Titulní strana

Nejhnusnější slovo, co sem zavlekli bolševici, není ani kolchoz, ani internacionála, dokonce ani diktatura proletariátu, ale slovo kádrovák. Někdo, kdo hodnotí cizí lidi z hlediska politického, a podle svého hodnocení rozhoduje o tom, komu se dopřeje a komu se nasere. Něco jako domovní důvěrnice ve verzi turbo.

Duchovních pohrobků má tahle kreatura několik, a nejprotivnější z nich je mrcha, zvaná dobrovolný dozorce nad užitečností ostatních lidí. Určitě jste je už potkali. To jsou ti duševní nedomrdci, kteří přijdou, když třeba napíšete něco o tom, co děláte, a položí otázku: “A co kdybys dělal něco užitečného?”

Vůbec nad tím nepřemýšlejte.

I kdybyste stavěli deset tisíc origami, i kdybyste každý den zakreslovali na okno pozici Slunce nebo sypali mandaly, cokoli z toho je užitečnější než odpovědět takovému chcípákovi; brát ho byť jen na zlomek sekundy vážně. On ve skutečnosti nepřišel zkoumat užitečnost toho, co děláte, vůbec ne. Víte, jak se ta věta překládá? Takhle: “Vůbec nerozumím tomu, co děláš, ale vidím, že tě to těší, a to mi vadí, já nechci, abys z toho měl radost, tak ti tu naseru trochu toxickýho rejpnutí, aby sis o sobě moc nemyslel, idiote!”

A máte to i s kapkou starého dobrého povýšení, kde mezi písmeny trčí přesvědčení, že jeho starosti jsou kosmické a světodějné, zatímco vy jste v jeho očích mrvná hnida.

Vidíte, nemusíte se tím trápit. Máte svoje lidi, kteří vás za to chválí, děkují vám za to, platí vám za to? Tak děláte užitečnou věc, a frustráti nechť si trhnou. Kdo pronese “a co kdybys dělal něco užitečného?” neukazuje svou nadřazenost, jak si myslí, jen svou omezenost.

Ne, vážně, jestli jste kvůli takovému pitomci zapochybovali, tak nemusíte. Víte, jak poznáte, že děláte něco užitečného? Člověk, který dělá opravdu něco užitečného, se většinou nemusí starat o to, co dělají ostatní lidé, a už vůbec nemá čáku hodnotit, zda je to dostatečně užitečné. Stará se o svou práci a o lidi, pro které to užitečné je.

Dobrovolný dozor nad tím, jestli jiní lidé tráví svůj čas užitečně, si slušný člověk odpustí a rozumného ani nenapadne, aby se do něčeho takového pouštěl.

Kádrování totiž sluší jen charakterovému hnoji.

A já si myslím, že to je dobře, že lidstvo zase zvedlo hlavu ke hvězdám. Že se zase ukázalo, kdo se dívá dál a výš.

Je potřeba se dívat dál a výš, doslova i obrazně. Dívat se jen před sebe a kolem sebe je krásné. Můžete si o tom pateticky pofňukávat do facebookového kapesníčku, jak objevujete krásy světa v pampelišce na louce, a to vám nikdo nevezme.

Ale jako celek se musíme dívat dál a výš. Mít směr a cestu. Ne jeden každý z nás, dokonce ne ani my jako národ (natož “myčeši”!), ale tak nějak… lidi!

Včera ráno jsem si přečetl jednu pěknou formulaci: “… nemohu souhlasit s gretoidy a hysterickými kecy milovníků přírody, protože ti věří, že někde existuje nějaké ekvilibrium a rajský stav. Nic takového není, buď se přizpůsobíme, nebo vyhyneme…” Ostatně pandemie vám to ukázala, ukazuje a ještě ukáže v živých barvách! Věřím v totéž. Stejně jako Černá královna i já věřím, že musíme utíkat dopředu, abychom aspoň stáli na místě.

Na začátku století jsme se přestali dívat ke hvězdám, a to byla chyba. Lidstvo se začalo moc zabývat samo sebou, a to je vždycky zlé, to vede ke stagnaci, zpohodlnění, a v důsledku toho k flagelantským tendencím.

