Titulní strana

V dobách temna, jako je třeba teď, kdy je venku furt tma, nevlídno, sychravo a drsno - a o počasí ani nemluvě! - se upokojuju četbou motivačních příruček (Souostroví Gulag) a sledováním motivačních videí, většinou něco ze slavné éry budování socialismu v ráji na zemi, bez třídních nepřátel a tak.

Do toho jsem si vzpomněl, že jsem zaslechl cosi o soudu s exotama, co strhli sochu nějakého … někoho, protože byl otrokář.

Jojo. Otrokář. Fuj, hnus, vozil si afričany, beztak jim říkal “negři”, do vody s ním!

To celé za souhlasného mručení progresivní levice, často sovětofilní a trockistické. A samozřejmě pokrytecké a licoměrné, protože celá levicová utopie, a je jedno, jestli v Sovětském svazu, částečně i u nás, nebo v moderní podobě v Asii, stála z velké části na otrocké práci vězňů.

Možná je načase přestat jim říkat “vězni”. Co třeba… zotročení? Vždyť se ničeho nedopustili, obvinění byla smyšlená, procesy nenaplňovaly ani jen zdání soudního procesu, a účelem toho všeho bylo, zpočátku mimochodem, později zcela nepokrytě, získat masu otroků na těžkou práci. Tak jaký “vězeň” a “odsouzený”? Ve skutečnosti “lidé zavlečení do otroctví”.

Jo, pardon, jeden rozdíl by tu byl: Nemůžeme si malovat otrokáře jako nějaké lidumily, to ani náhodou, ale už starý Cato psal ve spisku De Agri Cultura o tom, že o otroka je potřeba se starat, dobře ho živit a léčit, protože špatně živený otrok nebo nemocný otrok, popřípadě otrok zraněný, nepracuje a je jako rozbitý nástroj. A navíc snižuje výkon ostatních otroků. Jenže to bylo ještě v dobách protokapitalistických, kdy si otrokáři museli své otroky kupovat nebo vydobýt.

Na rozdíl od nich nepotřebovali bolševici, Lenin ani Stalin, za otroky nikdy platit: prostě je pochytali a zotročili. A bylo jim jedno, jestli je otrok nemocný, zraněný, nebo jestli zemře: zadarmo seberou dalšího.

Tak jen až se zase budou kácet sochy otrokářů, tak aby se pro samé hledání nepochybné viny u bílých mužů ze Západu nezapomínalo na 15 milionů otroků v Gulagu, zotročených ve jménu vznosných levicových idejí o lepším spravedlivém světě.

Ing. Zeman, t.č. bohužel stále ještě prezident ČR, si kvůli nějakým právním formulacím nikdy moc hlavu nelámal. A tak v prosinci oznámil, že vrací zákon, ale nevetuje ho. Přitom mu Ústava dává tři možnosti: Podepsat, nepodepsat, nebo vrátit. Všimněte si, že tam není “veto”. Veto je lidový a mediální název pro akt “vrácení”. Jak tedy, kruciprdel, může “vrátit, ale nevetovat”? No, to je otázka pro hlásného troubu křesťanské lásky a zemanské nenávisti, ať si to zpracuje…

Pan inženýr má teď ale jiný problém. Kámoš Rychetský, t.č. předseda Ústavního soudu, mu dělá starosti. Nejdřív to vypadalo, že shodí volební zákon. Zeman se to doslechl a rozhodl se jednat - vyhlásil termín voleb deset měsíců dopředu, ačkoli se to vždy běžně dělalo mnohem později. Snad ve víře, že tím přesvědčí soud, aby volební zákon neshodil, když už jsou podle něj vyhlášené volby. A protože je to Zeman, tak ještě soudu napsal, že by si přál takové a onaké rozhodnutí. Ale Rychetský konal.

To inženýra Zemana rozezlilo. A aby to nebylo málo, tak zase Ústavní soud rozhodl stran jeho jedovatého flusance na Šarapatku, že žalované výroky pana inženýra byly zcela zjevně pronesené mimo výkon jeho prezidentské funkce, a tudíž se za něj nemá omlouvat stát (protože prezident není z výkonu svého úřadu právně odpovědný), ale soukromá osoba, tedy ing. Zeman. Což je dobrá zpráva: prezident a ing. Zeman jsou za jistých okolností dvě rozdílné role, proto je i v tomto textu odděluji.

