě. V Jednotě v Kuřimanech asi nevadí, když si nákup skládáte do tašky rozvážně a u toho konverzujete s pokladní. Za vámi nikdo nečeká, a pokud ano, tak to paní Blažkové nevadí, ona si ráda poslechne a přisadí. Když to zkusíte v Modřanech v Lidlu během nákupní špičky, zdržíte tím dalších osm lidí. Oni počkají, což o to, jsou zvyklí, ale příště si na to vzpomenete, páč karma je zdarma, až budete pospíchat a před vámi se paní bude rozmýšlet, jestli nejdřív mrkev, nebo vajíčka.

Zkrátka po čase zjistíte, že docela funguje co nechceš, aby se dělo tobě, nedělej ostatním… A tak začnete taky pouštět, nezdržovat a taknějak se prostě chovat. Pokud tedy nejste totální kretén.

Kreténi jsou všude, to je pravda, ale hodně záleží na tom zbytku, jaký standard si nastaví.

Ke svému včerejšímu článku vám ještě povím dvě historky o prodávání online obsahu. A obě jsou pravdivé, protože ten voják, který mi je vyprávěl, se jmenoval T. Texas Tyler.

To se tak stalo, že jsme zdražili o polovinu. Proces zdražování trval tři měsíce, než se to všechno spočítalo, třikrát přepočítalo a všemi úrovněmi schválilo. A pak přišel den velkého přepnutí, nastavila se vyšší cena a ten den odpoledne mě odchytili z distribuce a pravili, že příští týden začnou dávat slevy, tak ať na to nezapomeneme.

• “Vy jste se zbláznili!” volal jsem mocným hlasem. “Dneska jsme zdražili, a vy příští týden začnete dávat slevy?! Budeme vypadat jako pitomci!”

• “No jo, ale my vždycky dáváme slevy. Říkáme tomu Letní slevová akce! A letos bychom to předplatné dávali za tu původní cenu, ale teď jako v rámci slevy.”

• “No, tak to letos dělat nebudete!”

• “Ale oni to lidi očekávají!”

• “A divíte se? Když je nalákáte na slevu, tak už nikdy nezaplatí plnou cenu. Vždycky budou čekat na další slevovou akci… Vždyť je k tomu sami vybízíte, a když slevu nedáte, odejdou!”

• “No jo, ale ty tomu nerozumíš, takhle získáme víc předplatitelů…”

• “Letos to nebude! Kdybychom týden po zdražení nasadili slevovou akci, byli bychom za pitomce, kteří nevědí co chtějí a dělají průhledné triky…”

Slevové léto nebylo, prodeje zůstaly stejné, příjmy se zvýšily. Až když přišel nový ředitel slevových akcí, který si těmihle experimenty neprošel, tak se musel o stejná kamna popálit sám a rozjel takové kolo štěstí, výher a slevových akcí, že by i Horst Fuchs záviděl!

Takové období zdarma, to je taky skvělý dárek. Objednáte, zadáte kartu, a první měsíc vám nenaúčtují. Chtěl jsem to zrušit, protože k tomu nebyl důvod. Prý “nech to být, funguje to, nešahej na to”. Říkal jsem, že to bude fungovat i bez toho. “Ale tamti to mají a tihle taky…” Tak nic.

Nakonec se to nějakou shodou okolností podařilo zrušit. A po čase zase že by se to mělo zavést. Vytáhli jsme tabulky, statistiky, grafy, čísla, a říkám: “Vidíte? Tady jsme zrušili měsíc zdarma. Co se stalo? Správně, počet nových předplatitelů se nijak nezměnil. Jediné, co se změnilo, je to, že teď zaplatí i ten první měsíc!” Řediteli přes statistiku se to nějak nezdálo, tak týden počítal, a na další poradě povídal: “Já se ti musím omluvit, já jsem to celé přepočítal, a fakt je to jak říkáš…”

Problém placeného obsahu není ten, že lidé nechtějí platit. Problém je ten, že si vydavatelé nechtějí nechat platit!