Titulní strana

Ne ten měkký salám… Myslím Andreje Babiše mladšího (dále jen ABjr).

Objevil se před pár měsíci. Vrátil se ze Švýcarska a poprvé se zapojil do dění po tornádu. Bylo to skvělé PR: “Andrej Babiš opravdu pomáhá” - a nasvícený paradox, jak premiér přijde, slíbí, vyfotí, zatímco jeho syn a jmenovec vzal do ruky lopatu a pracoval.

“Andrej Babiš se omluvil Kalouskovi” - samozřejmě že ne. Jen opět stejný fór a kontrast: senior premiér dál jede svou zupáckou lajnu a jeho syn jmenovec nastavuje tu lidskou, slušnou tvář, a ukazuje, co by otec měl dělat, kdyby…

Nikdo z nás neví, co si Jr. kvůli Sr. prožil. Nikdo z nás neví, jak mu je, co cítí, ale věříme mu, že má intenzivní vnitřní potřebu se nějak s tím vším vyrovnat. Vymezit se vůči stínu svého otce, možná chce očistit svoje jméno, možná dosáhnout pro sebe spravedlnosti, možná potrestat viníky… To nevíme. Ale měli bychom to tak brát.

Že při tom dělá akce, při nichž využívá svého jména, aby se vůči otci, premiérovi a jmenovci, vymezil? Však proč ne?! Vzpomínáte na Hayato Okamuru? Na tu radost, když vystoupil proti Tomiovi někdo stejného jména a řekl: “Je to lump a zneužívá strachu lidí, fuj!”

Stejnou radost má demokratická opozice z ABjr: vystoupil někdo stejného jména, z rodiny, a vymezil se proti lumpárnám t.č. premiéra ČR.

Jen bych si dovolil mírnit nadšenecké projevy některých kolegů z médií o tom, jak “tahle akce mladého sebere starému procenta”. Hledání spasitele reloaded…

Ve skutečnosti jak Babišův, tak Okamurův elektorát hodně dá na ty tradiční rodinné hodnoty. Toho jste si určitě všimli, že? Však se jim za to občas smějete. Ale smát se můžete jak chcete, narativ je a bude takový, že “Tomio je chudák, poštvali proti němu vlastního bratra… Co to je za člověka, že takhle plive na sourozence veřejně?” Teda pardon: “ABsr je chudák, poštvali proti němu vlastního syna. Co je to za mrzké lumpy, že se neštítí zneužít nemocného člověka a poštvou ho proti vlastnímu otci?!”

Je totiž naprosto jedno, co je pravda, důležité je, jak to vypadá…

Všímám si toho od doby, co jsou GPS navigace do auta a takové ty radary u silnice, co vám ukážou, jak rychle jedete.

Jsem zvídavý, tak mě to logicky zaujalo a experimentoval jsem. Věděl jsem o radaru s displejem, tak jsem se blížil. Na tachometru přesně 50, na radaru 46. No co, asi ho mají blbě seřízený.

A pak jinde totéž. A zase. Třeba jsou ty radary vadné, říkal jsem si. Jenže pak přišla první GPS navigace, a dělala to taky. Na tachometru jsem měl 50, navigace ukazovala 46, radar ukazoval 46. Aha. Aha!

Pak jsem si pořídil další auto, a to dělalo totéž. No, samozřejmě, vrtalo mi to hlavou, ale pak jsem si vzpomněl na to, že je nějaké vyhláškou dané nařízení, že tachometr nesmí ukazovat míň, než je skutečná rychlost.

Tak jsem to přijal jako vysvětlení. Výrobci to prostě dělají, tečka.

No jo, ale když jsem si půjčil auto v USA, sedělo to naprosto přesně. Navigace ukazovala 35 mph, tachometr totéž. V Africe taky. V Norsku taky. V Portugalsku zase ne. Na Islandu ano.

Takže to výrobci dělají prostě jen pro auta, která prodávají někde. Ou kej.

