Titulní strana

Ještě k tomu mému tweetu…

Nejmenovaná webová agentura, nejmenovaná kolegyně, čas: kdysi dávno.

Jednoho odpoledne se přitočila a povídala: “Víš jak máme ty tři weby s registracema? Tak já bych potřebovala informaci, kolik každý z nich má registrovaných uživatelů. Zjistíš mi to, ju?”

Když slyším “ju?”, ježí se mi chlupy a potlačuju projektilové zvracení, ale to sem nepatří…

Zjistil jsem požadované a dal jsem tři údaje. Říkejme jim A, B a C. Poděkovala, a bylo.

Asi za dva dny mi ukazovala, jak to krásně dala do Excelu. Počet registrovaných A, B, C, celkový počet registrovaných, průměrný počet registrovaných per web, rozptyl, směrodatná odchylka, korelace, všechno.

Dívám se na to a říkám: “Hele, kdes vzala ten celkový počet registrovaných?”

Zasmála se, jako by to byla ta nejpitomější otázka na světě, a povídá: “No ty si myslíš, že neumím v Excelu sečíst A+B+C?!”

Zasmál jsem se taky a povídám: “Hele, a počítáš s tím, že jsou lidi, kteří jsou registrovaní na dvou, nebo dokonce na všech třech webech?”

“No jasně!”

“No…?”

“No - co?”

“No a kolik jich je?”

“To nevím, to jsem nepočítala, to mě nezajímá…”

“Aha. Já jen že v tom celkovém počtu je máš započítané dvakrát, nebo i třikrát, protože když má někdo registraci A i B, tak je v čísle A i v čísle B, a když je sečteš, tak ho započteš dvakrát.”

“A jo! Nojo! A jak já to v tom Excelu zjistím, kolik takových je?”

“Nezjistíš, to ti budu muset zjistit já.”

“Tak mi to prosím zjisti, ju?”

“Jo, dej mi deset minut…”

“Dík. A hele, kolik si myslíš, že teda bude těch registrovaných celkem? Bude to míň, nebo víc?”

“Stoprocentně to bude míň, než je ten součet.”

“Proč myslíš? Však ty weby jsou dobré!”

“No právě. A čím lepší budou, tím menší bude ten celkový počet.”

“Ty jsi, poslyš, hrozný pesimista…”

“Hele, to není pesimismus, to je matematika: Ty množiny registrovaných se můžou překrývat, nejsou exkluzivní, čím kvalitnější weby, tím vyšší pravděpodobnost, že lidi budou mít registraci na více z nich a…”

Neposlouchala. Slovo “množiny” v ní zjevně probudilo nějakou dávnou vzpomínku. Nadšeně se plácla do čela a povídá:

“No jasně! Já spočítala součet, ale já musím spočítat průnik! Dobrý, díky, to už v tom Excelu dám, tam je funkce na průnik.”

Zavřel jsem oči a pomalu, hodně pomalu a dlouho jsem dýchal.

Umím improvizovat a řešit nenadálé úkoly, operativně, docela i efektivně. Nedělá mi problém přizpůsobit se nenadálým okolnostem. To všechno je cajk. Dokážu naplánovat dovolenou, při níž projedu osm tisíc kilometrů, a odletět tam s tím, že vím jen to první místo, kde budeme spát, a pak se rozhodnu na místě.

Všechno tohle je v pořádku. Jen mám rád, když na věci nemusím myslet.

Plánuju si čas, protože nesnáším plané prostoje a zbytečné čekání. Jako - když jdu na úřad a vím, že mi to zabere dvě hodiny, je to OK. Když vím, že něco bude pozítří, odsunu si to v hlavě kamsi do šuplíčku “připomenout pozítří” a neřeším to. Ale víte vy co mě dlouhý roky sere? A sere mě to čím dál víc?

