Titulní strana

Triko

cover

Jet do luxusního hotelu je trošku náročnější. Půjdete tam do restaurace, tak si s sebou vezmete - no, oblek zrovna ne, ale aspoň dlouhé kalhoty a košili, nebo tričko s límečkem, ať nejste za drna.

Dámy samozřejmě v šatech a botách na podpatku.

A pak, u snídaně, nakráčí do hotelové restaurace burák jako z videa. Rodina OK, ale on sám jde a pleskají mu žabky na bosé noze, která pedikúru nezažila. Nad tím je samozřejmě holá holeň, a nad ní kraťasy. Na nich ledvinka. A celek, přátelé, celek je korunován trikem bez rukávů. Volným a pohodlným, jak jinak, a s dostatečným výstřihem i vykrojením, aby se chlupy měly odkud dmout.

Netřeba zmiňovat, že se mělo co dmout, takže se v nich i ten zlatý řetěz ztrácel.

Čert vem luxusní hotel, ale triko bez rukávů, to by měl být důvod k povytažení obočí i v autobusu 167.

Jen jediná věc dokáže překonat visage padesátníka v tílku bez rukávů. Totiž padesátník nahoře bez. Ne na zahrádce, ne u rybníka, ne na grilovačce, ale v nákupním středisku.

Možná jsem frfňa, ale fakt se na to nechci koukat. A pro pořádek dodám, že stejně tak se nechci koukat na veřejnosti na případnou ženu nahoře bez, kdyby vás to snad napadlo jinde, než na pláži, jo? Moc děkuju…

PS: Pokud už dojdete k názoru, že byste si měli vzít triko bez rukávů, tak se na to, prosím, aspoň oholte…

Odkaz na článek

Automat

cover

Soukromá radost.

Koupil jsem si nové auto, a to staré jsem prodal. Díky jedné twitteřance, kterou nebudu jmenovat, celý prodej proběhl velmi hladce.

Já se totiž musím přiznat, že co se týče obchodu s ojetými automobily, jsem velmi, ale velmi odtažitý. Prodával jsem auto třikrát, a užil jsem si i exemplární příklad dobírání. Neznáte? No to je to legendární, když vám volá a říká “Helejte, mám tu kupce, on by to koupil, ale musíte deset slevit. Já vám radím, udělejte to, jinak to stoprocentně neprodáte. Helejte, jestli s tou cenou nepudete dolů, tak si pro to přijeďte, mně to tady zabírá místo, helejte, když nemáte rozum, já vám říkám, jak to je, blablabla…”

Nebudu ani zmiňovat nedávnou epizodu s autovrakovištěm, kam jsem byl poslán pro jakousi plastovou krytku, a kde jsem si užil dosytosti všeho krásného, co tahle branže nabízí: klátící se mechanik, co plive na zem, obsluha, co se s vámi baví na půl huby, styl jednání “Jéžiš, no to já bych vám musel vyndat z té palubky, to se dává celý, pane, celý!”, seřvali mě u závory, kam to jedu, že jsem nezaparkoval jinde, no ochota a krása nesmírná…

Tentokrát ale prodej auta šel tak, jak bych si to představoval. Přišli pánové, co na sobě měli stejnokroj, přivítali mě, představili se, vzali auto na test, mezitím mi nabídli kafe, požádali mě, abych počkal, že budou hned hotovi, pak se vrátili, řekli cenu, já ji akceptoval, a bylo to. Peníze za čtyři dny na účtu. Děkujeme.

(Auto ESA, kdybyste se ptali…)

No a po martyriu s nákupem nového už konečně jezdím a neřadím. Jo, udělal jsem si radost a koupil automat. Konec vrklání s pákou!

Na to jsem se těšil nejvíc.

Odkaz na článek

Paradox

cover

Paradoxy mohou filosofa úplně odrovnat. Už od dob Epimenida se traduje, že Kréťan, který říká o Kréťanech, že jsou lháři, vyvolá kognitivní disonanci.

Běloch, který říká o běloších, jak špatní jsou, dnes nevyvolá nic. Nanejvýš glosu pro A2larm.

Bojovník proti rasismu, který bystře odhaluje rasisty všude možně, jednoho dne zjistí, že on sám primárně vnímá lidi podle jejich rasy: Tihle jsou z utlačované rasy, tihle z privilegované…

Je to paradox, ale naštěstí existuje způsob, jak se s ním vyrovnat: stačí dialekticky zastávat obě stanoviska a nezabývat se jejich rozporem. Intelektuálštinu nechceme, a kdo hledá vnitřní rozpory, toho je potřeba umlčet, protože škodí pokroku. A komu tím jako prospějete, když budete hledat paradoxy?