Není to nic, s čím bych nedokázal žít, ale trošku mě to irituje, a s dovolením pochybuju o smyslu této techniky. Prý to chrání řidiče. Řidič jede tachometrových 50, myslí si, že jede 50, ale ve skutečnosti jede míň, takže ochrana, výhra atd. Jenže přesně dle paradoxu cyklistických přileb se řidiči brzo naučí, že vlastně místo 90 můžou mít na tachometru 95, a jsou “na svém”. Takže ve městě jedou na 55, na dálnici někde pod 140. Oni vědí, že tam mají vyšší číslo, než je na značce, ale taky vědí, že v reálu je to vlastně v pořádku.

Je to divné. Je to tak divné, jako když si moje matka nastavovala budík na 6.00, ale aby si pospala, tak si ho nařídila o deset minut napřed. Zazvonil jí budík, ukazoval 6.00, ale ona byla v klidu, protože bylo 5.50. Ptal jsem se jí: A proč si nenecháš na budíku přesný čas a nenařídíš si ho o deset minut dřív? Prý proto, že chce mít budík “na šestou”…

Něčemu zkrátka neporozumím.

Postmoderna přišla s radikálním přístupem, který s dovolením ocituju z Wikipedie, protože kdybych to napsal sám, myslel bych si, že to paroduju: “odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle a usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání.”

Skvělý myšlenkový pokus, ale jako návod k žití, s prominutím, naprosto na piču!

Když to přišlo, vypadalo to jako brilantní myšlenka, která odpoutá předsudky, otevře stavidla imaginace a umožní ověřovat i velmi bláznivé teorie a vést o nich vážnou debatu. Všechno je povolené a nic není a priori nadřazené. Jenže, jak už to tak v dějinách chodí, pak se to nějak zvrtlo.

V extrémní podobě můžete slýchat, že vědecká metoda - onen postup, kdy se formuluje teorie, následně se ověřuje, vyvrací a potvrzuje pozorováním a experimentem, pak je v nějaké míře přijata, a pokud se později neosvědčí, je zavrhnuta - je vlastně taky jen jeden z možných přístupů k poznání.

Rudý hnus z toho obratem stvořil nejen pluralitu, ale rovnou kritiku: racionální vědecká metoda je přeci koloniální, bíle nadřazenecká a mužsky šovinistická, takže není “jednou z mnoha možných metod”, ale rovnou ta, která napáchala mnoho zla, a proto je potřeba na její postupy hledět skrz prsty.

Gut, takže všechny názory prohlásíme za apriori rovnocenné, a pro jistotu, to kdyby se náhodou časem ukázalo, že některé z nich jaksi neobstály ve střetu s realitou, zároveň prohlásíme, že “konfrontace s realitou” je taky jen jeden z možných přístupů, a pokud selže, tak to nevadí, protože někdo může mít jiné hledisko, třeba “vnitřní krásu názoru”, které je přeci stejně dobré jako jakékoli jiné hledisko, a pak je úplně jedno, jestli to koresponduje s realitou.

Tvůj názor koresponduje s realitou, můj názor ne, ale zato je hezký a mně se líbí, tak kdo nás rozsoudí, he?

Před nějakými dvaceti lety jsem to viděl poprvé. Někdo mi přišel na blog napsat komentář, a byl to naprostý blud, cosi o létajících talířích, které visí nad Václavákem, ale nevidíme je, protože jsou neviditelné a taky nehmotné, nebo něco v tom smyslu, a na opozici zareagoval: “OK, to je tvůj názor, já ti ho neberu. Tohle je zase můj názor, tak mi ho neber ty. Nebo si snad myslíš, že tvůj názor je lepší? Proč by měl být? Nebo ty neuneseš, že někdo má jiný názor?”

Já se do toho dál nechci zabrušovat, ale vzpomeňte si na to, až budete potřásat hlavou nad antivaxxery, nad plochozemci, chemtrailisty, ilumináty, NWOisty a dalšími to je tvůj názor, tohle zase můj, tak co ti na tom vadí?

Přesně tak. Postmoderna je nevyvolala, ale legitimizovala nastavení, kdy zastáváte naprosto absurdní a iracionální stanovisko, ale nic a nikdo vás nenutí, abyste ho změnili. Protože nutit vás, to by bylo bíle supremacistické a šovinistické prosazování jednoho světonázoru, jedné metody, …

Nebo si snad myslíte, že zrovna ten náš názor, ten, kterému jsme si zvykli říkat racionální a chceme po něm, aby byl v souladu s realitou, a právě jeho soulad s pozorovanou realitou z něj v našich očích dělá názor správný, je nadřazený ostatním?