Což byla další hořká pilulka: jestli se něco ing. Zemanovi opravdu, ale opravdu ekluje, tak představa, že by se musel někomu omluvit. V dávné minulosti ho k tomu donutil až soud , v minulosti nedávné ho k tomu ani soud nedonutil.

A protože máme sice vážený a důstojný úřad prezidenta, ale jeho roli zastává záštiplný žlučovitý ing. Zeman, který se neomezuje jen na politické hry, ale klidně se sníží i k dětinské malosti, tak si dupnul nožkou (obrazně) a rozhodl se, že prezident Rychetskému nepropůjčí medaili. Teda řád.

Jestli si pamatujete: loni ceremoniál nakonec neproběhl, a tak aspoň Hrad vydal zprávu, ve které bylo napsáno (via Archive.org), že se prezident rozhodl ocenit… blablabla… Řádem TGM I. třídy JUDr. Rychetského. Bylo. Už to tam není, protože se to hradní představitelé rozhodli, dětinsky a naivně, z toho dokumentu smazat, takže v aktuálně dostupné, tedy upravené verzi končí řády Prymulou. Aniž by k tomu dopsali, že dokument byl upraven, jak se to dělá i s blbým novinovým článkem… Jenže internet má paměť, to není jako práce s teletextem, děti.

No a nižší státní právní kutil k tomu vydal prohlášení, že se prezident “rozhodl neudělit řád”. Kdyby si po večerech nelistoval v “Katechismu pro exredaktory komunistických novin”, ale místo toho si četl třeba Ústavu, aby se dovzdělal pro výkon své funkce, tak se dočte, že řády se neudělují, ale propůjčují…

Těžko, přetěžko mít takového prezidenta a takový prezidentský úřad v úctě.

Jeden z největších problémů u humanitární pomoci, poskytované do méně rozvinutých zemí (dříve zvaných země třetího světa, ještě před tím rozvojové a před tím zaostalé, v budoucnu zvané alternativně rozvinuté a pak autentické), je ten, že pomoc musí být hlídána a distribuována tím, kdo pomoc posílá, protože jinak by si ji rozkradli místní vládci pro sebe a pro své věrné a s přebytkama by kšeftovali.

Myslím, že není těžké si to představit…

Do takové banánové republiky pošlete třeba zdravotnický materiál, zum Beispiel vakcínu, a co se stane? No, nejdřív se nechá naočkovat místní náčelník se svými věrnými, pak vládní činovníci, pak jejich známí a prominenti, vyšší úředníci, a aby se neřeklo, tak jich pár odvezou do nějaké vesnice, kde se vyfotí, jak přivezli pomoc. Oni.

Nebo třeba pomoc na rozvoj malého podnikání: místní náčelník a jeho věrní ji rozkradou pro svých 700 malých podniků, a zbytku nechají drobky.

No a pak, když je potřeba odměnit ty, co se zasloužili, tak první budou stát zase vysocí úředníci, bez nichž by to nešlo. Ti pěšáci, ti ještě počkají…

Zkrátka nějak takhle to vypadá v těch rozvojových, pardon, alternativně rozvinutých státech. Bují tam korupce, nepotismus a protekce. Jenže co po nich chtít, vždyť to jsou zaostalí divoši! Že? Takovou vládu bychom u nás, v civilizované středoevropské zemi, hnali!

Kdejaká špaldamatka se křižuje, když slyší o jídle či lécích, a pořvává: Víš, co je v tom CHEMIE?

Nebo nechci si cpát CHEMII do těla!

Popřípadě: Všechno je plné CHEMIE! (Včetně vlašáku, jak objevila bystrá kolegyně z novin.)

Chemie je zkrátka univerzální zlo - především pro lidi, co si ji ve škole nenacpali dostatečné množství do hlavy, takže teď melou takové kraviny.

Ale neměli bychom zapomínat na vděčného školního souputníka přírodních věd, totiž fyziku. Hlavně teď, když teploty klesly pod nulu a obyvatelstvo, zaskočené tou změnou, je obrovsky překvapené, neboť to vidí poprvé!

Milé špaldamatky, matky, vegani, uvědomělí a další, teď se podržte: Nejen CHEMIE, ale i FYZIKA je všude kolem nás. Celý svět je přecpán FYZIKOU. Otevřte oči! Je fakt všude! A to je pravda, i když to před vámi chtějí média zakrýt!