Na olympiádě gymnastka neunesla prohru a odstoupila. Jsem starý, tak vím, že se to stávalo i dřív. Sportovec neunesl, odešel, pak se zmínil, že neunesl, a lidi řekli: Nojo, musí to být strašný, škoda ho, měli jsme ho rádi, rádi jsme sledovali, jak soutěží, tak hlavně že teď dělá, co ho baví, určitě je šťastnější, no přejme mu to.

Jenže máme paradoxní dobu, takže odstoupení je komentováno jako velmi odvážný krok, který jistě inspiruje ostatní, aby mluvili o svém psychickém rozpoložení a o neskutečném tlaku… Hasalíkovské “vzdáte to, a postaví vám mohylu” se stává realitou.

Už jsem to psal, že veřejná pozornost a extrémní psychická zátěž patří ke každému šoubyznisu, takže i k vrcholovému sportu. Na druhou stranu si říkám, že pokud by tohle mohlo pomoci k tomu, aby se o psychické stránce člověka přestalo smýšlet přezíravě, tak jen dobře. Kdyby se díky tomu lidé, kteří mají problémy s psychikou, přestali stydět a sebeobviňovat a bát se reakcí okolí, tak jen houšť!

Jenom ten sport, o kterém se ještě minulý měsíc (ano, nadsázka) mluvilo jako o příkladu sebezapření, sebepřekonání, sebekázně, sebetrýzně, sebezdokonalení a vůbec zocelení, dostane povážlivou trhlinu, když se začnou coby hrdinské příklady oslavovat ti, co neunesli, nezvládli… Mně to může být jedno, já si venkoncem myslím, že vrcholový sport je celý tak trochu máklý bokem, ale navázaný šoubyznis může být takovým paradoxem docela silně torpédovaný. Velký sportovní příběh o tom, jak nevzdali, překonali, a obdivujeme je za to, že to zvládli, i když nevyhráli možná skončí, nahrazen příběhem o tom, jak vzdali, protože by nebyli nejlepší a to by je rozhodilo. A za tu odvahu vzdát je obdivujeme, jen to bude asi menší show a větší psychodrama.

Protože gladiátor má taky srdce a duši a starosti a problémy a emoce, ale divák v aréně nechce vidět borce, který si stěžuje, že retiari se mu posmívají a že ty gladiátorské zápasy jsou hrozně náročné. A přestaňme si nalhávat něco o ušlechtilosti: celý vrcholový sportovní cirkus se dělá jen kvůli divákům, co za tu podívanou platí.

Jo, a když už jsme v tom: platí třeba za to, aby viděli holky v minibikinách na kvazipláži. Je to blbé, přízemní, ponižující, zkrátka šoubyznys. Jedni brání prachy od slizáků, co slintají nad bikinama, druzí nechtějí slintaly. Jediné řešení je přestat hrát v bikinách a smířit se s tím, že slintalové nebudou platit. Což teda ten sportovní svaz, co holkám v kraťasech napařil pokutu, asi nehodlá, protože v tom točí vejvar.

Jestli chcete znát můj názor: Dámy by měly hrát v tom, v čem se cítí dobře, a poslat slavný svaz do prdele i s jejich přesnými předpisy stran střihu bikin…

Tuhle psala paní Frejová příspěvek o tom, jak na ni pedagogové na škole řvali a byli otevření, a že jim zpětně děkuje, protože ji tím připravili na tu neskutečnou psychickou zátěž. A že teda nechce nikomu nějak něco, ale že sorry - student, který se cítí dotčený, když mu učitel řekne svoje výhrady k jeho výkonu, buď nemá studovat herectví, nebo se bude později v reálném šoubyznysu šeredně divit. A to je dnešní poslední paradox: paradox lehkého a bezpečného cvičiště.

Suvorov je mrtvej, bejby, a jeho odkaz taky. Beztak to byl bílý heterosexuální muž, otrokář a tyran.

Odkaz na článek

Propast

cover

Správný zapálený čekista musel, prostě musel zákonitě jedoho dne dojít do bodu, který v literatuře popsali mnozí - abych jmenoval aspoň jednoho, tak Pavel Kohout v Katyni.

Víte, celý život hledíte na každého kolem sebe a snažíte se dohlédnout do jeho mysli a odhalit v ní ideologický zločin. Záblesky myšlení imperialistického, buržoazního, starého, nekolektivního, internacionálního, menševického, eserského, oportunistického, nerevolučního, trockistického. Zinověvštinu, kameněvštinu, bucharinštinu. Jagodovštinu. Ježovštinu.