Opravdu si to myslíte?

A půjdete to obhájit proti postmoderním progresivistům? Půjdete na intelektuální barikádu bránit racionalitu a tvrdit, že je nadřazená iracionalitě?

Tak to jako good luck…

Ale obávám se, že přesně tímhle procesem budeme muset projít, a nebude to moc hezké - anebo se smířit s tím, že budoucnost bude iracionální, stejně jako středověk po zániku starého Říma. Že civilizace racionálna, udržovaná po staletí jen v klášterních knihovnách, zanikne a bude muset přijít nějaká nová renesance.

Postmoderna se svou pluralitou a relativizací vyvolává logickou reakci a protitlak. Touhu zachovat racionalitu jako superiorní postup. Touhu po tom mít autoritu, která řekne “věřte si, čemu chcete, ale toto odpovídá našemu poznání a je to v souladu s realitou”. Touhu po každém postmoderním a to jako chceš říct, že tvůj názor je lepší? odpovědět: Ano, tvůj názor se neslučuje s tím, co je okolo nás, a proto je horší, ba co dím: je pitomý!

Paradox, že zrovna milovníci plurality pravd bývají často i příznivci starých dobrých časů a jasného rozdělení.

Jenže správná postmoderní odpověď je: “To není nutně pravda, to je jen tvůj názor, já mám jiný…”

Bojujte s tím.

PS: “Lipovská prohlásila, že se Volný v parlamentu s nikým nepral a že jde jen o jeden výklad situace.” To kdybyste nevěděli, jak to aplikovat. Lipovská ještě k očkování dodala, že jí nevadí kandidovat vedle lidí, kteří zpochybňují vědecké studie a výsledky. „Nestavme vědce nad obyčejné lidi. Nemám ráda dělení na ‚hloupý vesničan, chytrý člověk z města‘“

Jó, to byly časy, když Verne ještě Jules…

Ne, jinak: Bavili jsme se s Jenem Kubitou kdysi o tom, jak se proměňují dětské vzory a hrdinové.

Nechme stranou literární hrdiny. Sorry Cyrusi, omlouvám se Kopčeme, na neshledanou Pavko Korčagine, Timure, Čuku i Geku… Robinson i Šroubek s Vroubkem jsou pasé, Šimon, Matouš, Riviéra, Spencer i s Hillem, Vinetů i Kara Ben Nemsí, všichni fajn, ale nechme je stranou. Omezme se na hrdiny existující, žijící či historické.

V mé generaci to byli, dejme tomu, kosmonauti, cestovatelé, objevitelé, někdy vědci, někdy sportovci, ve škole pak hrdinové režimu, od válečných hrdinů po “hrdiny”. Každému dle jeho vkusu. Mě, kupříkladu, fascinovali vědci, konstruktéři, a taky trošku ti kosmonauti. Objevitelé a cestovatelé už míň. (A to se nebavíme o idolech, to je jiná disciplína.)

A tak jsme s Honzou diskutovali o tom, že tenhle typ hrdinů (dobyvatelé, průkopníci, vynálezci, zkrátka lidé, co došli tam, kde nikdo před nimi nebyl) pravděpodobně odešel. Ovšem znamená to, že už děti nemají hrdiny? Mají, ale jiné…

Ovšem jací to jsou, to už jsme nezjistili.

Víte to někdo? Máte informace z první ruky?

(A opakuju, ptám se na reálné, ne literární, hrdiny. Což je něco jiného než “idolové”…)

Tolik chytrých lidí sedí a přemýšlí, jak účinně zmenšit vliv fake news, lží, manipulací, bullshitů a hoaxů na populaci. Tolik chytrých lidí! Fakt! A zatím nic moc výsledky, protože efekt působení píčovin na lidskou psýché je velmi komplexní, není to jen tak nějaké “když tohle, tak pak toto”, je to závislé nejen na intelektu, psychice, ale i na okolí, na sociálním postavení, na sebehodnocení a na spoustě dalších věcí. Prase aby se v tom vyznalo, natož aby dokázalo navrhnout něco účinného, co tomu zabrání.