Mám rád kosmický program. Do vesmíru to mám z domova blíž než do Brna - sto kilometrů přímo nahoru, zatímco do Brna to je 200 kilometrů po D1, a to je, jak každý uzná, mnohem těžší cesta! Ale kvůli tomu to není. Průzkum vesmíru je totiž obrovská studnice vědění, poznání a rozvoje, kterou musíme otvírat.

Jinak jsme v roli středověkého učence, který dočetl poslední knihu ve své knihovně a řekl: “Dost, víc vědění už není třeba.”

Vždycky je třeba víc vědění!

Kdyby k ničemu jinému, tak aspoň k tomu, aby bylo pro všechny těžší věřit, že okolo nich, jejich názorů, jejich práv a jejich nároků se točí svět.

Muselo to přijít, a taky to chodí, docela často. Totiž chvíle, kdy přesycení zprávami přejde ve vybití vzteku, a po něm následuje fáze zoufalství a otázka: Co budeme dělat?

Ne, teď nemluvím ani o společnosti, ani o ničem tak velkém. Otázka padá u nás doma a znamená: Co budeme dělat my, ty, já?

Co s tím můžeme dělat? Jak tomu zabráníme?

Dívám se na to zleva, zprava, a je neoddiskutovatelné, že se dějou věci, které nemůžu ovlivnit. Můžu před nima varovat, ale tím je nezastavím. Lidé, kteří to mají slyšet, neposlouchají ani vědce, ani politiky, ani elity (na ty jsou tu obzvlášť alergičtí), ani novináře, ani herce, zpěváky (no…), ani učitele, doktory… Čtou nanejvýš věci, které vypadají jako zápisky ze všeruského sjezdu vesnických idiotů.

Nemůžu jim říct “hele, buďte rozumní”. Nedokážu to vysvětlit nikomu jinému než sobě. Ale něco musíme dělat. Co?

Já vám řeknu, co budeme dělat, i kdyby trakaře padaly: Budeme se chránit, vyhýbat rizikovým místům, rizikovým kontaktům a dbát na zvýšenou hygienu.

Ne snad “pro vládu”, pitomci. Pro sebe to dělám!

Vy si dělejte co chcete. Jezděte na hory, chlastejte bečky na garážových kalbách, choďte do práce s příznakama, dělejte jak myslíte. Jo, já vás chápu, že si nemůžete pomoct, souhlasím s tím, že se na vás stát vysral, ale je mi to jedno: svým chováním ohrožujete i mě, a dokud to tak bude, tak se vám hodlám vyhýbat.

To je jediné, co s tím vším můžu dělat, a tak to dělat budu.

Válka je na hovno. Reálná určitě, a ta metaforická ještě víc.

Selhala “válka proti drogám”, stejně jako “válka proti alkoholu”. Stojí to spoustu peněz, a bohatne akorát mafie.

Stejně tak selhala “válka proti korupci” a selžou všechny ostatní “války proti nešvarům”. Stejně jako selhávají různé boje proti něčemu i za něco. Ne vždycky, ale často… Čím silnější boj je, tím spíš selže.

Covid čeká totéž. Z boje se přesouváme do “války”. “Válka” má tu výhodu, alespoň pro ty, co ji vedou, že je “vše dovoleno”. Vyhlásí se výjimečný stav, je výjimečná situace, na zákonnost se tak moc nekouká, a kdo je proti nebo upozorňuje, tomu se lípne nálepka “chce drogy, alkohol, korupci, smrt našich lidí…” Další se rozmyslí protestovat proti “válce za dobro”, a tak se může vesele krást. Tedy pardon: Uvolňovat prostředky na válku proti…

Problém je, že metaforická válka se nevede proti onomu nepříteli, ale proti chování lidí. Proti témuž chování, které vedlo do zmíněného průseru. A protivníkem není vir nebo korupce, protivníkem jsou lidi, kteří na “válku” zareagují jednoduše: pozmění svoje chování. Zmutují tak, aby navenek vypadali, že se změnili, ale podstata chování aby zůstala nezasažená, protože se jim takové chování prostě vyplácí.

Problém metaforických válek je pak vždy v tom, že nezasahují podstatu onoho chování, ale míří na vnější projevy.

Chcete důkaz?

Proti testování školáků se zvedá odpor ze strany rodičů. Ne, není to kvůli “dětským právům” a podobným věcem. Je to proto, že se bojí, že když bude dítě pozitivní, oni budou muset jít do karantény.

