Titulní strana

Jedu takhle po ránu domů a říkám si: Ještě dojedu pro naftu…

Na křižovatce přede mnou stojí nějaké nízké sportovní Porsche, celé v černé a chromu, a když dojedu blíž, zjistím, že to není Porsche, ale Peugeot. Spousta doplňků, blejskátek a tak, takže se ani nedivím, že odbočuje doleva a nebliká.

Inu, stane se, pomyslel jsem si. Na příští křižovatce se odbočuje doprava, zase bez blinkrů…

Inu, mladý neohrožený idiot, pomyslel jsem si. Všimněte si, že trpím genderovým šovinismem: jak vidím sportovní kchár, kde se nebliká, představuju si řidiče jako mladého borce a majitele klíčů od vesmíru, samozřejmě patřičně namyšleného, a v duchu ho nazývám genderově příslušnými vulgaritami.

Další odbočení doleva. Napínal mě, brzdil, neblikal, odbočil. Na další křižovatce neblikal - a jel rovně. Bohužel z nějakého důvodu ubral na 20, tak jsem se za ním ploužil a dodržoval odstup, protože předvídatelnost jeho dalších skutků byla přesně nulová. Mohlo se stát cokoli, mohl odbočit, zastavit, začít couvat, nebo co já vím třeba střílet. Mohl to nabořit do cedule “dej přednost v jízdě” a proměnit Le Auto v ohnivou kouli. Fakt jeden neví.

Naštěstí jsme to měli na benzínku už jen slabých 400 metrů. Jeden každý jsem si vychutnal, bylo na to dost času. Prohlížel jsem si chromované opěrky hlav na sedačkách, prohlížel jsem si jeho registrační značku (měl tam U) a tak jsme dojeli k té benzínce, kam zatočil. Samozřejmě zase bez blinkrů. Ubral na deset a jel kolem řady stojanů, až si vybral stojan číslo 3. Na mě vyšla čtyřka.

Chtěl jsem si toho mladého borce v teplákové soupravě pořádně prohlédnout, a ejhle: ona to byla paní středního věku. (Všimli jste si, že “paní středního věku” je vlastně velmi sofistikovaná urážka?) A zatímco jsem s respirátorem na hubě tankoval, tak paní bez respirátoru chvíli chrchlala (!) u stojanu, pak obešla vůz dopředu a začala ohýbat stěrač. Asi aby pružil. Dotankovala o chvilku dřív a vyrazila zaplatit. To už si respirátor nasadila.

Tak jsem mrznul (radši) venku a sledoval, jak uvnitř probíhá mnoho divných činností, kdy paní ukazovala tam a onam, nechala si od obsluhy nosit zboží z lednice a zase ho vracet zpátky… Divné to bylo.

Když konečně odešla, vlezl jsem dovnitř, obsluze řekl číslo stojanu, a ještě jsem se za paní otočil, pak jsem se otočil zpět a zakroutil jsem hlavou. To byl zjevně signál, že to s paní pokladní vidíme stejně, takže se rozpovídala: Byla nějaká divná. Zmatená, chtěla ledové kafe, tak jsem jí pro něj došla, pak se ptala, kolik stojí, pak že je to drahé, pak kolik stojí kafe v automatu venku, pak kolik stojí benzín, když jsem jí něco řekla, tak nereagovala… Buď jela celou noc a je unavená, nebo… je divná.

Nemá to pointu. Snad si paní dala kafe a na parkovišti si odpočinula.

(Foto ŠJů, Wikimedia Commons)

Neznám je. Ani jednoho. Představuju si je jako… no, bude mi 48 let, tak jak si asi osmačtyřicetiletý představuje studenta střední školy: takoví ti mladí. Když mi bylo tolik jako jim, bylo jiné století. Co dím: Jiné tisíciletí. Jiná geologická éra. Ale myslím, že tam někde uvnitř jsme byli stejní. My tehdy a oni dnes.

Mluvím, aby bylo jasno, o účastnících novinářské soutěže StudentCovid. Sešlo se během dvou měsíců skoro sto příspěvků od studentů středních škol, a teď vyhodnocujeme. První výběr: máme zvolit patnáct finalistů. Moji milí, právě jsem s těžkým srdcem vybral třicet jedna příspěvků! Ještě polovinu musím škrtnout, a fakt nevím, jak na to.