A pak, jako už tolikrát v dějinách, přijde bystrý jedinec a řekne něco, co způsobí onen moment, známý jako: “Heuréka!”

Totiž přijde a řekne: “Kritické myšlení, volové!”

Bum ho! Jasné, jednoduché a vševysvětlující řešení, které až do té doby nikoho nenapadlo! Kritické myšlení, no jasně! A tak ti chytří lidé propuknou v jásot, nadšeně volají “Kritické myšlení!!!”, vezmou jeho apoštola na ramena, odnesou ho ven, před dav, a požádají ho, aby to řekl lidem! “Jdi a šiř slávu kritického myšlení,” za ním volají, a protože jsou opravdu chytří, tak se potichu vrátí zpátky a zavřou za sebou, aby měli klid na hledání skutečně účinné metody…

Protože výkřik “Kritické myšlení!” je skvělý, pravdivý, ale v dané situaci užitečný asi jako blockchain. Kritické myšlení by totiž opravdu pomohlo, jenže je s ním takový drobný problém…

Kritické myšlení nemáte dané. Nemůžete si ho vědomě zapnout, jako když si pilot stíhačky zapne forsáž. Musíte se ho nejdřív naučit, a pak ho procvičovat a pilovat a používat, navzdory vlastnímu mozku, který vám říká “vyprdni se na to, přijmi to, co si myslí všichni, je to jednodušší, je to asi pravda, podívej se, kolik lidí to říká, to si jako myslíš, že se mýlí?!”

Ve škole vás ho moc nenaučili, protože spíš procvičovali zapamatování. Možná aplikaci a abstrakci. Ale ne kritiku. Což je problém, protože pak máte slovo “kritika” spojené tak nanejvýš s Mirkou Spáčilovou, a nejen že ji sami neprovozujete (fakt ne, tomu, co děláte častěji, se říká “remcání”), ale když už ji vidíte, pletete si ji s “hejtem” a hledáte v ní kde co, ale hlavně kdejaké motivace, od “závisti” po “nepřátelství”.

Naučit se kritické myšlení není vůbec snadné, protože nejdřív musíte přijít na to, že to je pro vás nějak přínosné. No, to chce celého muže a celou ženu, aby sami sebe přesvědčili, že je pro ně dobré se ve věcech rýpat a pochybovat a hledat… Helejte: je to náročnější, lidi vás mají za fouňu a za namyšleného aroganta, život se vám v mnoha ohledech ztíží, tak proč byste to měli dobrovolně podstupovat? Všechny ty argumenty pro kritické myšlení se, paradoxně, nejlépe chápou, pokud kritické myšlení máte. Ta dá, začarovaný kruh…

Druhá věc je, že opravdu funkční kritické myšlení může vyrašit jen v takové kotrbě, kde je už silné logické myšlení, schopnost abstraktního myšlení, schopnost myšlení divergentního i syntetického, zkrátka tam, kde je už řádně dáno předem. Čili jinými slovy: Efektivní kritické myšlení je libůstka, dostupná tak pro patnáct procent populace.

Představa, jak evangelista přiběhne k deb… pardon, k někomu z méně podnětného prostředí a řekne mu: “Použij kritické myšlení!” není řešení shora nastíněného problému. Dokonce to není ani na usazení s popcornem v první řadě. To je spíš z rodu těch scén, při kterých se studem odvrátíte.

Napadl mě takový nápad, a tentokrát to nebylo “udělat hipsterské artové kino, kde by diváci seděli na rotopedech a svým šlapáním poháněli promítačku”. To ještě rozpracuju.

Tentokrát mě napadlo udělat chráněné bydlení pro ty, co chtějí utéct z ruchu a shonu velkoměsta do autentické přírody. Jako vážně - koupit nějaký statek někde v pohraničí a udělat z něj něco jako chráněnou farmu pro spolubydlení lidí, co píšou na Facebook, jak jim chybí Opravdovost a jak jsou unaveni civilizací.

Nastěhovala by se tam slečna M., která by si zabrala kumbálek v podkroví, odkud by měla výhled do lesů tak mocných, že by musela po týdnu z terapeutických důvodů koukat do fialové, aby si nepřivodila otravu svěží zelení.

