Titulní strana

Kdo se častěji potkává s lidmi ze západních zemí, najmě z některých, ví o přezíravosti vůči “nám z východu”, kterou někteří z nich projevují. Něco jako stará dobrá rakouská mantra “země podkoních a služek”. Mno jo, no. Někdy to je vtipné, třeba když woke bojují za ženská práva ve svých zemích, ale sebevědomá, schopná a vysoce postavená žena “z východu” jim napálí kudrlinku - však tady vládne mužský šovinismus a ženy jsou řetězem přikované k plotně. Nebo u toho fotbalu: málokdo řeší zrakvení brankáře a prasklou lebku, ale kdekdo má jasno v tom, že jsme tu rasističtí burani.

Tak jako jsou věci, u kterých se za spoluobčany v cizině notně stydím, ale co už: jestli někdo má en bloc předsudky, co nadělám.

Ale jeden předsudek jsem posílil sám, a k tomu se musím přiznat. Bylo to v roce 1991 a bylo to v Bunkru. Seděl jsem tam na nějaké akci a přisedla si slečna. Ptala se, anglicky s patrným francouzským přízvukem, jestli si může sednout, pak jestli nemám zapalovač, pak si o mne opřela bundu, a pak řekla, že by si dala drink. Fajn, ou kej, však si ho dej, říkal jsem si. Pak to řekla znovu, pak ještě jednou, a pak spustila tirádu, jak jsou tady chlapi hrozní burani, že tohle by se jí U NICH nikdy nestalo, že tam chlapi vědí, že když žena chce, tak oni kupují drinky.

Řekl jsem jí, že u nás to funguje taky, ale že kupujeme drinky jen těm, se kterýma ho chceme vypít. Ječela cosi o hulvátech z východu, sebrala bundu a zmizela.

Takže i já nesu svůj díl viny. Shame on me.

PS: Teď už vím, že to slovo, co jsem tehdy neznal, ale hodilo by se, je “obtrusive”…

• Čo, bogaj?
• Něbogaj, Charlie. Něbogaj.
• Čo, bogaj?
• Něbogaj. Charlie, něbogaj.
• Čo, bogaj?
• Něbogaj, Charlie, něbogaj.
• Bogaj! Bogaj! Bogaj! Bogaj!
• Charlie, něbogaj!

Takhle nějak to bylo kdysi v Sorry. A o mnoho let později jsem se dozvěděl, že to je vlastně csebogár, sárga csebogár, čiliže maďarsky “chrouste, žlutý chrouste”. I když chroust je cserebogár, ale prý se to nářečně zkracovalo a to -re- se vypouštělo.

Slovenský příspěvek je asi ta “bogajbogaj” část… Tu jsem v maďarských verzích nenašel.

A jestli si myslíte, že si na Apríla dělám z poctivých pracujících blázny, tak vám ještě prozradím, že známou píseň “Mahna mahna”, kterou většina lidí zná z Muppet Show a z nesčetných neškodných předělávek, složil ve skutečnosti italský skladatel Pietro Umiliani pro lehce erotický pseudodokumentární italský film “Švédsko - peklo a ráj” (Svezia, Inferno E Paradiso), kde jí podbarvil scénu se švédskými děvčaty v sauně.

A máte to!

Dělalo se to tak vždycky production

featuring

To je to takovej problém?

Musel jsem na to použít úplně velký písmena, jak to je blbý.

“Dělalo se to tak vždycky” je dvojnásob vtipný u nějaký věci, co se tak dělala před čtyřiceti lety, zatímco venku proběhly dvě technické a jedna průmyslová revoluce. Malej techničák třeba. Nyní “potvrzení o tom, že jste uposlechli nařízení a vozíte s sebou redundantní plastovou kartičku”. Ale “dělalo se to tak vždycky” - tak jako co s tím máš problém?

To je takovej problém, že s sebou vozíš malej techničák? je z rodu argumentů… nevím jakých, asi denunciačních. Klasickej vzor, kdy se udělá “jako že problém” z nějakého banálního technického detailu, na ten se celá věc zredukuje a dotyčný se označí tak, že má problém s banální technikálií.