Sekundární strach je ten, že budou muset být s dítětem doma. Jasně, děcka přichází o vzdělání a socializaci, ale většina rodičů v soukromí přizná, že jim je socializace ukradená, jen chtějí mít aspoň chvíli klid od vlastních ratolestí.

A tak se z úsilí a práce na tom, aby koronavir neškodil, stala “metaforická válka”, která rozbořila některé věci, ale nezasáhla podstatu: totiž ochotu lidí nechat se otestovat beze strachu z následků, z trestu karanténou.

Tenhle jediný bod rozhodne. Byl by mnohem levnější než všechny ty “válečné náklady” okolo.

Jen se na něm nedá tak pohodlně nakrást, jako na nákupech za nouzového stavu…

Za tohle může zcela debilní komentář na Facebooku u sdíleného článku o ENIACu.

Ten článek je blbý. Byl blbý už když vyšel poprvé a je blbý i teď, když vychází lehce modernizovaný. Detaily vypíchnul Luděk Vainert na Twitteru, my si tady řekneme, že kilohertzy za sekundu je ohledně rychlosti stejný nesmysl jako třeba námořní uzly za hodinu, popřípadě km/h za hodinu. To je jednotka zrychlení, ne rychlosti.

Ale co, nudná technika je příliš maskulinně utlačující, tak proč k tomu nepřidat pohoršení, že se článek nevěnuje ženám?! Chtěl jsem autorovi toho komentáře, se kterým se shodou okolností známe už hodně let, napsat: “Kurva, asi proto, že je o tom počítači a o okamžiku jeho spuštění, ne o lidech, protože články o lidech kolem něj jsou jinde, jiné atd.”, pak jsem si to rozmyslel a chtěl jsem napsat “Kurva, Alene, strč si tuhle mánii hledat všude nějaký příznak útlaku do prdele”, a pak jsem si to ještě jednou rozmyslel a mávnul jsem nad tím rukou.

A vzpomněl jsem si na ty ženy od počítačů. Některé se zapsaly nesmazatelně - navrhly jazyky a programovací struktury, jiné fungovaly v rolích obsluhy (v podstatě písařky). Jo, sálové počítače, to nebyla práce s písíčkem, děti. Komu čest, tomu čest.

Moje matka jako skladová účetní strávila v 80. letech hodně času děrováním papírové pásky. Ta se kamsi poslala, tam se s ní cosi stalo, a za čas přišel štos papíru, kde bylo vidět, co měla ve skladu minulý měsíc. Později se to sofistikovalo, a místo štosu papírů chodily mikrofiše. A to byl hájtek, přátelé.

Čímžto jsem si vzpomněl na krámek v Martinské. Tohle budou znát jen pamětníci. V něm obsluhovala taková přísná paní s velkými brýlemi. Paní jste požádali třeba o Your Sinclair 4/88, paní se na vás dlouho podezíravě koukala, protože jí bylo jasné, že to chcete poškrábat, zamatlat majonézou a ukrást, v tomto smyslu pak udělila kázání, ještě vás vyslechla, k čemu že to PŘESNĚ potřebujete, protože to není na hraní, a pak vám přinesla mikrofiš (kus filmu, něco mezi A6 a A5), vložila do čtečky, a vy jste si četli. Pak jste našli třeba výpis programu, poznamenali jste si, že to je na stránkách 12, 13 a 14, paní jste požádali o kopii těch stránek, ona na nějaké šílené mašině stvořila velmi nekvalitní kopii (termopapír atd.) a za jednu stránku chtěla docela dost peněz, ale to nevadilo.

Odvezli jste si drahocennost domů, a tam jste se jali program přepisovat. Šlo to těžko, protože originální časopisy byly barevné, výpisy byly často na nějaké barevné ploše, a při vytváření jednobarevných mikrofiší se to prostě - ztratilo. Nebo aspoň znečitelnilo. Ale někdy jste měli štěstí, tak jste celé odpoledne přepisovali program, pak jste ho spustili, a on nefungoval.