Sere mě, když se s někým na něčem domlouvám, a on mi řekne třeba: “Zítra v jednu zavolám”. Bude to jednání na půl hodiny a bude potřeba něco domluvit, takže žádná rychlovka. Chce to trošku soustředění. Ou kej, dělám si svoje, cca ve 12:50 si vzpomenu, a už se do ničeho nepouštím. Je jedna, pak je čtvrt na dvě, půl druhé… Nic. Doprdelekurvapráce, to je problém napsat “sorry, nestíhám, zavolám ve čtyři”? Protože jsou dvě, jsou tři, já volám, na druhé straně se ozve “Jé, sorry, já nestíhám, zavolám pak…” A “pak” není ve čtyři ani v pět, ani v šest, ani v sedm, a to už na to dlabu, jenže druhý den přijde zpráva “Já jsem mohl až v pět, ale už jsem nechtěl rušit…”

No. Takže tak. Proto chci, aby se podobné věci domlouvaly. Kdy, kde, kdo, jak, a pojďme si to říct hned, ne že si zítra zavoláme a řekneme si, že si termín určíme do konce týdne. Pokud to situace umožňuje, a věřte tomu, že v devadesáti devíti procentech případů umožňuje, tak si pojďme říct hned teď. Nechci další dny myslet na to, že se ještě musíme domluvit, jak se domluvíme. Je to pro mě rušivej element.

A takhle obšírně jsem to vysvětlil jedné paní. Jako že chci věci rozhodnout, abych je mohl pustit z hlavy, protože si nehodlám udržovat v povědomí informaci “ještě se musím dohodnout s paní na termínu”. Paní se na mě tak koukala a povídá: “No jo. To je takové autistické.”

V tu chvíli jsem měl tisíc chutí ji nakopnout a seřvat.

Zaprvé - za to úplně dementní fláknutí slova “autismus” na něco, co snad zavání trošku nějakým vyžadováním řádu. Mám snad já každému, kdo si povzdychne, fláknout nálepku “deprese” a každému, kdo nervózně přešlapuje, tvrdit, že to je takové ADHD?

No a zadruhé, vole: ne, to není autismus. To je docela obyčejná psychohygiena člověka, který se zabývá mnoha věcmi najednou, a proto si chce udržovat v hlavě co nejmíň balastních ptákovin a musí si aspoň rámcově naplánovat čas. Tohle hned, tohle zítra, tohle v pondělí, tohle do konce měsíce, tohle na podzim, …

“Sejdeme se někdy v létě, jo?” - “Jo, jasně. Kdy teda?” - “Nooo, to já nevím, někdy v srpnu, o víkendu…” Dobře. V srpnu jsou čtyři víkendy a je květen. Tak si pojďme říct, aspoň rámcově, který víkend to bude, ať vím, na kdy si nemám nic plánovat. Dám si to do kalendáře a nebudu na to myslet, a až se to přiblíží, tak si to potvrdíme, nebo to změníme, ale nechci dva měsíce říkat: “No, jeden víkend v srpnu něco mám, ale ještě nevím, kdy přesně”. Tak sedmého? No, to ne. A v druhé půlce asi nebudu moct… Ou kej, takže zbývá jediný termín, čtrnáctého. A je rozhodnuto, píšu si to do kalendáře a pouštím to z hlavy.

“No jo, ale to já teď ještě nevím, jestli budu moct?!”

No, když nebudeš, dáš vědět, že nemůžeš, a akce se zruší, to není problém. Problém je pamatovat si, že se musíme na konci července domluvit, kdy teda v tom srpnu…

Vole, a prej že autistické rysy… Za á to je hnusné vůči autistům, a za bé…

Za bé prostě platí, že luxus udržovat si takové věci v hlavě si může dovolit jen člověk, který jich tam zas tolik nemá…

Zemřel Milan Lasica. Při vystoupení, doslova na jevišti. Nejsem nevkusný, tak vynecháme pábení o tom, jak teď už jamuje s Frantou Nedvědem, hrají Stánky a smějí se se Satinským.

Netrvalo to den a kreténi s chatrným pravopisem začali vypisovat, jak Lasica zemřel po očkování, sdílejte, tohle před vámi tají.

Tak technicky vzato ano - Lasica byl očkován v únoru, zemřel v červenci, a ano, červenec je po únoru, takže zemřel po očkování. Půl roku. Ale nezemřel na následky očkování. Zemřel na následky srdeční příhody po dlouholetých srdečních obtížích, což prohlásila rodina a potvrdil to s jejím souhlasem i ošetřující lékař.

Tak, a pokud bychom zůstali v rovině naivního přesvědčení, že dostupná pravda umenší vliv fake news, mohli bychom být spokojeni. Nejasná situace, lživá zpráva, vyvrácena oficiálním prohlášením, takže teď už je to všem jasné.