No jo, zas mají čecháčci problém s tím, že musej…

• vozit techničák
• absolvovat sčítání
• posunout hodiny
• atd.

Kdo protestuje, ten je mešuge, protože kdo by měl problém s tím dvakrát ročně šoupnout hodiny, mít v kapse kartičku nebo vyplnit formulář…

A tenhle hastroš se pak slavně vyvrací: Hodinama se šoupe častěji, protože se předcházejí (to nevíš, ty tupče?!), v kapse beztak nosíš desítky dalších kartiček (mamlasi!) a formuláře vyplňuješ na webu obden (idiote!) Oponent se buď brání, a už nikdo neřeší, o co mu vlastně jde, ale jestli je líný šoupnout hodiny. Pokud se nepustí do obrany, je diskuse u konce, protože kdo by diskutoval s někým, kdo je líný posunout hodiny, nota bene když je to jen dvakrát do roka.

Umřel Kellner.

Soudruzi nelenili, neudrželi se a vyjádřili svou radost nad smrtí kapitalisty. Ale byli nespokojení. Soudruzi jsou vždycky nespokojení, ale tentokrát by byli spokojení, kdyby byl Kellnerův majetek znárodněn.

Naštěstí nejsou u moci politické. Ale bez vlivu nejsou. Ideje o třídní spravedlnosti si vždycky svého posluchače a podporovatele najdou.

Paradoxní, ale přitom nejvíc zábavný fakt na tom všem je ten, že stejná ideová skupina, která se může převrátit, když vidí nějaký příklad toho, co nazývají “utlačováním”, která si hraje na arbitra morálky a nabádá, že za vším je třeba vidět člověka a podat mu pomocnou ruku, a když se někde objeví poznámka, že nejlepší komunista je mrtvý komunista, kvičí o primitivním antikomunismu…

Ale co, my, co jsme je zažili, si pamatujeme, že věci vždy viděli dialekticky. Soudruh na dlažbě je oběť kapitalismu, mrtvý bohatý člověk je spravedlivá odplata. Někteří litují snad jen toho, že ho předtím nepostihla revoluční spravedlnost.

Naštěstí jich je pět a půl, ale tváří se, že jsou hlasem milionů utlačovaných a zbídačených, v jichž jméně s takovou chutí - jak jeden z nich napsal - “když nemůžou bohaté střední třídě majetek sebrat, tak jim aspoň nachčijí do polévky”.

Nevěřím starým bolševikům, a dvojnásob nevěřím těm mladým. Oč byli ti staří větší kurvy, o to jsou mladí větší ksindl.

A mají to vědecky podepřené a mluví moderním jazykem a mají na to spousty teorií, jenomže vyvlastňování bez náhrady je vždycky zmrdstvo. Tak to je.

A tak se zase jebalo s časem.

Ta volovina měla skončit už před lety, ale pak to EU úplně zasklila, pak přišel covid, a teď se to prostě děje, protože se to dělo dycky a nikoho to nezajímá. Bééé, bééé, my chcem v létě světlo do půl jedenáctý, a kdo to nechce, je lump!

No nic. Ráno jsem se probudil a říkám si: Kolik je?

Koukám na mobil. Bylo 8:15.

Aha, takže sedm patnáct…

Oukej, oukej, hlava to nějak zpracovává, dumám, dumám, dívám se na hodiny a tam je 8:15.

Moment… Moment!

Mobil se přeřizuje automaticky, takže tam je letní. Hodiny se nepřeřizují automaticky, takže… jak to, že ukazujou stejně?

Že by se mobil nepřeřídil? Že by dodržel to EU rozhodnutí, co pak EU zapomněla nějak… dodělat?

Pustil jsem si televizi, tam byl stejný čas…

To mě trošku probralo, hlava začala šrotovat, a najednou mě napadlo:

“Pamatuješ se, jaks loni na podzim zapomněl tyhle hodiny přeřídit, celýho půl roku jsi na ně koukal a věděls, že jdou o hodinu napřed, ale vždycky jsi nad tím mávnul rukou?”

Jsem starej, it’s official!

Nevím co nás to napadlo, ale pustili jsme si v sobotu ráno Novu. A tam byla 68. řada show Tvoje tvář má známý hlas.