Když náhodou do médií pronikne nějaký důkaz o škodlivosti FYZIKY, tak to zpátečníci a Sorosovi pohůnci zesměšňují, jako třeba tady:

Vědci to tají a v CERNu u Ženevy vymýšlejí další a další FYZIKU, aby s její pomocí elity mohly vyhladit lidstvo!

FYZIKA je třeba na přechodu pro chodce a je jí nacpané to auto, co se po náledí sune v rychlosti 38 km/h, a kterému vstoupíte do cesty, protože přece máte přednost. Ale kvůli FYZICE teď řidič nezastaví, i když máte přednost… Fakt! Jen kvůli FYZICE.

FYZIKA je nacpaná i do reflektorů u aut, takže když si do ranního šera vezmete černou bundu a černé kalhoty a jdete po krajnici, respektive kvůli sněhu spíš tak metr v silnici, tak vás řidič fakt nevidí, obzvlášť když jedou proti taky nějaká auta.

A víte, co je pod sněhem na chodníku? Jasně, led, a co ještě? Vy si klidně vykračujete, sníh vám křupe pod křuskama, a ani netušíte, že mezi křuskou, sněhem a ledem je větší než stopové množství FYZIKY! A ta způsobí, že když nepůjdete opatrně, namelete si hubu ajn cvaj.

Myslíte si, že jen CHEMIE zabíjí? No, upřímně, proti FYZICE je to jen slabý odvar! Proto sdílejte, než vás smažou!

PS: Víte, že statistice je úplně egál, jestli zemřete NA FYZIKU, nebo S FYZIKOU!?

• Kohn, byli dlouho v Rusku, jak se tam měli?
• Dobře…
• Počkají, tak dvanáct let tam byli a teď to odbydou jedním slovem? Tak řeknou víc, jak se měli…
• Ne moc dobře!

Tak přesně tak to je s covidem. Jedním slovem: “Konec”. Nechcete to rozvinout? “Konec je v nedohlednu!”

Jsem psal před Vánoci, aby se lidi psychicky připravili na to, že 1. 1. 2021 se nezačíná od nuly, protože přírodě je kalendář šumafú. 1. 1. prostě pokračuje dál loňský rok, a ještě dlouho bude.

Ale vypadalo to, že je konec v dohledu, takže národ nasadil skupinové “to už nějak vydržíme” a vysnil si nějaké cílové mety, jako že “na jaře” nebo “do prázdnin” nebo “v září bude proočkováno”.

Je jen jedna věc, která působí na odhodlání větší devastaci než to, že nevíte, kdy bude konec: když si myslíte, že už bude konec, stříháte metr, a najednou zjistíte, že konec ještě není, že jste to znali špatně.

Víte, co se stane, až lidi v září zjistí, že se všechno opakuje a jedeme znovu? Že všechno to těšení se na konec bylo úplně napiču?

Já vím, že nikdo ten termín neurčil, ale taky vím, že spousta lidí s tím nějak plusmínus počítá, že se na podzim vrátí všechno do normálu… Ale ono se nevrátí, a to, co bude následovat, to bude teprv sekec. A úplně první věc, na kterou to padne, budou volby.

Vyhraje ne ten, kdo to trpělivě přečká, ale ten, kdo se přizpůsobí nové situaci. Tohle (míněno zvláštní stav) bude trvat tak dva roky. Střílím to od boku, ale zhruba tak dlouho, i podle názorů odborníků, budou lidi vystaveni mimořádné situaci.

A po těch dvou letech si už zvyknou a nebude jim to připadat mimořádné…

Ne, to byla ironie. Po dvou letech se situace zklidní. Nevrátí se zpátky do stavu z roku 2019, to už nikdy, protože se za ty dva roky společnost velmi výrazně promění, ale naučíme se žít s covidem a covid s námi. Jo, viry mutují, ale většinou nakonec domutují do podoby, kdy jsou vysoce nakažlivé, ale málo smrtící, protože mrtvý hostitel je pro virus neúspěšná strategie.

Za sebe, kdybych měl radit, i když se snažím nikomu neradit, říkám: Neupínejte se k tomu, že to za X měsíců skončí. Místo toho hledejte adaptační strategii, své nové místo v novém světě. Rozdávají se karty, právě teď!