Když nám bylo tolik, kolik jim, tak nám taky tehdejší dospělí říkali leccos, hlavně tedy “co z nás bude”, když furt hrajeme ty hry na těch počítačích, vysedáváme po hospodách, chodíme na akcičky a kalbičky, neučíme se… No, co by z nás bylo: jsme dnes totéž co byli oni tehdy, jen v něčem lepší a v něčem jiní. Horší? Nemyslím si že en bloc. Spíš jak kdo.

Protože tak to je. I když jednotlivé případy a výseky z reality můžou vypadat hrozivě a strašně, tak ale s odstupem a z větší perspektivy se svět zlepšuje. Můžeme polemizovat o rozdílném nazírání slova “zlepšovat”, můžeme křičet, že to tak není, a dramaticky přitom ukazovat z okna, jak je to teď venku hrozné, ale podle mého jde o soudy z příliš krátké perspektivy.

Z těch třiceti příspěvků, které jsem vybral, je jasně vidět, že mám k optimismu důvod. Ti dnešní mladí, a říkám to vždycky, nejsou tak strašní, jak se dospělým, usmýkaným denní rutinou v práci, zdá. Nejsou větší lemplové, nejsou víc roztěkaní ani drzí, jsou jen dál. Stejně jako jsme byli my. Nelámal bych hůl, fakt ne.

Já tam čtu třicet velmi bystrých postřehů, úvah i komentářů, nad kterýma by lecjaká redakce oblízla všech deset. Autorky a autoři (jo, mám ve shortlistu víc příspěvků od holek) jsou orientovaní, sečtělí a, což je nejlepší, nabízejí pohled na současnou situaci ne z perspektivy dospělých starostí (fabriky, nemocnice, finance, smrt), ale z pohledu, který spousta dospělých už dávno nemá: Budoucnost, vzdělání, nejistota a sebejistota.

A to všechno sakramoc potřebujeme.

Patnáctý březen je 74. den roku podle gregoriánského kalendáře (75. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 291 dní. Svátek má Ida. Nemáte zač. (Wikipedie)

Na patnáctého března připadaly takzvané “březnové idy”. Idy byly v římském kalendáři jeden ze tří hlavních dnů v měsíci, podle nichž se počítalo datum. Byly kalendy, nóny a idy. Kalendy byly první den v měsíci, nóny pátý nebo sedmý den, idy třináctý nebo patnáctý den, a římané udávali data stylem “šest dní do lednových Kalend” a tak.

Což teda většina lidí neví, a jsou celkem šťastni i bez toho, ale určitě někdy slyšeli o březnových idách. Věštec čili augur jménem Spurinna psal, a bude to přes 2065 let, Caesarovi legendární “Cave Idus Martias”, neboli “Střez se březnových id”. Caesar se nestřežil, velmi pravděpodobně úmyslně, a tak vstoupil do Senátu, byl obklopen, bodnut, pak se zahalil do tógy a trpně sledoval, jak ho horda packalů bodá úplně nesmyslně (smrtelných bylo jen pár ran), a nakonec padnul přímo pod sochou velkého vojevůdce Pompeia, co s ním byl nejdřív kamarád a pak nepřítel.

Historie dokonce zaznamenala, že ho k večeru odnesli na nosítkách z Kurie, budovy senátu, domů, a že mu po cestě spadla jedna ruka přes okraj nosítek dolů. Je teda pravda, že jsem nedělal korekci kalendáře a převod gregoriánského na juliánský, a tak dopočítání nechám na vás (i s otázkou, jestli je nezbytné).

Zvláštní je, že zrovna na březnové Idy mají svátek… ehm… Idy!

Ale patnáctý březen je vůbec den: 15. března v roce 1939 začala okupace Čech a Moravy, v roce 1917 abdikoval ruský car Mikuláš II, v roce 1985 byla zaregistrována první .com doména. 15. března 1938 popravili soudruzi svého soudruha Bucharina, soudruha Jagodu i soudruha Rykova.

A za pět dní mám narozeniny, kdybyste to chtěli vědět. XIII Calendas Aprilis.

I can get more satisfaction…

Je to jako Factorio. Jen ve 3D. Fabriky můžou stát na sobě, protože máte k dispozici systém základů a zdí.

Vadí mi tam některé věci. Uhelná sloj, kde radar pípá, ale uhlí nevidět. Ale zas se pěkně kácejí stromy. Udělal jsem si hezkou základnu u jezera a vyrážím na dobyvačné výpravy za novými zdroji, a jak mám nový zdroj, třeba teď ten ostrov s rudou, tak natahám vedení, postavím nové elektrárny, vymyslím dopravu…

A je to můj velký relax, Z programování jsem vyšťavený, ze všeho jsem unavený, stále poslouchám odevšad, jak se věci dějí špatně. Musím zůstat trochu optimistický. Ale musím na to brát sílu.