Hned vedle by bydlel pan J., kterého unavil život v barech, klubech a na akcích, a tady by mohl v míru a klidu číst svou oblíbenou literaturu, na kterou pro samé sociální kontakty neměl čas.

Slečna S. by zabrala kuchyňku, kde by v kachlových kamnech pekla biobuchty a sedíc na dřevěné lavici by hňoustala šusterku a přesbidlo. U toho by se usmívala, protože přesně tak to přeci dělala její babička, a každému by vyprávěla, že přesně po tom toužila: utéct z ruchu velkoměsta do té bukolické pohody a žít prostý život.

Pan R., který už dávno touží po klidném spolubydlení někde v lesích, by to celé mohl organizačně zastřešit, určit pravidla pro sdílení společných prostorů a statků, vymyslet postupy řešení konfliktů, jejich eskalaci, dohadování, sloužit u toho i jako takový dozor nad vzájemným respektem, provinilce kárat a dobré odměňovat pobytem ve tmě.

Všichni pospolu by pak hlavně hojně psali na Facebook, jak se mají skvěle, opravdově a autenticky, a fotili by se u toho do storýček na instáček: s autentickou borovou šiškou, s opravdovou užovkou, s okovem u studny, s autenticky špinavýma rukama, se sklenicí pramenité vody, se sklenicí domácí marmelády, s autentickým malebným smetištěm za domem, s domorodci, s buchtou, se švábem, s televizí, stlučenou z bedýnek od rajčat a akvária, s houbami lesními i dřevokaznými, s vlastnoručně vypěstovanou mrkví, s vlastnoručně namletou moukou, s vlastnoručně vysezeným vejcem a s vlastnoručně ošetřenou autenticky zanícenou ránou od opravdového rezavého hřebíku, …

Samozřejmě by to celé muselo být pod laskavým a nenápadným dohledem někoho z civilizace, kdo by dohlédl, aby si ty vohrábla neublížily, a v případě nouze jim dopřál komfortu civilizace a jejích služeb pro přežití jedince.

Je jasné, že takové bydlení by nebylo pro každého. Rozhodně by nebylo pro lidi, kteří chtějí žít život na venkově, kteří chtějí klid a baví je starat se o své živobytí. Takoví si pořídí stavení na venkově, mají tam klid a starají se o sebe. Pro ně není Chráněná farma vhodná, protože by ze spolubydlících asi brzo zešíleli. Nebylo by to ani pro lidi, co na vesnici žili, a tak je pro ně slimák, jahoda, skleník i kompost běžná věc a nevyvolává to v nich záchvaty nadšení.

Kdepak. Chráněná farma je vhodná hlavně pro lidi, kteří jsou skrznaskrz městští, ale po několika letech se sociálními sítěmi podlehnou dojmu, že jim v životě něco chybí: že jsou málo autentičtí, málo opravdoví a moc zhýčkaní, a že to najdou jedině na venkově. Jen jim, bohužel, nedojde, že si tu “opravdovost” představují jako barvotiskové vintage obrázky bukolického venkova z přelomu let 1902 / 1903. Na farmě by měli možnost být dle svých představ autentičtí, aniž by si přitom ublížili a aniž by se museli vzdát své pracně vybudované sociální bubliny, která nadšeně hltá jejich vyprávění o tom, jak dosáhli rovnováhy při pohledu na domácí dřevnatou kedlubnu, stejně jako jejich pradědové hltali dobrodružné romány z divokého západu.

Mohlo by se říkat, že je poslali z Facebooku na farmu, jako se to říká dětem o psech: “Tam mu bude dobře, bude dovádět s dalšími mladými hledači opravdovosti a autenticity, nebude muset řešit faktury, MHD ani parkování a celé dny bude poslouchat cvrlikání ptactva a odbíjení zvonů na nedalekém kostele…”

“Chráněná Farma Opravdový Život, z.s.” - to bude ono!

Aspoň hledají řešení, povídal pán.

Řeč byla o ultrazelených a infrabolševických odstínech, jak jinak. Pán povídal, že nechtít kapitalismus je zcela OK, protože kapitalismus má spoustu chyb, na čemž se snad shodneme?! Jo, na tom se shodneme: má spoustu rysů, které nejsou zrovna spravedlivé, citlivé, pečující…

Takže nechtít kapitalismus je OK a první krok k tomu hledat nějakou náhradu, nějaký jiný systém…, pravil diskusní oponent.