Když jsem poprvé někdy v roce 2003 narazil na člověka, co mi v komentáři napsal “Žádám o respekt!”, vysmál jsem se mu a znectil jsem ho na tři doby. Od té doby si pamatuju větu, kterou jsem mu napsal na cestu do Útulku Lidí Dotčených ADentovskou Arogancí, totiž: “O respekt se nežádá, respekt se získává!”

A tak to je i o dvacet let později. O respekt můžete žádat tak maximálně v trafice, a i tam si dejte pozor, abyste to vyslovili s velkým R na začátku, jo? A trafika je taky jediné místo, kde Respekt dostanete, když o něj požádáte (a když si za něj zaplatíte…)

Protože, a to si zapište za uši, respekt, ten s malým R na začátku, ten, v němž je obsažena i úcta a uznání, je věc, kterou vám dávají jiní lidé tehdy, pokud si ho v jejich očích vybojujete tím, že jste nějak dobří, že něco umíte, zvládáte, víte, no zkrátka že jste respektu-hodní.

Tohle všechno funguje: Umět, vědět, zvládat, dokázat… To vám získá respekt a uznání. Je toho docela dost, co? Naopak jsou dvě hlavní věci, které vám respekt nezískají stoprocentně:

Zaprvé: žádat o respekt. Kdo žádá, ukazuje, že nemá jinou možnost. Že neumí, neví, nezvládá, nedokáže, a tak mu nezbývá než žádat. Většinou na základě toho, že si myslí, že na to má nárok.

A to je druhá věc, která vám respekt a uznání nezíská: čekat, že na to máte automaticky nárok. Myslet si, že máte nárok na to, aby vás ostatní respektovali a uznávali, protože jste přeci, cojávím, člověk a máte názor. A protože máte názor, tak ho musí ostatní respektovat, nebo tak něco.

Jenže tak to s respektem není (s Respektem ano, ale to je jiný příběh). To, že jste nějací, nebo dokonce nějací jiní, vám nezakládá automaticky nárok na uznání u každého člověka, s nímž se potkáte. Můžete oprávněně požadovat, aby vás ostatní nezavrhovali, aby se k vám chovali neutrálně, aby vás nediskriminovali v přístupu k právu, práci či veřejnému statku, ale nárok na uznání, to fakt ne.

Svůj názor si můžete veřejně šířit jak chcete. Moje svoboda je ho neposlouchat, dokonce, a teď se třeba vztekněte, jím mohu pohrdat a označit ho, cojávím, za horečnaté blouznění vesnického idiota. Není totiž živé moci, které kohokoli donutí respektovat a uznávat vaše názory, když pro něj vaše názory respektování a uznání hodné nejsou.

Jenže respekt se stal v současnosti, plné práv a nároků, skoro fetišem, takže disrespekt bere každý vořežprut jako útok na osobní integritu, takže si to vztáhne osobně, začne kňourat, že lidé nerespektují jeho právo na názor (kecy!), že tím vlastně nerespektují jeho jako jedince (megakecy!) a že by za to měl někdo všechny nerespektující pořádně pojebat, protože respekt musí bejt a být respektován je základní lidské právo, ba co dím: Nárok!

Pche!

Vzpomněl jsem si, což se docela divím, protože se snažím myslet spíš na hezké věci, na jednu historku z obchodu. Nemůžu ji dohledat, ale nějaký bastlíř psal o tom, jak mu došly odpory, kterým se správně říká rezistory (což čtenáři mé knihy jistě dobře vědí), a tak vyrazil do GME, mezi lidem od součástek zvaným “choboti”, protože mají v logu nějakého mamuta či něco takového, což zase hezky koresponduje s diluviálním chováním těch mastodontů v roli prodavačů…

Ne, příběh se neodehrává v prodejně GME, ačkoli tam je to děsivými příběhy doslova těhotné. Pán totiž v GME požadované nesehnal, a tak vyrazil do nějakého jiného elektrokvelbu, vedeného starým elektronikem… Vstoupil do provozovny, požádal o rezistory a prodavač (představuju si ho jako takového lehce zanedbaného téměř šedesátníka ve flanelové košili) pohrdavě zahlaholil: “Á, u chobotů nemaj’ vodpory, co?”

Načež se jal štrachat v šuplíkách a doprovázel to průpovídkama, jak všichni kupujou u chobotů, ale tam mají samý šmejdy, jenže lidi sou blbý, a tak to kupujou, tak ať se pak nedivěj, že jim tohle nejde, támhleto nejde, všechno se rozbije, protože lidi už neoceněj kvalitu, jen aby to bylo levný… a tak dál, úkosem se přitom díval na kupujícího, aby mu bylo jasné, že sice říká LIDI, ale myslí konkrétně a jmenovitě JEHO, no však to znáte.

