Titulní strana

Kdybych měl pade za každého kreténa, co mi zcela vážně říká o zlém kšeftu, tak mám slušně vyděláno.

Znáte to:

Léčitelé jsou hodní.

Farmaceutické firmy jsou zlé.

Důkaz je očividný: Jsou zlé, protože to dělají jenom kvůli svému kšeftu.

Kšeft je špatný. Kšeft, mamon, zisk. To víme všichni. Z pohádek i od komunistů: kdo dělá kšeft, ten se neohlíží vlevo vpravo a jde přes mrtvoly. Vždycky. Někdy i doslova.

Kšeft. Řekněte si to nahlas. Slyšíte tam na konci to pohrdavé odfrknutí v hláskách “-ft”?

Kdo dělá věci “na kšeft”, je zlý. Kšeft je totiž odrbávání lidí, odírání, zlodějina a vůbec špatná věc. Kšeft bere všemu duši, lidem i věcem, co je na kšeft, tedy komerční, je špatné, plné nenávisti a snahy všechno ojebat. Však si to sami poslechněte, ve skřípání nekvalitních špatně sesazených plastů uslyšíte pohrdavý ďábelský smích nějakého neduživého kapitalisty…

Komerce je zlo, co se vkrádá nejen do reklamy. Komerční je ubohé, komerční je podbízivé, komerční je k ohlupování lidí a tahání peněz z jejich kapes. Nota bene reklama, to je jen vymývání mozků, protože dobré a upřímné věci reklamu nepotřebují.

Komerce je zlo, které poskvrňuje vše, do čeho se vkrade, a je přímým opakem čehokoli pozitivního. Kapitalista totiž nikdy nemyslí na dobro lidí, chce je jen dojit a ždímat kvůli svému kšeftu. Z definice tedy nemůže z komerce vzejít nikdy nic dobrého, užitečného a pro lidské blaho.

Proto je jasné, že nejlepší věci jsou ty, co jste dostali zadarmo, z dobroty lidského srdce. Však víte: zdarma hrnce, zdarma noviny, zdarma kobliha…

Očkování je špatné. Vymyslely si ho farmaceutické firmy kvůli svému kšeftu. My budeme žrát homeopatika, protože homeopati nejsou kšeftaři se zdravím, ale chtějí lidem opravdu pomoct!

(Promiňte, už mi tečou smíchy slzy, už nemohu pokračovat…)

“Prohrál jsi, Nováku. Máš smůlu. Nepočítal jsi s umělým chrupem řidičky trolejbusu!”

Tak tuhle seriálovou hlášku asi pamatují jen opravdoví fajnšmekři. Přitom byl seriál prošpikovaný velice vtipnými narážkami, vtípky a ironií, ačkoli jste to jako děti možná nevnímali.

“Milí diváci, pro zpříjemnění vašeho večera jsme pro vás připravili reportáž o novém zavlažovacím systému dolnělhoteckého JZD.”

Jako dítěti mi to připadalo naprosto všední, takovéhle kydy v televizi říkali pořád. Tu ironii tam slyším až dneska. A zjevně není nezáměrná. Dozvěděl jsem se například, že z druhé série, ano z té, kde Ládínek cestuje po planetách, byl jaksi vypuštěn první a poslední díl. V tom prvním s placatou planetou se pokrokový bakalář vyjadřuje proti všeobecné tuposti, prosazované vládcem, Velkým Placákem, a říká věty jako “skloňování a časování nám dává schopnost rozvinout myšlení”, na což mu Placák odpovídá: “Rozvinuté myšlení, to hrozba pro každý vladař, takže to tady přísně zakázáno!” Ládínek to glosuje slovy: “Co taky čekat od placatého mozku!?”

Na té poslední planetě, Na hlavu postavené, jsou zase všichni králové a vládci a všichni kralují a vládnou Pracující dělnické třídě, což je jeden člověk, který tvoří hodnoty. No, chápu, legrácky a narážky na pracující třídu projít nemohly.

A tak jsem jako dítě nesmírně zbožňoval lety gumovým Guliverem po šílených planetách, protože jsem byl takový sedmdesátkový kosmogeek, i když jsem měl pocit, že vlastně nevím, jak se k té raketě Vladimír S. dostal (říká to v tom prvním dílu) a jak to vlastně skončilo. Ale nevadilo mi to. Dobrodružství byla skvělá.