Jo, první byla zajímavá, tehdy před lety, ale vyčpělo to rychleji než Starobrno, natočené takzvaným docmrndáváním.

Je z toho takový divný útvar podivný, ale co na tom, diváky to má, kdo jsem já, že…

Co mě zaujalo: Když nejedou starý fláky, jedou moderní světový střední proud. A tam jsem poznal, že jsem starej.

Totiž, říká se takový vtip, že naše generace je první, která říká dětem “Co to posloucháš za měkkou muziku, dyk to je jen kňourání.” Tak jako je pravda, že my vyrostli v době, kdy hráli Ministry a NIN a black metal byl na vrcholu a Nirvana v půlce devadesátek zněla jako popík. Prodigy byli plní zloby a vzteku, technopárty jely svých 120BPM/120dB, labužníci sjížděli thunderdome a když chtěl člověk trošku klidnějších vod, zakotvil u Cavea…

Čímž jsem jen chtěl říct, že mám velmi široké pojetí toho, co je mi příjemné poslouchat, a to tam je i Diamanda Galás, PJ Harvey, staří Greenhorns, swing 30. let, Žbirka (z dob Limitu a Lučeniča) i Precedens, Residents, Laibach, Vltava i Dead Can Dance, Plastici, KLF, Zita Swoon, EBM i Čajkovskij, Gorillaz i BLAS, Neuropa i Glass i … prostě leccos.

Jen dvě věci jsem v devadesátkách v muzice nesnášel: rap a takový to kňourání, kterému se určitě nějak říkalo, ale nevěděl jsem, jak. Rap, který tehdy cpali i do pudingu, se naštěstí vrátil na svoji scénu a začal bejt i zajímavej, a z toho druhého se stal mainstream.

Když jsem se ptal lidí, jak že se tomu říká, dozvěděl jsem se, že to je tak řečený vyteplený árenbíčko. Díky Spotify, že mi nabízí z nové a současné hudby ty živější kousky, ale pak se nedivím, že mě fakt zaskočí, co že je ten ozajstný střední proud. Ouuu eeeee hmmmm ahaaaa hmmm ouiuaie bejby…

No, a tak jsem poznal, že jsem starej: přestal mi vyhovovat současný populární střední proud, který si představuju přesně tak, jak to prezentují dramaturgové Tváře s hlasem. Ale furt je ještě naděje, že se to zas za deset let posune, že zase dojde k nějaké fúzi a objeví se nová popmuzik, která bude dunět, břinčet a dusat. Ale do tý doby budu starej, a budu holt lovit v tom, čemu se dneska říká asi alternativa.

Zaplaťpámbu, že je nabídka nové muziky mnohem, mnohem širší, než kdy byla. Tak nemusím být úplně frflavej dědek, co vzpomíná na ty svoje šedesátky. Naštěstí.

Hmmmm ou yeah nnnah ayeee bejby…

K čemu je stát, když si nevěříme? A jak z toho ven?

Člověk má pak najednou takové blbé pocity. Když nad tím přemýšlíte, tak si říkáte - nebo ne, jinak: Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že to vlastně není tak překvapivé.

Že to lidem vlastně ani nevadí.

Že si zvykli a že to vlastně ani jinak nechtějí.

Silné tvrzení, že? Mám pro něj nějaký důkaz? No jasně že mám, důkaz sporem: kdyby to chtěli jinak, tak to už dávno jinak udělali. Protože stát není mimozemský výsadek, co sem nasadil Aštar Šeran, ale jsou to ty samý lidi, občani…

Když to lidé budou chtít jinak, prosadí si to. Ale zjevně jim to takhle vyhovuje.