To byl přesně ten okamžik, kdy se tužily charaktery nás, budoucích kluků (jo, je to tak, holky tam tehdy snad ani nechodily, sorry) od počítačů… S vědomím, že budeme vždycky dvacet let za světem, že budeme bastlit ze Spekter průmyslové řídicí stroje, zatímco kolem už zuřily Amigy, že se nedostaneme k literatuře, s tím vším jsme přesto šli do Martinské, požádali o mikrofiš a přestáli povídání o tom, že to není pro nás, ale teda… protentokrát…

Od té doby jsem alergický na strážce bran, co odhánějí zájemce o techniku se slovy to není na hraní, ale o tom někdy jindy.

O teorii her píšu často. Pro Hospodářky jsem, když jsem pro ně ještě psal, jednu ukázku takové “hry na rozhodování” s názvem “Iterované vězňovo dilema” našel a upravil, můžete si ji sami zahrát.

V zásadě jde o simulaci různých typů chování při jednoduchém rozhodování typu “hry s nenulovým součtem”. Hry s nenulovým součtem jsou v mezilidských interakcích velmi běžné, ale jsou trochu náročnější na rozpoznání a na přemýšlení.

Totiž: všichni známe hry s nulovým součtem, kde to, co jedni získají, to druzí musí ztratit. Takový mariáš ve třech třeba. Nebo obchodní transakce. Tam všude platí “získáš to, co druhý tratí, tratíš, co druhý získává”. Lidem to připadá nejen běžné, ale vlastně jediné možné, protože hry s nenulovým součtem jsou míň nápadné. Jsou to všechny ty situace, kdy - lidově řečeno - “mohou vyhrát všichni”.

Nebudu zabíhat do podrobností o zmíněné hře, to si ji radši zkuste. Přeskočím rovnou k tomu, že postupem času bylo identifikováno několik strategií, od naprosto tupých “jsem vždy proti” a “jsem vždy pro” přes lehce sofistikované “jak ty, tak já” až po složitější, které vyhodnocují několik předchozích her a podle toho se rozhodují. A pak stačí hráče, kteří tyhle strategie dodržují, vrhnout do arény a nechat je zápasit proti sobě na předem neznámý počet kol. Na konci vyhodím nejslabšího a naklonuju nejúspěšnějšího. A jedeme dál a dál a sledujeme, jak se společnost mění.

Společnost plná Dušínů, co dodržují sociální izolaci, nosí roušky a jede homeoffice, je stabilní a velmi výkonná. Až do té chvíle, než se v ní objeví byť jediný (!) hajzl, který na to prcá. Ten Dušíny odrbe na kost a stane se brzo nejúspěšnější strategií. Nakonec zamoří celé společenství, nařízení nedodržuje, chrchlá v autobusech a Covid je jen mediální chřipečka. Společnost je pak plná hajzlů, stabilní a málo výkonná, ale přesto nějak výkonná.

Existují ale strategie, které jsou úspěšné, stabilní, a dokonce si dokážou poradit i s napadením společnosti hajzly. A jsou velmi jednoduché. Nejjednodušší z nich je TFT, tedy Tit-For-Tat. Začne spoluprací, a pak opakuje krok, který zahrál protivník. Když narazí na Dušína, spolupracuje s ním, když narazí na hajzla, jednou se spálí, a pak už ho odmítá. Tím způsobem maximalizují svůj užitek (spolupracují s kladnými) a minimalizují ztráty (odmítají hajzly). Brzo se taková strategie stane dominantní, vytlačí hajzy na okraj a nakonec je eliminuje.

Fakt, projděte si tu simulaci. “Spolupráci” si nahraďte třeba “zodpovědným chováním”, “podraz” si nahraďte “programovým odmítáním jakkoli chránit sebe i okolí”, a přemýšlejte…

Příspěvek s úvodem.

Napsal jsem to někdy mezi svátky 2020. Je to vlastně článek o krizi toho, co sociologové nazývají “Velké vyprávění”. Příběh, tvořený historií reálnou i mýtickou, čtením současnosti, vírou v budoucnost, který rámuje naše životy i konání, a dává tomu všemu nějaký vyšší smysl a vědomí kontinuity. Ale stále se mi zdál hodně těžký a příliš obecný.

V pátek mi došlo, že můžu tohle téma místo obecné “krize příběhu západní civilizace” vztáhnout na úplně konkrétní “krizi příběhu České republiky”. A tak tento článek osiřel. Dám ho proto sem.