Jenže tohle naivní přesvědčení nefunguje. Respektive funguje na člověka neznalého. Nefunguje na člověka, který chce věřit na spiknutí. Ten bryskně opáčí, že to rodina musela říct, protože jim farmakolobby, vláda a ilumináti vyhrožují.

Pamatujete se, jak jsem tu i onde psal, že konspirační teorie má pojistku proti falzifikaci? Tak to je ona. Tvrzení o tom, že Milan Lasica zemřel na následky očkování a rodině někdo vyhrožuje, aby tvrdili, že to tak není, nemáte jak vyvrátit. Žádným důkazem. Neexistuje. Když vytáhnete potvrzení o očkování z února, řeknou, že je falešné, protože tak to zapadá do jejich schématu.

Ano, můžete si ulevit tím, že mnozí z nich jsou prostě vymaštění jak kotel po zabíjačce, ale na druhou stranu - jsou mezi nimi i lidé s vysokoškolským vzděláním. To, jak známo, před iracionalitou neochrání…

Kdybych měl sklony ke slovním hříčkám, tak napíšu, že očkování vysokou školou nechrání stoprocentně proti zblbnutí.

Parodie mi je líto. A přitom to je skvělý žánr. Když funguje, teda. Normální člověk se jí zasměje, protože je to vtipné samo o sobě, a ani nemusí znát parodované. Znalý člověk se jí zasměje dvakrát, protože ví, na co odkazuje, a ocení tu hru se symbolem…

Jenže parodie, to není jen tak. K tomu, aby fungovala, potřebuje, aby parodovanou věc znalo co nejvíc lidí. A tady je kámen úrazu.

V dobách mého mládí, když měla televize dva programy a kina byla hlavně single, ne multi, jste měli jistotu, že když v práci řeknete “Ten Karel zase pije”, bylo jasné, že den předtím dávali Nemocnici. Ve škole se probíralo vždycky to, co předchozího večera dával první program od osmi. Nebo co hrálo okresní kino. Nebyl problém najít společné téma, protože, jak říkám, lidi měli dva televizní kanály a nic moc navíc.

Zkuste dneska najít něco, co zná aspoň nějak významná část společnosti, a zná to natolik dobře, aby rozpoznala (a ocenila) parodii…

Co máme? Máme politiky. Parodovat politiky bylo vtipné v době, kdy to ještě nedělali sami. Dneska zkusíte parodovat, a nikdo nepozná, jestli jde o parodii, nebo o citát.

Filmy? Nabídka je tak široká, že nemůžete spoléhat na jakoukoli společnou kulturní referenci. Totéž platí o hudbě, o bulvárních tématech, o novinách… O knihách. Vážně: zkuste přijít na knihu, nebo na spisovatele, jehož styl či téma by bylo natolik specifické, aby každý rozeznal parodii, a přitom široce známé.

Leacockovi se psaly Literární poklesky o hodně líp. Třeba šestákové detektivky znal kdekdo, dobrodružné romány o námořnících nebo mravoličnou literaturu pro mladé dívky jakbysmet… Přemýšlím, jaký žánr by byl tak široce známý? Co čtou všichni?

Zatím mě napadají jen tři žánry: marketingový sloh, politické projevy a ezočtení pro čakrabáby, ovšem to je samo o sobě vtipné dost, tam parodií už nic nevykřešete.

Druhá půlka problému je ta, že právě kvůli stírání rozdílu mezi realitou a parodií už lidé ani parodii nerozpoznávají, takže když si uděláte prdel z ekologické agitky, přijdou vám s vážným ksichtem vysvětlovat, že jste zpátečníci a tmáři. Nemůžete si udělat legraci z žádné “sociálně utlačené” skupiny, to vás autocenzura zarazí. Nemůžete ani parodovat bílého heterosexuála, protože to vám přijde nějaká permanentně aktivovaná wokecunt vysvětlit, že si děláte legraci z otrokářství a útlaku…

A když si udělám prdel z novinářské machy o cestách do Chorvatska, tak se vynoří nějaký chmurný bystroň a začne kázat o fosilní energii. Ono vůbec platí, že čím silnější má někdo tohle uvědomělé cítění, tím menší smysl pro humor a nadsázku projevuje.