Já jsem takový nákup absolvoval se židlí Therapia v prodejně v Holešovicích, kde působí velmi výmluvný pán, co se zároveň hrozně rád poslouchá a místo prodeje dává přednášky. Zážitky jsem sepsal na Facebooku, to si dejte…

No zkrátka: znáte ty typy, co mají za celej boží den deset zákazníků, tak se jim vždycky rozvibrujou čakry, když někdo vleze dovnitř, a místo toho, aby si ty frustrace z života a z toho, že lidi jsou jiný, než voni čekaj’, vylili hezky spořádaně na Facebooku a v diskusích na zpravodajských webech, tak to pustěj na zákazníka a doslova ho tím pochčijou od hlavy k patě.

Kurva, já přišel nakoupit, a ne poslouchat geopolitické, sociologické, psychologické, spiklenecké a jiné úvahy páně majitelovy. Kruciprdel ale už! Snad po prvním indiferentním hm… může usoudit, že mu na to nezaberu, a omezit se na sortiment, jeho přemístění zpoza pultu na pult a namarkování… Ale ne, to on jede furt dál. Kdyby to bylo aspoň vtipný nebo příjemný, to nikdy! Vždycky jsou to výlevy zatrpklosti a zášti, takže z obchodu, pokud to přestojíte, odcházíte jako po verbálním zprznění: chce se vám blít a musíte se umýt od toho hnusného pocitu.

Přemýšlím, co by takový člověk udělal, kdybych mu výlev utnul rázným Kurva, prodávej a nežvaň! Přišel jsem pro zboží a ne sdílet něčí obsese! Předpokládám, že by mě z provozovny znechuceně vyhodil, protože on si přeci může vybrat, koho obslouží…

PS: Kdysi jsem zašel dvakrát do jedné takové restaurace - už zkrachovala, tak je to jedno. V ní byl majitel, který poučoval hosty o stravovacích návycích a stolování. Bohužel nezvolil vhodný způsob a překročil tu velmi jemnou hranici, která dělí “vtipně kousavé poznámky” a “nepříjemné kecy”. Tam jsem po vyslechnutí tirády na téma “Horkej čaj před jídlem? Pane, to je nesmysl, to je barbarství, holt je v Čechách nízká kultura stravování, tak tu musím takovým nedoukům vysvětlovat, že horký čaj se před jídlem co? Přece NE-PI-JE” vstal, posloužil mu na oplátku krátkou přednáškou o vztahu restauratéra a hosta, a odešel zpátky do lednového počasí. Prý za mnou brblal (říkal ten pán, co jsme spolu měli v té restauraci byznysové jednání), že se mu nic takového ještě nestalo.

No, bodejť. Všichni sedí dál, protože jim je blbé odejít, i když jim není příjemně… Na to kašlete. Odejděte!

Vnitřní emigrace funguje.

Po nástupu třetí vlny jsem zase přestal sledovat opatření. Místo toho jsem se uzavřel do světa webových technologií a intenzivně Dockeruju, ECMAScriptuju a AWSím. Kontakt se světem mi zajišťuje ranní a odpolední namátkové poslouchání Českého rozhlasu Plus.

Takže jsem včera, hlavu plnou proxy metod, napojených AJAXem na serverovou databázi, jel autem a slyším, že je zase opatření (to je taky slovo, to si poznamenám a něco o něm napíšu), které se nějak týká cestování přes hranice. Pak mi bliklo, že jsem někde viděl, že snad bude potřeba mít ne negativní test, ale DVA negativní testy, a říkal jsem si: bože, to je pitomost, to je tak velká pitomost, že to musí být reálné!

Realita v pitomosti totiž zjevně předběhla všechny komiky i dystopiky a jestli někdy platilo “to nevymyslíš!”, tak teď.

PS: Jak to píšu, tak jsem si vzpomněl na jednu starou skladbu od UJD, která se jmenuje “Soubor opatření”. Je to saxofonovo-kytarová punková rubárna, jak je u UJD zvykem, a text je prostý. Skládá se ze dvou veršů:

…a hned ho zardousej’, jenom s tím začne!

Takže tak.