Víte, co mě fascinuje? Když sleduju učitelské diskuse. Třeba takové slovní hodnocení: učitelé to celkem brzy pochopili, a až na princmetálové báby babicí socialistické s tím nemají problém. Problém s tím často mají, tramtadadá: rodiče! Čtu ty historky a je to jak přes kopírák: “Rodiče vyžadovali známkování číslem 1-5.” Důvody nejrůznější, ale nejčastěji ten, že to oni takhle měli (“a vidíte, taky jsme to přežili a žádná traumata z toho nemáme!”), tak ať to mají i děcka. Plus u určité části obyčejná lenost - nechce číst, že klukovi jde skvěle vymýšlení postupu řešení, ale že je zbrklý a dělá chyby. Z toho neví, jestli má chválit, nebo trestat. U čísla ví, že za pětku se řeže, za čtyřku zarach, za trojku zákaz mobilu a televize, za dvojku se vyhrožuje a za jedničku se říká “no vidíš! Když se ti nepovolí a když tě do toho dokopeme, tak to jde. A teď to tak pude pořád, a jestli ne, tak si mě nepřej!” Jojo, to jsou takoví ti rodiče, co řeknou učiteli “Kdyžtak mu dejte pár po hubě, však to potřebuje, mě fotr taky zmlátil, když jsem něco udělal, a dneska jsem spořádanej občan”. Druhej protipól jsou přepíčení protektoři, kteří sepisují podněty na ministerstvo a inspekci za to, že učitel na třídu houknul, nebo za to, že si dovolil dát domácí úkol.

Ale co jsem tím chtěl říct: když vidím rodičovský přístup “my to museli takhle dělat, tak proč by to děti měly dělat teď jinak, nedejbože jemněji?”, tak mám pocit, že to je analogické k tomu státo-občanskému vztahu a důvěře.

“Stát nám nikdy nevěřil, my jsme se naučili mu nevěřit taky, nespoléháme na něj, ale taky pro něj nic neuděláme, na volby sereme, nic nezměněj, když chce úřad kraviny, tak mu vyhovíme, prostě jsme se tak naučili, že to je cesta nejmenšího odporu…” Prostě to chtějí, protože to důvěrně znají a vědí, jak s tím naložit.

A proto věřím tomu, že není cesta. Protože není vůle. Chcete to, máte to, a my, co to nechceme, jsme v tom holt s vámi. Co s tím? To nevím. Jen tuším že cesta nevede přes novou nepolitickou politiku!

Nemám rád opakování.

Nemám rád opakování.

Proto nemám rád, když se opakuju.

Ale musím se opakovat, i když nemám rád opakování…

Jestli je něco úplně nejvíc symptomatické pro Českou republiku léta Páně 2021, je to totální rozvrat důvěry.

Stát každým svým krokem, každým gestem, každým prdem ukazuje, že občanům a priori nevěří. Nevěří. Nic.

Včera zrovna nějakej ten ministrant prohlásil, že test si musí udělat každý picmoch na pracovišti, protože kdyby si ho dělal doma, tak by podváděl. No to jsem měl chuť řvát “Ty čuráku zvadlej, sám jseš podvodník!”

Pak druhý vemeno vymyslí legendární “potvrzení o tom, že jsem se s nikým nepotkal”. A že policajti budou kontrolovat, esivá vobčani v karanténě seděj doma.

Ale není jedinej, to je jedno plezmero vedle druhýho, a nejen stát, ale i hen ti “kapitáni průmyslu”. Ne, to nejde, musej do práce, tedy na konkrétní místo, a makat od do! A nemocenskou v karanténě ne, to by se házeli marod. A tak dál, celej festival kretenismu by se z toho dal uspořádat.

No, a co dělají vobčani se státem, kterej jim každým gestem, každou vyhláškou a každým ministerským moudrem řve do ksichtu: “Nevěříme ti, dokaž, že nejsi hajzl”? No co by dělali: Nevěřej mu!

Jak to bylo v Comebacku: “Varování ministra zdravotnictví: Poslech motivačních CD může poškodit vaše psychické zdraví… Zkusíme to?” - “Ty nevěříš ministrovi zdravotnictví?” - “Ne.”

Blbý teda jsou dvě věci, zaprvé že občani nevěřej ani ve chvíli, kdy náhodou - ano, stává se to - něco udělá dobře. A zadruhý pak to, že když stát nevěří občanům a občané státu, tak na co si jsou? K čemu je stát občanům a k čemu občané státu?

K čemu je mi stát, který mi nic nevěří, že?

(Zitra si řekneme, co s tím, jo?)