Lidé jsou křehké květinky. Hlavně teď po roce s kovidem, to jsou všichni citliví jak mimosa a každého se dotkne vánek… co vánek, pohled! Ba co dím - jen křivá myšlenka! Jen stín podezření, že by někdo v okolí mohl mít křivou myšlenku, ve vás vyvolává pocit blízkého zhroucení.

Ale kdybyste se aspoň zhroutili! To by bylo čestné a hlavně - nikoho byste tím neotravovali. Ale to ne, to vy ne. To vy radši vyskočíte, jak kdyby vás kouslo klíště do uzdičky, a začnete řvát a vřískat, protože to je ta nejlepší reakce, když se vám zdá, že by se někde na internetu někdo někoho něčím mohl dotknout. Řvát a ječet a řevem zahnat vetřelce křivého myšlení. A vůbec vám to nepřipadá přepíčené. Vůbec ne, ani trošku.

Kdysi jste řvali jen když se něco stalo. Pak jste řvali, když jste si mysleli, že vás lidé neposlouchají, ale měli by. Pak jste chytali hysteráky nad tím, že vás někdo poslal do prdele. Pištíte, když vás někdo zablokuje, svoláváte spolubojovníky v jekotu kvůli nadsázce, ironii, vtipu…

Kvůli vtipu, vy telata! Protože vás se vtipy dotýkají. Ne - dotýkají. Vy si myslíte, že dělat si z někoho legraci je nenávistné!

Tak jo. Jasně, tak jo. Hledejte si nenávist v každém slovu jeden druhému navzájem. Řvěte na sebe, protože řvaním nejlíp zaženete agresora. Nebo potenciálního agresora. Nebo stín agresora. Předtuchu agresora. Představu agresora… Řvěte, protože řev je odvěký symbol klidu a míru, řvěte, abyste ochránili klid. Přesně v nejlepší tradici války za mír. Řvěte, to pomáhá proti nenávisti. Řevem ukažte, že nenávistníky opravdu nenávidíte. Řvěte, řvěte, řvěte, kvůli všemu, kdykoli, protože vy řvete správně.

Řvěte na každého, kdo podle vás řve. Protože nikdo nesmí na nikoho řvát, a pokud někdo na někoho řve, musíte na něj řvát vy.

Vy křehké květinky, citlivé na vše…

Je potřeba víc elektromobilů.

Jenže pak taky víc lidí ten elektromobil nabíjí.

A nabíjejí ho, světe div se, hodně přes noc, nejen cestou do Chorvatska.

Takže bude potřeba nějak tu zátěž rozložit. Ne, to není moje teorie, to je výzva, kterou aktuálně řeší Němci nebo Američani.

Takže se prostě nějak centrálně bude přepínat, kdo si nabije dřív a kdo později. Umělá inteligence pravděpodobně.

Říká se tomu “vyhlazení špičky”, což je eufemismus pro “odpojíme vám to, dokud nebude dost elektriky”.

K mnoha výhodám tak můžete připočítat tu, že když dáte nabíjet přes noc a pak náhodou budete muset vyjet dřív, tak budete možná překvapeni.

Navíc stejný myšlenkový směr tlačí solární elektrárny, které dodávají elektřinu hlavně přes den.

Rozdíl mezi benzínem a elektrikou je třeba ten, že benzín vyrobíte, natočíte do nádrže, a pak vypouštíte. Elektrika moc nádrží nemá, tam platí, že co se na jedné straně spotřebovává, to na druhé straně musí někdo vyrábět. Ne víc, ne míň, a přesně v tu chvíli. Jinak se přenosová síť brzo sesype.

Nádrže na elektriku jsou zatím velice malé. Přečerpávací elektrárny vykryjí špičky, ale na nějakou velkou akumulaci solární elektřiny přes den na noční nabíjení zapomeňte. Že byste měli doma akumulátory, do kterých byste si nalili pohotovostní zásobu levné elektřiny, a tu pak nabili do auta na požádání, to je možné, ale zatím velmi nepraktické a drahé.

Průsečík to zatím nemá.

Já vám řeknu, raději mám ty technické revoluce, co jsou tlačené rozvojem technologií, a najednou se stanou. Počítačová revoluce nepřišla zákazem kalkulaček, televize se neprosadila zdaněním rádia a proudová letadla nevznikla zákazem vrtulových dvouplošníků…

Mámo! Ema má mísu! Jula míchá trávu. Máma mele Bábu. Ola má kolo. Ema volá: Mámo, Ola jela sama!