Váš zrak najde tyto zločiny téměř kdekoli, téměř na požádání. Jste trénovaní, objevíte to v náznaku v řeči. Později třeba jen v pohledu. U některých lidí už v jejich prosté existenci. U jiných i v jejich neexistenci. V tom, co dělají. V tom, co nedělají. V tom, že nic nedělají, nebo že něco dělají. V čemkoli. Však vy víte, kde se skrývá ledví imperialisty.

A pak, jednoho dne, hledíš na soudruha Beriju, díváš se mu do očí, a najednou ti projede mráz po zádech. Protože vidíš sebe jeho očima. Očima soudruha, který stejně jako ty odhaluje nekomunistické myšlení u jiných lusknutím prstů.

Nejdřív zatajíš dech a říkáš si: Nemůže na mně nic vidět, vždyť já jsem rovný, přímý, zakalený soudruh, který nikdy ani na sekundu nezapochyboval nad tím, kdo je třídní nepřítel. Já jeho pohled ustojím. Dvě sekundy, tři, a najednou ti přes obličej přelétne strach jak poplašená můra, a ty si uvědomíš, že přesně ten moment jsi vídal v tvářích ostatních, v tvářích těch, které jsi sám odhalil jako protikomunistické živly, buržoazní imperialistická prasata, jako dobytek, rochnící se v bahně intelektuálštiny… Byla to ta chvíle, kdy se oni, do té doby přesvědčení o tom, že jsou opravdoví zakalení soudruzi, lekli, že jejich zakalení nevidíš.

Sekunda, kdy se vše zlomí a ty pohlédneš do sebe očima soudruha Beriji. A jeho prostřednictvím vlastně i okem samotného soudruha Stalina. A lekneš se: jsou moje postoje tak pevné? Nezakolísal jsem? Nenačichl jsem? Neposkvrnil jsem se během své dlouhé práce při odhalování třídních nepřátel?

Jsem tak pevný? Nemám i já sám někde v hlavě skrytou myšlenku imperialistickou, buržoazní, starou, nekolektivní, internacionální, menševickou…? Teď, když sám na sebe hledím okem soudruha Beriji, tedy vlastně i okem Stalinovým?!

Pod pohledem Stalinovým jste i vy kolísající, nepevní… zrádci! Plni oportunismu a plni ideologicky zvrácených myšlenek. A čím déle se do sebe díváte, tím víc jich vidíte.

Nakonec padnete na kolena a přiznáte se. Sami jste třtina, sami jste morální bahno, vy, kteří doteď odhalovali jedním pohledem šovinismus, kolonialismus, útlak, útisk, cisplaining, mansplaining, transfobii, rasismus, LGBTQfobii, boomerství, ano, vy sami, bystří kádrováci myšlenek, zjistíte, že jste sami vinni!

(Věnováno Josefu K. a paní Pixové)

Odkaz na článek

Čtyři

cover

Hele, lidi, jak to máte s čtyřčíslími?

Já si třeba pamatuju ty čtyři číslice za lomítkem v rodném čísle. Ten začátek, ten si dopočítám, ale ty čtyři číslice jsem si namemoroval.

Pak taky PIN ke kartě. Taky čtyři číslice.

Pak taky PIN k mobilu.

A ty čtyři číslice na SPZ, zvané též RZ.

No, a ty teď musím zapomenout a naučit se jiné čtyři číslice.

Nebo to nějak sjednotit. Možná, že bych si mohl dát PIN stejný jako to rodné číslo. Nebo sjednotit PINy na kartě, mobilu… a taky si to čtyřčíslí dát na auto. Ale to zase jde proti bezpečnostním pravidlům.

No nic. Tak holt budu muset čelit situacím, kdy stojím na benzínce, naberu benzín, jdu zaplatit a říkám si: Tak, PIN je… eeee… ne, to je rodné číslo, ne tohle je SPZ minulého auta, tohle… to je úplně nějaký jiný PIN, tohle je dvě na dvanáctou, tohle je čas, kdy mám být na poradě…

Odkaz na článek

Nanuk

cover

Tady je, myslím, bída snahy “vyhovět všem” v kostce.

Když nanuka, tak Míšu, jenže páč jste moderní politická strana, tak řešíte jeho uhlíkovou stopu, alergie nebo vůbec použití mléka. A neřešíte to kvůli voličům, řešíte to proto, že “i mezi vámi jsou vegani”.

A tak si vymyslíte rakytníkový nanuk. Rakytník je kyselý, tak to výrobce tluče sladidly. Ne cukrem, cukr nějak taky vadí, a sladidla jsou cajk, i když to je “chemie”, že… Jenže naštěstí po rakytníkovém nanuku hrozí riziko průjmu.