Naše civilizace stojí už několik století na “velkých příbězích” - o individuální odpovědnosti, o vědeckém poznání, o rozvoji, o růstu, o vzdělávání a humanismu…

V devadesátkách táhli krajinou věštci, kteří prorokovali brzký nástup duchovní doby. Návrat ke “starým” příběhům, coby protikladu “technických” a “moderních”. Jako by ideálem nové doby měla být legitimizace hledání bludiček a hejkalů - pod heslem “věda není majitelka pravdy; je to jen jeden z mnoha možných názorů a přístupů”. Egalitářské “z jakého titulu si myslíš, že ten tvůj názor je lepší? Já mám jiný - tak ho respektuj” pak celou věc přesunul do roviny “různých názorů”. Ono “vyprávění o vědě” tak coby tmelící prvek společnosti skončilo.

“Věda se často mýlí,” tvrdí čakrabáby a ezodědci, a stejná slova hlodají v hlavách i lidem normálním, neakcentovaným. “Kdoví, jak to je” a “pravda bude někde uprostřed”. “Neměli bychom zavírat oči a slepě důvěřovat vědě…” Dokonce i tam, kde nešplouchá příboj vibrací a duchovna, kapou kapky, které drolí příběh o vědě. Pokaždé, když někdo veřejně zopakuje slova “… je v tom chemie,” tak umlkne kus vyprávění o tom, že člověku moderní doby je souzeno racionálně poznat svět a skrz poznání jej zlepšit.

Jednadvacáté století je zatím opravdu ve znamení rozpadu společností podle prazvláštních dělících linií, které vedou ne mezi pravicí a levicí, mezi liberálním a konzervativním, mezi iracionálním a racionálním, ale mezi zastánci oněch příběhů naší civilizace a těmi, kdo je odvrhli, z libovolných důvodů. Zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří chtějí žít demokracii se všemi jejími negativy a slabostmi, a těmi, kdo mají dojem, že je potřeba změna.

Změna přichází v protikladu; jedni věří, že přináší nové, pokrok, rozvoj, druzí věří,, že jde o návrat k původnímu, čistému, přirozenému a tradičnímu řádu.

Namísto racia opět nastupuje emoce. Děje se to, co slibovali proroci new age: místo “co dělám?” a “kdo jsem?” se řeší “jak se cítím?” a “jaké pocity způsobuju ostatním?” Neodvážím se tvrdit, zda jde o věc levicovou, pravicovou, progresivistickou nebo generační - ono je to jedno, protože na tom nezáleží. Důležitý je výsledný efekt, a ten je: rozpad vyprávění o racionalitě a rozumu jako tmelu společnosti. Jásat můžou ti i oni - pro jedny je to “návrat ke starému”, pro druhé “překonání zastaralého”.

Namísto vědy nastupuje víra. Ne ta náboženská, ale individuální: věřím tomu, takže je to reálné a chovám se podle toho. Když věřím, že vakcína je jen byznys farmaceutických koncernů, mám plné právo vakcinaci odmítnout - a s tím vlastně odmítnout i vyprávění o vědě, která třeba právě vakcinací pomohla vymýtit spoustu nemocí.

V politice končí vyprávění, jakkoli mnohdy oprávněně zpochybňované, o tom, že lidé si ve volbách volí takové politiky, u nichž věří, že jsou schopní, moudří, rozvážní, ale i rázní… Když si vzpomenete na první prezidentskou volbu: kolikrát jste od docela chytrých lidí slyšeli “budu volit Zemana, aspoň bude sranda”? Vzpomeňte si na ten bod. Tehdy začal nejhorší rozklad společného příběhu o tom, že si do čela volíme někoho, kdo má stát moudře spravovat. Zároveň hypertrofoval kýč volby “proti něčemu” - proti starým strukturám, proti novému establishmentu, proti hlavnímu městu, proti EU, proti korupci…

Někdy to vypadá, že 21. století přišlo odmítnout příběh o století dvacátém. O století, které si vzalo z toho devatenáctého víru v technický pokrok, který ospravedlní i postranní špatné efekty, a dovedlo lidstvo k nevídanému blahobytu, ale po cestě lemované krutými válkami, systematickým zlem, genocidami, etnicidami, vyvražděním společenských tříd, studenou válkou… To vše doprovázené rozdělením světa, rozpadem koloniálního systému, vzestupem a emancipací “třetího světa”, vědeckým a technickým rozvojem, znečištěním životního prostředí, rozvolněním tradičních společenských tříd, rolí žen a mužů, …

