Titulní strana

Ještě jedna věc mě štve víc než plurálus cocottus “myčeši”, totiž takový hrozný slovní tik některých lidí, kteří mají pocit, že zákazník či klient je tam kvůli nim.

“Tak, vy se mi tu posaďte,” pravila zdravotní sestra. Úplně mě bodlo v hlavě - ne, to nebyl ten výkon, to bylo tou strašlivou floskulí. Já tam přišel, je logické, že si sednu, ale sednu si tak nějak sám sobě, případně nám oběma v rámci usnadnění zákroku, ne zdravotní sestře. Nepřišel jsem tam proto, abych si jí někam sedal, jestli si rozumíme…

Rudolf Křesťan zmiňoval výrok jakéhosi bazénového posluhy “lidé nám nenosí koupací čepice”. Tak hlásím, že od těch dob floskule kvete dál. Ona si mi vám kvete, abych byl stylový.

Asi začnu reagovat stejně, jako když v restauraci přibodří číšník s žoviálním “Tak, co si dáme?” Vyvádělo mě to z míry, ale už jsem se naučil nehnout brvou a roztomile odpovědět: “No, to já netuším, co si dáte…” Někteří pochopí, někteří jsou zaskočeni. Ostatně soudím, že by bodrost a žoviálnost měla být postavena do jedné řady k ostatním zločinům proti lidskosti a souzena v Haagu.

Ale vážně: všímejte si těhle zájmen, co někteří lidé plevelí do řeči. Různé plurály a první osoby tam, kde mají být osoby třetí. Když Babiš povídá “my očkujeme”, tak je jasné, že nemyslí sebe and his boys, ale tak nějak nás všechny, ovšem ve chvíli, kdy se necítíte být s Babišem v jedné company, tak vás to zarazí: “Co že děláte? Vy že očkujete?” Ty že máš les, Majere?

Totéž opačně: ředitel ve svém pábení abstrahuje práci celého svého oddělení na sebe: “No, já teď montuju 200 soustruhů týdně a vozím je do Číny…” No, kulový montuje, to tak nějak dělá jeho 300 lidí. Vždycky mě to zarazí.

Jsem na to holt citlivý. A proto radši hned teď varuju: přisámvuch, jestli ještě někdy od zdravotní sestry uslyším “otevřete mi pusu a vyplázněte mi jazyk”, tak to vážně udělám!

To takhle pan X udělá veřejně vtip. Sice na hraně, ale slabý.

Zrovna tuhle povídal Baldýnský v televizi, že vtip může být hodně černý a drsný, ale musí být vtipný. Pak to lidi vezmou. Jakmile není vtipný, je z toho jen hloupý trapas.

Vtip pana X je “nekorektní”, ale není moc vtipný. Takže pan X dostane saigon od lidí, kteří jeho vtip neshledali vtipným, ale nejen to: dostane ještě brutálněji naloženo od dobrovolných strážců cizích citů. Ti si, jak známo, neberou servítky, když mají dojem, že jejich rant padne na úrodnou půdu.

Ono je to totiž tak: vezměme si bojovníky za genderovou spravedlnost. Ti nikdy nepůjdou dissit vypité hovado, co bije ženské. To ne. Oni zdissí někoho, kdo je na jejich úrovni, za to, že udělá blbý vtip o ženách. Nebo si vezměme bojovníky proti rasismu. Ti nikdy nepůjdou dissit vypité hovado, co hajluje a řve židi do plynu. To ne. Oni zdissí někoho, kdo je na jejich úrovni, za to, že udělá blbý rasistický vtip.

Problém je, pokud je pan X taky trochu snowflake, a zároveň si myslí, že je s těmito bojovníky na jedné lodi, na stejné straně barikády. To se hned fňuká po internetech, jak mu vlastní zákeřně vrazili dýku do zad, tohle od svých nečekal a tak dále.

Jádro pudla leží v tom, že žádný pan X ve skutečnosti není s bojovníky jedna parta. Platí, že je buď taky bojovník, a pak ví, že jede sám za sebe, nebo si jen myslí, že když bude pochlebovat, opakovat bojovnické mantry a odsuzovat totéž, co odsuzují bojovníci, že ho budou brát za svého. Že má jaksi “pardon”, že je náš.