Tak co, vyberte si: bude to Míša, kterého mají rádi voliči, páč jim chutná, ale asi tak jeden ze třiceti konzumentů by držkoval, že je málo uvědomělý a moc bílý, navíc s blackface? Nebo to bude rakytník, který je politicky korektní, ale k posrání?

No naštěstí, naštěstí ještě diskutovali, a pak se shodli: Bude to jahodový sorbet. Ideově jen málo špatný, minimálně projímavý, takže ideální kandidát!

Jediná nevýhda jahodového sorbetu je, že je to hnusný… Něco jako zmrzlé jahody, nadrcené i s tím ledem. Nanuk, který vždycky zůstal v mrazáku jako poslední. Dokonce někdy i v zoufalství otevřený, ochutnaný - a zase uložený do mrazáku s tím, že ho jednou někdo dojí, protože vyhodit to, to by zase byla škoda…

Odkaz na článek

Bránit

cover

Petr Fiala bude bránit omezování svobody projevu…

Blbé je, že nejčastěji můžete bránit někoho, něco (bránit svá práva). Můžete bránit tradiční hodnoty, například, bez ohledu na to, jaká píčovina to je. Ale dejme tomu. Chcete, aby to zůstalo. Jste pro.

Taky ale někdy můžete bránit něčemu. Třeba bránit průjezdu vozidel. Ve smyslu tom, že budete všemi silami překážet a vaším cílem je, aby se to nestalo, aby to nebylo. Jste proti.

Rozdí je jen v pádu. Jednou ve třetím, jednou ve čtvrtém. Když půjde o hodnoty, bráníte buď hodnotám, nebo hodnoty, a je jasno. Jenže politici milují zpodstatnělá slovesa - unikání, přistupování, zajišťování, provádění, docházení, omezování, rozšiřování. Navíc taková, co se skloňují podle vzoru “stavení”. A víte prd: je to “komu, čemu - stavení”, nebo “koho, co - stavení”?

Nevadí, není každý copywriter, kterému to dojde. Navíc strana před volbama má úplně jiné starosti, než řešit předvolební hesla… Nota bene když vám přeci je jasné, jak jste to mysleli, tak jste přesvědčeni, že to musí být jasné všem!

pf

Odkaz na článek

Večírek

cover

V jednom z dílů Stopařova průvodce je zmiňován “loupeživý večírek” - dům plný ožralých pařmenů, kteří prostě nechtěli odejít z večírku, a když to trvalo už neúnosně dlouho, tak si uvědomili, že s tím musí něco udělat, tak přimontovali na barák pár motorů a velmi ošklivých zbraní, a kroužili s ním nad planetou. Když jim došly zásoby pití a bramborových lupínků, tak někde přistáli, vydrancovali přilehlé farmy a sklípky, a zase odstartovali…

Ta paralela je určitě jen náhodná, když to Douglas A. psal, tak to nebylo tak vyhrocené, ale pak čtete, jak v Japonsku vlastně většina lidí s konáním Velkého Sportovního Svátku nesouhlasí, a já jsem si vzpomněl na jeden svůj starý námět na dystopickou povídku:

Odehrávalo by se to v blízké budoucnosti, kdy je čím dál tím těžší sehnat město, které by chtělo pořádat olympijské hry, protože se ukazuje, že je to produkčně stále dražší a zisky stále nižší, hlavně díky širokému výběru jiné zábavy. Když činovníkům MOV dojde, že by se hry točily stále dokola v Číně a Rusku, protože těm není líto rublu ani jüanu na zlepšení PR, nasadí všechny lobbistické páky a nechají si od OSN posvětit, že olympiáda je univerzální světové kulturní dědictví, o které je potřeba se starat globálně, a pořadatelství bude vždy vybíráno losem.

Z olympijských her se tak stane něco jako horda kočovných nájezdníků, která se co dva roky přiharcuje do nějaké země. Ta je musí řádně živit, šatit, postarat se o veškerý komfort a zaplatit televizním štábům, aby přijely. A mezitím obyvatelé ostatních zemí buď válčí nebo se věnují jiné zábavě (protože přenosy z OH jsou tak drahé, že se nikomu nevyplatí je vysílat).

Výjimkou je obyvatelstvo těch čtyř zemí, co jsou vylosované jako budoucí pořadatelé olympiád. Tamní občané si připravují zásoby na nadcházející období ekonomické deprese…

(Poplatek za použití slov “olympijské hry” zaplacen.)

Odkaz na článek