I to cestování kolem světa.

O parodii na maloměšťáka s prapravnukem zvaným Sm Lom Os (protože Smolík Lomeno Osmi - to celé na druhou) ani nemluvě.

Ale stejně si celý národ pamatuje jen paní Gábi a její nesmrtelnou větu.

“Ach, maminko, proč jsem si já, nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla?!”

Jsem unavený.

V prosinci jsme si vymysleli “Takovou Věc”. A protože mám rád, když se věci hýbou, řekl jsem si, že udělám takový “proof of concept”, česky to asi zažitý název nemá, něco jako “demonstraci a ověření toho, jak to bude fungovat”.

Nedokážu totiž pracovat moc “nasucho”. Samozřejmě začínám rozmýšlením, několik týdnů dumám, jak to udělat, ale pak přijde chvíle, kdy si potřebuju svoje nápady vyzkoušet a ověřit. Udělat ten “PoC”. Prototyp. Jsem totiž dobyvatel a kolonizátor jak z příručky.

Mimochodem - Factorio je hotové. Hra, která byla kdoví kolik let v předběžném přístupu je konečně vydaná a hotová. Autoři napsali moc hezký dopis, kde předestírali otázku “co teď dál”? Jestli další updaty navždycky, nebo nějakou sadu DLC, nebo velký expansion pack, nebo snad Factorio 2? Factorio 2 to nebude. Malé DLC packy taky ne. Ani další a další updaty. Bude to, podle autorů, expansion pack, tedy velké rozšíření a nová náplň hry.

A protože po dvou měsících intenzivního ponoru do abstraktních a komplexních věcí přišlo, logicky, vyhoření štěpného materiálu, dal jsem si pár večerů s Factoriem. Dobyvatelská duše jásala, když jsem budoval nové komplexní celky, zakládal výrobní linky a stavěl závory před přejezdem, jenže pak co? Já vím, mám postavit silo a odpálit raketu, ale co dál? Všechno se to hýbe a funguje a logistická síť mi předává materiály tak intenzivně, až by jeden plakal, ale mě to v tomhle bodě přestává bavit.

Tak jsem prostě mozkově uondaný. Jenže mozek je strašlivá věc, nechce se vypnout a chvíli si dělat jen blemblemblem, to on ne. Stimulaci vyžaduje. A jinou, aby se to střídalo. Furt huláká: “Nudím se, nudím…” Ráno jsem šlapal na rotopedu, a bylo to strašné. Ne snad fyzicky, to je v pohodě, ale hlava… Vy, kdo máte podobné problémy s výkonným myslidlem, vy to znáte: Tisíc nápadů v hlavě, všechny je chcete hned udělat, ale nemůžete, protože šlapete na rotopedu.

Holt se bude muset nudit, než zase synapse zaplaví všechny ty katecholaminy a další věci.

Asi nasadím nějakou takovou nenáročnou zábavu. Buď dám znovu Tomb Raidera, nebo slepím letadlo…

PS k té věci: Hledám testera. Samozřejmě nabízím placený džob. Požadavek mám, kromě té tradiční ochoty atd., hlavně mentální kompatibilitu, tj. chci člověka, který není “jen klikač a vyplňovač”, ale dokáže přemýšlet nad tím, co vlastně dělá a jak to budou dělat jiné lidé, dokáže jasně zformulovat problém a neuvažuje nad tím jen jako nad “splnil/nesplnil”, ale dokáže se vnímat i jako spoluautor.

Je vám blaze, když máte rádi muziku, ale nemáte úplně ucho, jak se říká. Ještě jste si nevytříbili vkus a neuladili preference.

Jste nadšení z každého kytarového sóla, a je vám jedno, jestli ho táhne Olda Říha, nebo pidliká Michal Pavlíček. U klávesových ploch jihnete a dupete důsledně na první dobu, šťastní, že poznáte rytmus.