Jedni chtějí dvacáté století popřít, protože bylo zlé, kruté, bědné, utlačovalo, zničilo - a neskončilo rájem. Druzí jej chtějí popřít, protože osvobodilo, rozbilo staré, přineslo nové - a oni nejsou přesvědčeni, že to nové je lepší. Obě skupiny pak logicky zpochybňují validitu oněch velkých příběhů, protože když zpochybní ty, zpochybní se i legitimita celého společenského zřízení, založeného na celospolečenské shodě.

S tím končí i doba společného příběhu lidí, doba sdíleného sociálního a kulturního prožitku - zatímco Marx pracoval se dvěma společenskými třídami, sociolog Savage pro 21. století pracuje se sedmi třídami, definovanými nějakým společným “osudem”, podobným sociálním, kulturním či ekonomickým zázemím. Najdeme dvě třídy, jejichž příslušníci mají například podobnou výši příjmů a podobné ekonomické zájmy, ale ve všem ostatním se diametrálně liší. V takto fragmentované společnosti těžko najdete shodu, nějaký společný jmenovatel, který by byl vlastní výrazné většině lidí. Věda? Racionalita? Svoboda? Individuální rozvoj? Pokrok? Ano, pro jedno každé téma najdeme třídy, které ho přijímají za své, ale zároveň najdeme třídy, které jej, kulantně řečeno, nesdílejí.

Tady někde leží příčiny toho, že vám najednou vaši staří známí připadají jako iracionální blázni, a zároveň zjišťujete, že ti, s nimiž sdílíte některé svoje postoje, zase v jiných věcech zastávají něco, co je vám naprosto nepřijatelné. Já například sdílím ekonomické postoje shodné s určitou skupinou lidí, u nichž zase naprosto nedokážu přijmout jejich postoj k homosexualitě.

Bez ohledu na společenskou třídu je základní otázka jiná: Sdílíme společný respekt k základním principům demokratických společností? Pokud ano, dokážeme se domluvit i na sporných otázkách.

Pokud ale nesdílíme stejný pohled na ona velká vyprávění západní civilizace, je nám houby platné, že se dokážeme shodnout v nějakých jednotlivostech.

Jakmile se společnost neshodne na svých základních principech, skončí legitimita jejích struktur, řádu i orgánů.

Miluju titulky v deníku Metro, to je svébytný druh copywriterské impotence. Víte, že to je špatně, ale přesto vás to určitým způsobem fascinuje. Asi jako obrázky, co namalovali mentálně postižení. Nebo jako obrázky, co namalovala gorila. Nebo jako titulky, co napsala mentálně postižená gorila.

Takový titulek v deníku Metro sestává, a to je železné pravidlo, ze dvou vět, což je hrozivá knuta, která visí editorovi nad hlavou, a proto si editoři vyvinuli několik šablon, do nichž si ty titulky nalámou. Však to znáte:

• “Šablony. Editoři si je vyvinuli”
• “Titulky. Píše nám je maniodepresivní šimpán”

Myslíte si, že přeháním? Dejte si pár reálných:

• “Klavírista. Ukázal, že u policie je fajn”
• “Taxikáři. Dejte si na ně pozor”
• “Výstava. Bude souboj fotek”
• “Čtenáři. Kolik za dary?”
• “Santa Klaus. Proháněl se v akváriu”
• “Granát. Řezali ho pilkou”
• “Češi. Jsou zachráněni”
• “Aeroholding. Další podíl už neprodá”
• “Sáblíková. Vyhrála už i univerziádu”
• “Lev Praha. Slovan deklasoval 7:0”

Ale tím jsem trochu odbočil od tématu, o kterém jsem chtěl psát. Už už jsem se do něj pustil, ale pak mě napadlo, že napíšu titulek, který bude znít: “Řetěz. Urval se z něj” - a takle mě vám to vzalo.

Tak víte vy co? Necháme to takhle, když už se to tak stalo, a to původní téma si dáme jindy…

(“Téma. Nechal ho na jindy”)