Jenže problém je, že se nehledá náhrada za demokracii a kapitalismus, nehledá se, jak je napravit či vylepšit. Hledání už skončilo. (Ostatně to je známá ultrazelená replika: “Jednání už skončilo dávno, teď se musí konat!”) Řešení přišlo hotové v balíčku, převázané stužkou, a teď se jen roubuje na realitu a současný stav.

Chtít “zrušit kapitalismus” má pro ty, kteří o to stojí, samozřejmě jediné řešení. Stále stejné, už od doby, kdy někdo kapitalismus pojmenoval. A já ho ani nebudu jmenovat, protože to víte sami.

Jen je potřeba jej trošku otesat pro novou dobu. A na tom se intenzivně pracuje.

Třeba třídní boj, založený na dichotomii “pracující vs vlastníci”, už nešlape. Bylo potřeba ho upgradovat nikoli podle hlediska třídních poměrů, ale podle hledisek jiných. Zůstalo jen utlačování. V třídním boji utlačovali vlastníci pracující lid, a ten byl vyzýván, aby převzal vládu. (Samozřejmě, pod moudrým vedením revolucionářů, co sami nepracovali ani nevlastnili, ale rádi se postavili do čela.)

Třídní boj byl proto upraven na identitární boj. Jednotlivé skupiny už nejsou definovány vlastnictvím výrobních prostředků (které pak determinovalo, kdo koho utlačuje), ale samotným utlačováním: Ten, kdo je v menšině, je utlačovaný z definice tou většinou. Menšiny tudíž musí povstat a rozbít své okovy.

Tedy pardon, rozbíjení okovů není až tak aktuální, protože většina okovů už je pryč. Menšiny tudíž musí povstat a prosadit se proti většině. Respektive většinu ztrestat za jejich hříchy: praotcové většiny utlačovali, takže většina teď má výhody a tím, že existuje, udržuje svět výhod většiny! Paradoxy, že menšin dohromady je víc než “většiny”, neřešíme, ano?

Zbytek sedí, ten se dá použít beze zbytku. Zaprvé: rozdělit! Postavíme mladé proti starým. Ženy proti mužům. LGBTQ+ proti cisheterákům. Sociálně vyloučené proti zajištěným. Ty s mizernou prací proti těm s dobrou prací. Askety proti rozmařilcům. Nevzdělané proti vzdělaným. Co na tom, že sami ideologové jsou “staří” cishetero muži, z dobrých rodin, z akademické sféry či aspoň z intelektuálního prostředí, kteří vidí fyzickou práci jen na komunitní zahradě nebo když je vezme ministryně na kontrolu do továrny. Na to máme dialektickou obezličku: Díky tomu, že nemusí fyzicky pracovat, měli patřičný odstup, mohli tak společnost věděcky prozkoumat, uvědomit si, co je špatně, a začít to napravovat! Přece byste nápravu nesvěřili lidem! Musí to někdo vést, někdo musí být ten probuzený předvoj! (No, a teď se jen lehce přičísne ten wording, jo…)

Zadruhé: Posílit napětí. Zatřetí: Ukázat nepřítele. Za čtvrté: Požadovat po nepříteli. Za páté: Poškodit nepřítele a svést to na něj. Za šesté: Poškodit utlačené a svést to na většinu. Za sedmé: Čím hůř pro lidi, tím líp pro revoluci. Bod sedm, římská I: Nahradit “revoluci” něčím jiným, třeba “systémovou změnou”, protože revoluci by nám už znovu nesežrali!

Za osmé: Popřít jakoukoli souvislost mezi tím, co děláte, a tím, co dělali vaši předchůdci. Takže neděláte socialismus. Nejste marxisti. Socialismus nebyl ten socialismus, co chcete vy. Sovětský svaz byl vlastně kapitalistický a imperialistický (skvělý úkrok, mimochodem, přesně v intencích rakouské školy). Bolševici nebyli vlastně komunisti, ale oligarchové. Komunistická internacionála byla v pořádku, ale Stalin ji zkazil. Stalin vlastně nebyl až taková kurva, to je kapitalistická propaganda. Hitler byl pravičák, něco si o tom přečti, všichni to vědí, a na argumenty o inspiraci antikapitalistickým socialismem, kolektivismem atd. řekneme, že ho podporovali kapitalisti, něco si o tom přečti!