Je vám stejně blaze, když nejste vyčtení, ale přesto rádi čtete. Metafora vás uvede do extáze a barvité květnaté popisy, to je pro vás čirá radost. A pak si říkáte: Jó, jó, tomu to píše. Ta to umí vykreslit.

Musíte to prožít. Musíte si to asi zkusit. Projít si sami ornamentálním obdobím a nerozplynout se v něm.

Pak najednou slyšíte, že jsou sóla a sóla. Někomu sedí každá nota, někomu je blaze v obláčku sebelásky.

A v knížkách taky. Někdo slova opracuje a usadí, že mu jediné nepřebývá, někdo se rozplyne v přešťastné slovní masturbaci.

Jak říkám: blaze těm, co nepoznají rozdíl.

Prosím, ve vlastním zájmu: neučte se typografii, nebo u třetího letáku zešílíte.

Je pátého března? Je.

V tento den, deset minut před desátou dopolední, v roce 1953, tedy před 68 lety, zemřel Džugašvili, známý jako Stalin.

Masový vrah a tyran, za života oslavován i proklínán, dodneška proklínán i oslavován!

Sviňák, který udělal z Ruska Sovětský svaz tím, že vzal to nejhorší z nátury ruského mužika, od neúcty k životu po imperiální sebevědomí, a přimíchal k tomu průmysl. Stvořil ho komunismus, a jemu pak sloužil, když si ho předtím pozměnil.

Urychlil proměnu Ruska v industriální zemi. Co jinde trvalo desítky let, během nichž se vyvíjel nejen průmysl, ale i společnost, to Stalin protlačil silou a prací otroků.

Jeho dědictví je patrné i těch skoro 70 let po jeho smrti.

Pokud chcete lehčí připomenutí, dejte si Ztratili jsme Stalina, jestli chcete těžší, ale komplexnější film, dejte si Passerova výborného Stalina.

Ránko!

Storíčko jak do růmky, hele. Dělám tu chorejko a natáhnul jsem si sval, prostě přeťápko, viď. Mám to na goučku, ale na jutubko to nedám, to zas ne.

No nic, sjedu fíbíčko a v poledne dám fóčko, k tomu nějaký ovocíčko, to je bombáčko, to jsem dycky hepáčkovej.

Odpolko mám doučko. Nějaký elemdéčko ze součka, měl hrozný vystrčko, tak dáme opáčko a zkoušeníčko.

A pak? Pak jdu uzavřít životko a havarijko.

Jo a v tudůčku mám, že je večer zastupko, čeká mě tam nějaký natáčko.

Naštěstí mám na potom rezervovaný spáčko v akváči, dám si latéčko, pak rozéčko, možná i kuvéčko…

Tak čauko!

Když přijdete do libovolného coworkingového centra a uplivnete si, trefíte kouče.

Kouče pro pozitivno, kouče pro správné prožívání radosti, kouče pro správné prožívání stresu, kouče životního postoje, kouče pro organizaci pracovního stolu, kouče pro zvládání smalltalku s kolegy, kouče pro život, kouče pro smrt…

Pohříchu to jsou dost často lidé, u nichž pochybujete nad jejich kvalifikací pro cokoli, především pak pro udělování rad jiným.

Koučí inflace dostoupila do levelu, kdy je snadné si z nich udělat terč posměšků na “tu dnešní dobu” ve stylu “za mého mládí jsme se porvali za zastávkou a žádné kouče jsme nepotřebovali”.

Ale není to potřeba.

Kouč je jen pop-psy název pro průvodce životními situacemi, a to je role stará jako lidstvo samo.

Před koučem to byl terapeut. Před ním psycholog. Nebo kartářka. Vědma.

Před nimi třeba farář.

A po celou dobu tuhle roli plnili taky kámoši. Teda ti dobří. Takoví ti, co jste s nimi probírali život.

Je to normální: život není fér, vy ho sledujete zevnitř a chybí vám odstup. Spousta věcí, které se vám zdají k nevyřešení, se s mírným odstupem náhle promění v jasný úkol s jasným postupem.

Doba se proměnila - to je fakt, nikoli výzva k regresím. Vztahy jsou volnější a širší. Opět: fakt, nikoli stesky. Zatímco dřív jste bývali omezeni na bezprostřední fyzické okolí domu a práci, dnes se můžete bavit s lidmi kdekoli a navazovat s nima styky. Tak to je. Stejně tak se zvýšila mobilita. Odehrává se celý komplex změn životního stylu. Není to dobře, není to špatně, je to jinak, tak se s tím smiřte.