Pokud si to pan X myslí, mýlí se. Na druhou stranu dostal cennou lekci: lézt do prdele “bojovníkům za cokoli” a zpívat s nimi jejich písně neznamená, že ho snad budou šanovat. Můžeš mít tiskárnu a tisknout bolševické noviny, ale až bude revoluce, seberou ti ji a odsoudí tě, protože jsi kapitalista!

Plus last, bot not least platí, že důstojnost člověk neztrácí během toho furore, co se strhne. O ni přijde až když se začne přehnaně omlouvat, vysvětlovat, sypat si popel na hlavu, že teď už ví, jak to bylo nevhodné, rozjíždět debaty o tom, jak dneska už nikdo nerozumí vtipu, no co to je za dobu, popřípadě teatrálně odcházet ze scény a ještě z portálu pokníkávat, že “tohle tedy od vlastních nečekal, to bolí dvojnásob”. Kurva, buď chlap, postav se k tomu jako chlap, blbej vtip smaž, napiš “Sorry, blbej vtip, už to neudělám” a jeď dál, anebo se odjebej pryč, ale nekňourej u toho! To pak řekni jinde a jiným.

A je jedno, jestli jsi dostal vohně za vtip o feně, nebo za slizký hemzy o tom, jak se kvůli nové hezké kolegyni začneš mýt… Prostě blbej vtip, tak se k tomu postav jako chlap (nebo žena) a nekňourej, ať nejsi za kašpara.

PS: Tlačítka “blokovat” a “ztlumit” jste už určitě viděli, co?

Je to docela blbý. Dlouhou dobu jsem dával Alzu jako příklad obchodu, kde rád nakoupím, i za víc peněz, protože nákupní proces je fakt bezproblémový. A to pak odpustím i zpoždění dodávky, protože je jednou za rok. No, tak dlouho to fungovalo, až to skončilo…

Před Vánocema 2020 jsem měl mail i Facebook plný reklam a obchodních sdělení, že se zeleným slizem jsou Vánoce v pohodě, všechny dárky vyřešíš na alza cé zet a tak dál. Jo, koupil jsem tam něco, i přítelkyně, a resumé bylo: nepredikovatelná zpoždění, protimluvné maily, když už něco konečně dorazilo, tak zároveň s buzeračním mailem ve stylu “tak si to vyzvedněte co nejrychlejc”, klidně v osm večer, atd. Poslední nedodané zboží jsme řešili v týdnu - respektive reklamaci nedodání a vrácení peněz.

Ou kej, před Vánocema, stres, shon, karantény, dejme tomu.

Ale pak je sedmého ledna a vy ráno objednáte žárovky, protože předchozího večera praskla a máte v chodbě tmu. Ještě si říkám “dám tam toho kurýra, v poledne je tady, nebudu řešit dvě stovky…”, ale nakonec nee, dáme ten AlzaBox. Však co, už je po Vánocích, ten nápor už museli zvládnout, však pohoda.

A vyřízeno: Předpokládáme, že vám objednávku doručíme nejpozději do Čtvrtek 07.01. do 13:10.

V 11:27 pak přijde: přestože děláme maximum pro včasné doručení vaší objednávky 432490217, zjistili jsme zpoždění při jejím zpracování. Nejpozději do dvou hodin vás budeme sami informovat.

A nekecají. Skoro na minutu, ve 13:28, píšou: Objednávka bude v nejbližší době odeslána. Nový předpokládaný termín je 07.01.2021 18:35.

Jenže v 16:52 přijde mail: Objednávka bude v nejbližší době odeslána. Nový předpokládaný termín je 08.01.2021 13:10.

Máme pátek. Čekáte, jestli zase v 11:27 nepřijde náhodou “budeme vás informovat”, a nepřijde. Hm, tak to asi stihnou, říkáte si, ale ve 13:10 nepřijde žádná SMS s vyzvednutím. Nepřijde ani ve tři. Ani v pět. Nepřijde. Nic.

V sobotu ráno se podíváte na stav objednávky, a tam je: “Nový předpokládaný termín doručení: Bude upřesněný”.