Nejhorší je, když už nemám ani sílu brát sílu.

Když mě doběhne marnost.

Zatím pomáhá Satisfactory. Snad překlene pár dní, a příští týden zase začnu programovat.

“A co ten, jak tu byl, ten klučina z Brna, dělal ty sociální sítě…” pravil kolega Jan.

“Myslíš kolegu X.?”

“Jo, ten… On pak odešel, pak tu zas nějak byl, a teď někam píše.”

“No, co já vím, tak už v médiích nedělá, už dělá v jiném oboru, ale občas něco píše dál.”

“To je dobře, že už není v médiích. On byl strašně povýšený. Kdokoli mu někdo něco řekl, tak každého setřel, že jsou všichni staří, nerozumí humoru, jsou zapšklí trapní staří muži, co se smějí trapnému Červenému trpaslíkovi, a vůbec nechápou technologie ani nic z moderního světa. Každým gestem to všem dával najevo.”

Překvapilo mě to, ale ne že bych nesouhlasil. Kolega Jan se chvíli zamyslel, pak se na mne s vážnou tváří podíval a povídá: “Povýšenej člověk by neměl dělat novináře. To je dobře, že už je jinde.”

Tuhle jsem si na to vzpomněl. Jene, měls pravdu, a trefils to slovo velmi dobře. To není namyšlenost, to je opravdu povýšenost. Povýšenost člověka, co prošel zasvěcením, pochopil svět, a to mu otevřelo oči.

Sophomore, který v téhle fázi přestal studovat a začal poučovat.

A to jsme zas dojatí jak staré kurvy, co?

Včera jsem psal na Infu o tom, jak v Česku národu bolestně chybí schopnost spolupracovat. Ne, vážně: Učili vás to ve škole? Doma? Učili vás, jak ze spolupráce neudělat ani podřízenost, ani pasivní rezistenci?

No, nic. Už se mi tam nevešla zmínka o Loňském Slavném Národním Aktu Solidarity, a.k.a. “šijte roušky, tleskejte, zpívat není nutno”. Však víte. A teď se tím zase budeme pět let dojímat.

Úplně stejnej patetickej uslintanej kýč, jako bylo Nagano. Jo, v tu chvíli to bylo fajn, když se to dělo, příjemné, ale pak se z toho stal kolektivně sdílený mýtus. Třeba “o národní hrdosti”. Když někdo poukáže, že obyvatelstvo není zrovna dvakrát národně hrdé, vynoří se Mýtus Nagána.

Tak teď budeme mít Mýtus Národa, Co Se V Těžké Době Semknul. Můžeme si i dojatě fňuknout, jestli na to máte žaludek. Jo, bylo to fajn a příjemný, ale zas takovej zázrak to nebyl, to zaprvé, a už vůbec to nic neznamená. Je to pryč, vyprchalo to jako étos demonstrací Milionu chvilek. Lidi zůstali stejní. Nikdo z toho nevyšel jako jiný, lepší člověk, nikdo si neřekl “tak, to nás krásně naučilo spolupracovat”, protože víte co? Protože to nikoho nic nenaučilo, tak to je!

Jen spousta lidí najednou pocítila dotyk něčeho většího, co je přesahuje, a teď si to mylně vykládají jako změnu. Ne, změna se nestala. Ohlédněte se, přestaňte si lhát do kapsy a přiznejte si: Nestala se žádná změna.

Lidi nejsou lepší, protože šili roušky, se s tím smiřte. A ten prchavý pocit sounáležitosti, jiskra naděje, že v lidech je dobro, zmizel s tím, jak zmizela první vlna a definitivně to zadupala schopnost státu velkolepě promrhat a projebat jakékolo dobro, co z toho vzešlo.

(Ostatně soudím, že by zvratná podoba “dojmout se” v případech hromadného patosu mohla mít i jmenný tvar. Stejně má čeština už dlouho tendence zpodstatňovat kdejaké sloveso, aby se před to dalo vrznout “provádění” a “docházení”… Co třeba hezké slovo, vytvořené od slovesa “dojímat” analogicky s jiným podobným dějem: “máme důjem”.)

A tak jsem se prošel po Miami Beach, a co jsem tam viděl, z toho jsem byl pryč…

Viděl jsem věci vskutku monstrózní. Tlupu šošonů, Cimbála i rotující kedluben.