Takže těch kámošů je, hlavně po škole, po první změně práce a po prvním přestěhování, najednou výrazně míň. A místo nich máte na zvládání nezvyklých situací prostě kouče. Nájemného kámoše, co s váma řeší vaše životní problémy a poskytuje vám insight (protože kouč nebude poskytovat obyčejný vhled).

Jedno plus bych možná na “koučství” našel. Na rozdíl od předchozí vlny “chození k psychologům” se jejich klienti netváří, že mají (nějaký cizí název nějakého psychologického fenoménu), pro který si našli (nějaké odporné familiární označení). Třeba: “No jo, jsem INTJ, takže…” Anebo: “Já jako aspík…”. Nebo “Nemůžu dneska do práce, však víš, ty moje depiny!” Nebo třeba: “Nemůžu na poradu - mám tu sociální fóbku přeci!” Popřípadě: “Nemůžu vstát a najít si práci, jsem trombenik!” No, to poslední teda ne, ale ten zbytek jo.

Brutální mínus mají ale za pop-psy pindy, co se tváří jako odhalené poznání moudra, ovšem při bližčím zkoumání mají s psychologií asi tolik společného jako new age s mystikou.

Se s tím smiřte. Může to vypadat jako pitomost, ale je to jen nová forma specializovaného “důvěrného kámoše” - akorát se u těch sezení míň chlastá.

(Já? Ne, fakt ne… S větším než malým množstvím znalostí psychologie a sklonem k cynismu tváří v tvář jásavé hypermotivaci nejsem cílovka…)

Problém fázování v komunikaci: Ona jemu pořád vyčítá, že chodí na ryby. On chodí na ryby, protože nechce poslouchat, jak mu ona pořád něco vyčítá.

Fázování státu: Jednáme s vámi jako s kretény, protože se pořád chováte jako kreténi!

Fázování lidu: Chováme se jako kreténi, protože s námi jednáte jako s kretény!

Myslel jsem si, že začarovaný kruh pomalu povolí, jak bude růst počet lidí, kteří se nebudou chovat jako kreténi, a tím přestane nutnost jednat s nimi jako s kretény.

Ano, vím, že tam je ta přechodová fáze, kdy se kolektivní vinou kvůli třetině kreténů nahlíží na všechny jako na kretény, ale rozumný člověk to přeci, věřil jsem, nějakou dobu vydrží, když vidí, jak to nakonec povoluje.

Nepočítal jsem ale s mocným vzedmutím hlasitého kretenismu a s hluboko zakořeněnými vzorci.

Seru na ochranu, protože mi to stát nařizuje!

Fajn, a když to nenařizoval, jen doporučoval, taks dělal přesně co? Nevíš? Připomenu: Srals na ochranu, protože máš přeci zdravý rozum, který ti řekl, že teď, zrovna teď, momentálně jsou okolnosti takové, že zrovna ty ji nosit nemusíš.

Mimochodem, k tomu spadá i nedávný shitstorm s Vystrčilem, kde se oháněl slovem “solidarita” - totiž že by lidi, co pracují na homeoffice, měli třeba 20 % příjmů dát potřebným. Pak se omlouval, že to řekl blbě, že myslel státní správu. Bohužel, tak jak to řekl to vypadalo jako klasická střelba do vlastních nohou. V situaci, kdy stát důrazně doporučuje lidem, aby všude, kde to jde, využili homeoffice, tak ústavní činitel navrhne pro tentýž homeoffice malus. (Což je opak bonusu, nesouvisí to se slovem falus, jo?)

Pojďme být solidární. Doporučuju začít tím, že budete nosit ty respirátory. Protože, ruku na srdce: víc než co jiného to je gesto, kterým dávám najevo, že situaci beru vážně, že nechci nakazit sebe, a nechci nakazit ani vás. Rozumíme si?

Možná by to pomohlo víc než kreténský kapric budu si dělat co chci a nikdo mi nemá co nařizovat!