Jako fakt? V chodbě máme furt tmu jak v havířské termosce a Alza není schopná dovézt tři blbé žárovky do blbého AlzaBoxu. Tejden po Novým roce. To jim onemocněli řidiči dodávek, padnul sklad, dělají inventuru…?

Bohužel (pro Alzu) je mi to úplně jedno. Objednávku jsem zrušil a objednal jsem jinde (v Datartu), kde si to můžu vyzvednout v podvečer. A článek o tom, jak má Alza vymakanou distribuci, holt už nenapíšu.

Tak mi ta reklama ze záhlaví připadá docela symptomatická: Na Alze příště nakoupím leda tak strašidelnou p—!

PS: Asi tak čtyři hodiny po zrušení objednávky přišlo: I nadále se snažíme, aby objednávka byla k vyzvednutí 09.01. od 23:45.

PPS dnes ve 13:20:

Vláda těmto snahám vystavila stopku.

Taky mohla vláda stopku ukázat, že? Až dojíte jablko, ukažte stopku!

Ale ne, to voni ne. Žádné jablko, žádný ohryzek, žádná stopka. To jen panautor či paňautorka nehodlala zapojit ani o jeden mozkový závit navíc, své mentální úsilí plně napřeli k popisu podstaty celé politické kauzy, a holt na tu omáčku okolo použili polotovar. Jazykový prefabrikát. Někdo něco zamítnul, neschválil, zastavil? To je příliš náročné na formulaci, tak se tam strčí předvařená rejže a napíše se, že prostě vystavil stopku.

Jindy zase Plzeň vystavila stopku choutkám Letenských.

Můžeme si tady dát pauzu a chvíli si to vizualizovat? A nebojte se, nebuďte při zdi. Představujte si to: Hynaisova opona. Národní divadlo. Velkolepá secesní malba s názvem “Plzeň vystavuje stopku choutkám Letenských”. Máte to? Plzeň, personifikovaná postavou antické, tedy nahé, dámy, v patřičné póze a s vavřínovým věncem na hlavě ukazuje svoji, ehm, stopku. Zprava pak jdou Letenští a nesou choutky. Což samozřejmě autor jen decentně naznačil, choutky přímo nevymaloval, ale umně je skryl pod drapérií. A nad tím vším se klene secesní stuha s nápisem Sic transit gloria mundi, protože přesně to se k výjevu hodí.

Chtěl bych mít talent používat taková spojení. Někteří lidé to umí a když je necháte promluvit, poskládají šest floskulí za sebou. Zmapují scénu napříč spektrem, v projektu se ujmou režie, a než stačí sdělit objevné zjištění, že věci jsou tak, jak jsou, tak jim vystaví neúprosnou stopku čas, vyhrazený pro reportáž.

Ne, kecám. Nechtěl.

Je takový web, co se jmenuje Explain this image. Jsou na něm velmi podivné, až znepokojivé fotografie, a lidé se pokouší vysvětlit, co se na fotografii děje a proč. Třeba tenhle obrázek vyvolává spoustu otázek, jako třeba: “Proč někdo fotí chlapíka v obleku, co drží v ruce šicí stroj, a za ním policajti vyšetřují případ, kdy dodávka zacouvala do řeky?”

Žerty stranou, a teď vážně: Podívejte se na ten graf. Jsou to počty pozitivních záchytů z ČR, sousedních zemí a Maďarska, a to na milion obyvatel. Beru to tak, že jsou si tyhle země docela podobné, třeba hustotou obyvatelstva, zvyklostmi, podnebím atd.

Ten hrbolek vlevo, to je jarní lockdown 2020, kdy nás obcházela hrůza, národ šil roušky, zpívalo se z oken, ačkoli nebylo nutno, nebylo nutno, a tak vůbec. OK. Ale co to vpravo?

A to se ptám naprosto vážně: Proč má Česká republika zdaleka největší počty nakažených per milion? Co mě tak napadá:

• Ostatní země míň testují. (Ale to pravděpodobně není pravda, podle stejného zdroje ČR testuje nejmíň.)
• Ostatní země mají jiná opatření. (Ne, jsou plusmínus podobná.)
• V ostatních zemích je jiný vir, který není tak nakažlivý. (Mno…)

Ani jedno z toho nejspíš neplatí. Možný argument “ostatní země mají kompetentní vlády” taky není splněn tak úplně do puntíku (že, Visegráde?)