Přemýšlím, kdy nastal ten zlom. Kdy se z pitomosti stal “alternativní pohled”.

No dobře, tak budu korektnější. Koukolík razí termín “iracionalita”. Protože každý, bez ohledu na vzdělání, věk i společenské postavení, má někdy chvíli, kdy jedná iracionálně. Tedy: pitomě.

Relativisté v tuhle chvíli už snášejí všechny ty příklady, kdy lidé, co byli napřed, byli svým okolím považováni za iracionální, což je fakt krásné, ale trpí to problémem, zvaným survivorship bias. Stejným problémem trpí i donekonečna ukazované success stories, kde bolestně chybí ty tisíce disaster stories, co tomu všemu dají reálnou perspektivu. To nechme stranou.

Lidé se liší hlavně četností iracionálního chování a pak možnými důsledky. Je to jasné: Když se radama kartářky řídí paní Marie, která chce vědět, jestli manžel nechodí za jinou, napáchá to menší škodu než když se radama kartářky řídí třeba předseda vlády. Octující Václav, co se tráví Savem, škodí sám sobě, ale ve chvíli, kdy k tomu vyzve své příznivce třeba nějaká veřejně známá osobnost, je to průser.

Ale zpět k otázce: Kdy se stalo všechno tohle “jiným úhlem pohledu, stejně dobrým jako ostatní”? Kdy se stala, přeneseně řečeno, iracionalita relevantní a právo setrvávat v iracionalitě základním lidským právem, někde dokonce i nárokem?

Prostě: od kdy nejsou pitomci pod společenským tlakem se doučit, ale chodí se kolem nich po špičkách a “respektuje se jejich životní postoj”?

Protože tohle bude nakonec ten největší problém. Školství, fake news atd., všechno to jsou jen následné kroky, ovšem dokud bude iracionalita společností respektovaná, zůstane společnost rozdělená rýhou hlubší, než kdy v historii.

Zrušte prázdniny!

Naprosto vážně: Zrušte je! V Británii přišli s návrhem, že když tedy studenti a žáci tolik zameškali a jeli jen v omezené intenzitě, tak že by zrušili část prázdnin, ať se můžou učit. No, narazili, samozřejmě, protože se to nelíbí učitelům.

Ale teď zcela vážně: Letní prázdniny jsou jednou za rok devět týdnů. Dejme tomu osm, ať se to líp počítá. Tak co takhle udělat školní rok tak, že by se místo osmi týdnů jednou ročně držely dva týdny čtyřikrát do roka? A buďme ještě radikálnější: jedny bych udělal pevné, třeba “první dva týdny z července”, ať máme ukotvený konec školního roku, a pak plus mínus každé tři měsíce s tím, že by zřizovatelé měli možnost si je posunout dopředu nebo dozadu o jeden, dva, tři týdny.

Odstranil by se tím feudální relikt letních prázdnin, které, a přiznejme si to na rovinu, nejsou proto, aby si žáci mohli užít sluníčka. Byly proto, aby žáci mohli pomáhat na poli při žních. A protože při žních pomáhá jen zlomek žáků, limitně se blížící nule, a zároveň není žádná biologická zákonitost, která by říkala, že mladý člověk musí odpočívat zrovna v červenci a srpnu, tak co?

Jediný důvod je tradice. Zvyk. Učitelé jsou zvyklí na to, že mají volno v červenci a srpnu. Lidi jsou zvyklí, že si dovolenou musí vzít v červenci a srpnu, protože prázdniny. Je to celospolečenské uzemnění. Školy na tu dobu plánují opravy a úpravy, ou kej. Ale rozdělením letního rezidua do více částí by si lidé mohli brát dovolenou nejen během dvou měsíců. Čtyřikrát do roka by byla šance užít si dva týdny s ratolestí.

“Nejde to” je jen hlas tradice. Pamatuju si, že mě v mládí zaráželo, že “nejde” pracovat v jinou dobu než od šesti. “No to musí, aby ve dvě skončili a mohli si nakoupit!” - “A tak kdyby dělali od sedmi, tak by obchody mohly mít taky o hodinu posunuté otvírací hodiny,” namítal jsem. A zase: “No to nejde, protože někdo prostě musí od šesti…” To prostě nejde. A najednou to jde a leckde se dělá od osmi, od devíti, a lidi si zvykli a nepřipadá jim na tom nic divného.

Jasně, je to návrh radikální, ale rozhodně ne nepředstavitelný. Dvě, tři generace, a je to tu.