A pamětlivi svého učitele Marxe pracují na tom, aby se dějiny opakovaly. Nejprve jako tragédie ve 20. století, podruhé jako fraška století jednadvacátého. Kde se poprvé přepadávaly banky a vedlo se pouliční násilí, tam se dnes ublíženě řve, že něco chceme, že nám to někdo musí dát a že se na nás někdo špatně kouknul. A frašku z toho dělá reakce té difamované většiny, která je věrna svému přesvědčení, že požadavkům menšin je lepší vyhovět, než riskovat nějaké přehřátí a výbuch. Stejná chyba jako tehdy, jen s fraškovitými prvky, jako je papírové brčko v igelitovém obalu, veganská minerálka a pracovní inzeráty, kde se radši neřekne ani náplň práce, jen aby se to nikoho nedotklo.

A nakonec, když dovolíte, to zase vyřeší ti, kterým dojde trpělivost, a ačkoli je všichni odsoudíme za to, jak jsou netolerantní a neústupní a nevedou dialog, všichni je budeme nenávidět a všichni jim naházíme klacky pod nohy, tak někde potají přiznáme, že jsme vlastně rádi, že to za nás udělali. Třeba že vybojovali ty války s daesh, zatímco my sami jsme proti tomu demonstrovali, protože přeci jsme ti tolerantní, co vyhoví a ustoupí, i když už skoro není kam… Že?

Požární poplach se vyhlašuje voláním Hoří! a údery do zavěšené kovové kolejnice. Takto se, prosím pěkně, bije na poplach.

Neplést se slovem potlach, což je indiánská slavnost, spojená s rozdáváním darů, a čte se to potlač. A už vůbec neplést s trampským potlachem, což je slavnost setkání a popíjení místně příslušného Lidového uměleckého spolku žízní a canců.

Takže už víte, jak se bije na poplach při požáru.

Pokud jste ale odborník, a ještě lépe je-li vás víc, můžete bít na poplach hromadně, a nemusí ani hořet:

Odborníci bijí na poplach. Česko má v přepočtu na obyvatele dvakrát více utopených než některé přímořské země.

Což mě zaujalo. Odborníci, bijící na poplach, jsou v médiích velmi oblíbení, ale obávám se, že málo zmapovaní. Jako úvodní poplašný úder jsem si dovolil nashromáždit tyto případy:

• Odborníci bijí na poplach: Brazilská varianta koronaviru se šíří. Může způsobit pátou vlnu
• Odborníci bijí na poplach. Proč je krize v Indii hrozbou pro celý svět?
• Odborníci bijí na poplach, protože děti přestaly mít ve školách tělocvik
• Budou v Česku padat mosty? Odborníci bijí na poplach
• Indonéské podniky čelí kybernetickým útokům. Odborníci bijí na poplach před kybernetickými hrozbami
• „Zdravější“ alternativy cigaret? Odborníci bijí na poplach a požadují přísnější regulaci
• Odborníci bijí na poplach: Kapavka možná bude neléčitelná
• Odborníci bijí na poplach: zachraňte památky, nehodnoťte režim
• Hrozí globální nedostatek slaniny. Odborníci bijí na poplach a zmínili důvod
• Výskyt nemocí jater dramaticky stoupá. Odborníci bijí na poplach.
• Odborníci bijí na poplach. Chybí nám jód!
• Sebevražednost v Česku opět stoupá. Dobrovolně umírají čtyři Češi denně, odborníci bijí na poplach
• Odborníci bijí na poplach: iPhone X dá vývojářům údaje z bezpečnostní pojistky Face ID

A to jsem bral jen titulky. Případů, kde odborníci bijí na poplach až v textu, je násobně víc. Bije se na poplach kvůli klíněnce (té se doslova vyhlásila válka), kvůli přírodě, kvůli autům, kvůli cyklistům, …

Jenom špička ledovce, vážení! Už aby mediální odborníci bili na poplach!