Pak se ještě nabízí, že v jiných zemích jsou prostě lidé zodpovědnější. No, nerad bych si nějak sousedy idealizoval a dopouštěl se národního hořekování “myčeši, nešťastní, nejhorší…” Dejme tomu, že si se Slovákama nemáme co vyčítat.

Tak kde je, do psích larev, ten důvod? Proč to tak je, proč, proč?

Kdybychom byli průměrní, nadprůměrní, všechno pochopím, ale takhle extrémní náskok, to má nějaký důvod, který není vidět. Všude se mele dokola, jak jsme nejhorší, ale proč?

Prosím jedno jasné a racionální zdůvodnění. A fakt nechte stranou ty řeči výše uvedené. “Protože je Babiš neschopný” se hodí do hospody nebo do novin, ale mě zajímá možný důvod a způsob, jak se to ovlivňuje. Bude to asi korelovat s něčím, co v ČR máme extrémní, zatímco u sousedů to není, ale od stolu mě napadá jen jedna věc, totiž ateismus. Ale přesný mechanismus té souvislosti nevidím - leda něco se zvýšenou příchylností k ezo-newage-konspiračním teoriím.

Pro případné úvahy a polemiky vykopávám svoji úvahu: Stát sliboval podporu a na jaře mu lidi věřili. Během podzimu se ukázalo, že podpora je mnohdy iluzorní, že karanténa znamená reálně výpadek příjmů, který nikdo nenahradí, a pokud ano, tak pozdě. V důsledku toho zkolabovalo trasování: lidi nechtějí svým kontaktům “přidělat problémy”, nechtějí je přidělat ani sobě, takže na testy jdou až když je fakt zle (proto skoro 50 % pozitivita v posledních dnech) a když se dovolá hygiena (pokud vůbec), tak jí tvrdí, že se s nikým nepotkali a chytli to abiogenezí z vlašáku. Takže se nemoc šíří “mimo zorné pole”. Jestli vám to připomíná scény z chřipkových epidemií, kdy spousta chrchláků chodí do práce prskat na kolegy, tak máte recht. “Bejt nemocnej” je totiž pro lidi pořád drahej luxus.

Takže moje teorie je: ne obecná neschopnost vlády udělat něco koncepčně a udělat něco dobře, ale konkrétní neschopnost ukázat, že lidi v těžké době podpoří. Místo toho různí političtí mamlasové do veřejného prostoru bzdí věty typu “ať jdou dělat do fabriky”! Takže tohle, tj. nefunkční kompenzace, v kombinaci s národním narativem “obyčejnej člověk to vždycky odnese” v důsledku vede k nekontrolovanému, a co hůř: neměřitelnému šíření nákazy.

Co myslíte vy?

Řekni to vydrou!

No ne, fakt! Včerejšek za všechny drobný, hele:

Ajťák, co se měl ozvat a fungovat dle pokynů, se neozval. Natož aby fungoval.

Z Amazonu mi poslali kredit na AWS, prej “najdete ho v Billing Consoli”. A co nebylo v Billing Consoli? Správně, nebylo tam NIC!

Použil jsem TransferWise na poslání peněz v eurech. Furt “jen pár sekund”, a najednou “platbu prověřujeme, může to trvat až tři dny.” No, nic, není každý den posvícení. Chvíli nato přišel mail “Vítáme vás v TransferWise”. Aha aha, ale dyk ho již dobré dva roky mám, Mlho!

Proběhla debata s matkou na téma “životní pojištění”, kde jsem zjistil, že její životní pojistka funguje asi jako Sportka - a vůbec jí to nevadí!

V podvečer mi napsal nějaký outloň z Raiffeisenky mail s předmětem “Informace k uskutečněné schůzce”. Tak jasně že žádná schůzka nebyla, jen zas nějaký jmenovec náhodou (tak určitě!) zadal můj veřejný mail jako kontaktní. Hele, to už tu jednou bylo, tvářilo se to jako “informace k vašemu úvěru”, a byl to marketchink! Ale odpověděl jsem a velmi slušně jsem mail uzavřel: “Je mi úplně jedno, jestli Vám klient dal tento mail jako svůj kontaktní omylem či jak se to stalo, a je mi úplně jedno, jak jej Vy osobně dokážete teď odstranit, ale je ve Vašem zájmu, pane K., jej velmi důkladně a hlavně odevšud smazat, pokud možno ještě dnes.”

A to jsem chtěl jen tiše a pilně pracovat…

Milí Pepíci, nebuďte Jaryni ani Jarini a poraďte Máně!

Jazykovědmy i češtináři na ten jev mají určitě nějaký termín, který ale neznám, a i kdybych ho znal, tak ho nepoužiju, protože ho pravděpodobně zas nebudete znát vy. Myslím taková ta generická křestní jména, která se používají, když chceme popsat příslušníka nějaké společenské skupiny.

Jeden můj exkolega používal expresivní vyjádření pro zmatené dělníky. “Von najel s tou Tatrovkou do vrat, jako že to projede. Já mu říkám, že neprojede, že to je úzké a navíc tam je bahno, takže se mu to smekne. Von tam vjel, smeklo se mu to, šprajcnul se tam, tak tam běžím, a už z dálky vidím, jak tam ty Josefové v kabině seděj a koukaj…”

Já zase používám generické křestní jméno “Lojza”, když chci zástupce skupiny nepříliš bystrých, nepříliš úspěšných, nepříliš šikovných, spíš lehce podprůměrných lidí, toho typu, kterým někdo říká hanlivě “drn”. Ne, není to synonymum pro člověka z venkova; označuje to spíš kategorii, řekněme, osobnostně-charakterovou.

Výhodou takových generik je, že většina lidí tak nějak podvědomě tuší, co to jméno symbolizuje. Schválně, zkuste si to: před pár lety jsem někde četl něco jako “v tom obchodě bylo asi padesát Nikolek…” Asi je vám jasné, že dívky se nejmenovaly Nikola, nanejvýš tak dvanáct z nich. Ostatní měly úplně normální jména, jako Vaneska, Sofinka, Laura, Sabča, Kamča, Alča nebo Natálka. Nejde totiž o jméno, ale o určitý (stereo)typ.

Nevýhodou je, že někdo někdy nepochopí, jaký typ lidí máte na mysli. Ještě horší je, když někdo pochopí - a jmenuje se tak. Třeba tuhle jsem v článku pro Info (ten si dejte, dokud je zdarma) použil “Lojzu z dědiny” - a na Twitteru se ozval pan Alois a rezignovaně se zeptal “Proč ale furt Lojza?”

Správná otázka, ale mám ještě lepší: Kdo jiný? Páně Aloisův návrh (“Proč ne třeba Rosťa?”) zamítl účastník diskuse, pan Rostislav, celkem rezolutně. Tak kdo? Klidně bych psal třeba “Pavel” nebo “Martin”, ale s takovými jmény ta emoční asociace nefunguje. Když postavu uřvané matróny, která haleká přes půl Zličína “Pepiku, pocem, tady maj ty vokurky drahý!” nazvete “Máňou s květákem”, je jasno. Kdybych ji nazval třeba “Zuzana” nebo “Kateřina”, nebude to fungovat.

Napadlo mě, že by mohl fungovat “Bohouš”, případně “Bohuš”, ale beztak už někde stojí pan Bohuslav nebo Bohumil, připravený mi napsat, proč zrovna Bohouš…

No, zkrátka, dokud se neshodneme na vhodném generickém jménu, tak zůstanu u Lojzy - s omluvou všem Aloisům.

Mám takovej soupis témat, o kterých hodlám napsat článek. Mám to v Google Keep, a ano, vím, že vy to máte v Evernote, že vy Googlu nevěříte a že vy máte Linux a jste v pohodě. To na to nemá žádný vliv.

Na tohle téma se ještě rozepíšu, ale nedá mi to, abych nenadhodil pár střípků.

Máte rádi čísla? Ne, nemyslím vaši parafilii s číslicí sedm ani náklonnost k rodnému číslu. Myslím tím ta čísla, která se jeví v průzkumech. Uvedu příklad: Ve firmě F přemýšlí, co si se sebou počít. Mají produkt P, a ten to tak nějak šudlá, na zavření to není, ale ani to neroste, zákazníci, co zleva odpadnou, zprava zase marketing nabere, ale je tam nějaký problém, a ten problém zní: když nic neuděláme, bude průšvih!

Takže se sejde komise s krycím názvem “Co dál s P?” Komise si problém systematizuje a praví: Musíme zjistit, kdo jsou naši zákazníci, co od nás očekávají, jaké potřeby jim naplňujeme… Polovina členů komise se diví, jak to, že se to ještě neví. Jsou holt služebně mladší. Ti starší říkají: No, my jsme už tyhle průzkumy dělali, ale nic z toho nebylo…

Kdosi nesměle špitne, že v takovém případě by bylo fajn si říct ne co chtějí zákazníci, ale co chceme, můžeme a umíme dělat my, ale je umlčen: Bez čísel, rozumíš, BEZ ČÍSEL je to jen dojmologie!

Aha. Nevadí, tak to uděláme znovu. O několik měsíců později se tatáž komise dívá na čísla, ale nevidí tam odpověď na to, co zákazníci chtějí. Vidí tam jen čísla, a ta čísla říkají, že jeden chce to a druhý tamto. Mělo by to být masivní, ale lehké. Mělo by to být matné, ovšem s leskem. Mělo by to být na elektriku, na kliku, na páru a na paprsky X. Musí to být naprosto jednoduché na používání, ale důležité je, aby se to dalo nastavit do posledního detailu, včetně přebarvení jedním čudlíkem. Musí to být malé, ale zato co největší.

Tu máš čerte průzkum! A teď babo raď! Členové komise se po sobě rozpačitě koukají, přemýšlí, co tedy “řeknou nahoře”, a nakonec po dlouhém pátrání vydají doporučení: Průzkum potvrdil naše předpoklady: Zákazníci jsou různí a mají různé potřeby, které jim náš produkt více či méně naplňuje. Z čísel nevyplývá žádná významná preference. Doporučujeme jít cestou inovací, ale při zachování základních hodnot.

Management pochvalně zamručí a vypíchne hlavně fakt, že vše je podepřené průzkumem.

Jenže za půl roku je produkt pořád stejný a nervozita vládne zasedačkou: Musíme udělat změnu! Sejde se komise, padnou návrhy, a ty jsou všechny odsunuty do zásobníku nápadů tím okamžikem, kdy zazní: “Ale my nemůžeme udělat nějakou změnu, protože nemáme čísla!”

Situace se opakuje, opakuje, opakuje, opakuje, opakuje dokola a dokola. Čísla jsou znovu a znovu spočítána, zvážena, prohlédnuta ze všech stran a shledána velmi zajímavými. A vždycky následuje ten dramatický okamžik, kdy by měl někdo odvážný říct: “Sorry, čísla jsou zajímavá, ale my musíme udělat strategické rozhodnutí podle vlastního rozumu a úsudku!”

Ale neřekne. A když řekne, tak je umlčen: Bez čísel, rozumíš, BEZ ČÍSEL je to jen dojmologie!

Rozumíte tomu? Firmy si najímají chytré lidi, aby jim pak řekli, že jejich rozum a úsudek stojí za míň než spotřebitelský průzkum. Tak proč si místo managementu nenajímají rovnou sociology a průzkumáře?

Viděl jsem stohy firemních čísel, ale v žádném z nich nebylo napsáno, co máte dělat se svým produktem a se svým byznysem. To je vaše starost.

Čísla jsou jen vodítka, jen směrovky. Vlevo Brno, vpravo Praha, rovně Pardubice. Můžete křižovatku oběhnout dvacetkrát dokola a furt uvidíte jen směr a počet kilometrů. Můžete počítat, kam jede kolik řidičů, můžete se jich ptát, to všechno vám trochu napoví, ale nikdy z takového průzkumu nevypadne: “Jeďte do Pardubic”.

To musíte vědět vy, kam chcete jet!