Vidíte, vidíte. Ema má mísu, Andrej má knížku a vy máte akorát fotku od táboráku.

Proč je lepší mít knížku než fotku od táboráku? Protože o knížce mluví všichni a všude. Všichni, všichni, všichni, někteří ironicky, někteří kriticky, někteří s despektem, někteří ji četli a věcně v ní poukazují na “chyby”, další ji prolistovali a podtrhali si ironické pasáže, ale mluví o ní. O fotce od táboráku se řeklo akorát “Hm” a jediná legrácka, co proběhla, byla na konto toho, že Fiala neměl sako a lakýrky.

A ten název! Nejdebilnější fráze, signifikantní pro specifickou sféru hovadnosti, a on ji schválí na titul! No to se o tom bude mluvit i ve filosofických rozhledech! To je prostě majstrštyk. Věta, co by byla erbovní pro hovadnost a přitom rozšířená mezi lidma tak, že ji každý pozná, věta, co je používaná doslova i ironicky - já moc takových neznám.

Přitom bohatě stačí náklad tisíc kusů. Sto poslat do redakcí, tam už rozhořčení novináři vědí, jak to amplifikovat, a s devíti sty udělat ještě marketingovou show. Obsah? Prosimvás… Obsah je nezajímavý. Jsem skromný člověk, myslím to dobře, tak proto jako jediný můžu ukázat na ty, co to myslí špatně, a můžu říct kdejakou ptákovinu, hlavně že to vzbudí emoce.

Autor knížky je opravdu chytrý. Bratr Bába nemluví ke svým třiceti procentům. K nim mluvit nepotřebuje. Nemluví ani ke koaličním třiceti procentům. Ty nepřesvědčí. Nemluví k těm, co chtějí volit komunisty, socany a spol. Mluví ke třiceti zbývajícím procentům. Z nich mu stačí, když uloupne pět. Jako v tom vtipu s tygrem: “Myslíš si, že poběžíš rychleji než tygr? - Ne, ale poběžím rychleji než ty!”

Jejich jazykem mluví, ale ví, že na obsahu vlastně nezáleží. A s reklamou mu pomáhá celá opozice. No není to krásně udělané? Jako jo, je to k nasrání, ale je to zahrané fakt dobře.

Proti tomu je táborák i laso záležitost na tři dny. Bohužel.

V půlce dubna jsem brouzdal Okounem. Jak tam už moc nechodím, tak jsem zabrousil jen do pár klubů, a někde někdo psal o nějakém kytaristovi, co umřel, a že očekává vlnu RIPování a patetických žvástů o tom, jak teď už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.

Chvíli jsem si s tou představou pohrával a vyskočilo mi pár vtipů, co jsou na podobné téma. Třeba ten s tím rockerem v pekle, znáte? “Jo, vypadá to jako rocková kapela, ale jsou to Chinaski!” Nebo ten, jak kytarista umře, v nebi už ho čeká rockovej dreamteam, že mají vystoupení, on tam naběhne s nimi a bubeník to odklepe: “tři, čtyři… U stáááánkůůů…“

No, tak takovýhle kraviny honily se mi hlavou, a tak jsem sedl a napsal. Jako žádná řachanda, ale do Všechnopárty dobrý. A měl jsem to za hotovou věc.

Až tuhle mi najednou napsal největší český novinář Miloš Čermák a ptal se, jestli vím, že to je v jednom jeho standupu. Že v něm má přesně tu scénku s nebeským bárem, mrtvým kytáristou, Hendrixem, co jamuje, jedinej rozdíl je, že tam má Stánky. A že jsem ho asi slyšel. Tyjo, Miloši, fakt nevím, myslíš? A prej že jo, že to pokračuje Havlem a… To už mi znělo povědoměji, takže připouštím, že je možné, že jsem ho buď slyšel na vystoupení, nebo že jsme se o tom bavili v rámci pravidelných porad s Honzou Kubitou.

Každopádně se tu spojila moje paměť pro neskutečně blbé fóry, kde mám uloženo fakt hodně různých pitomostí, včetně vtipu o chlapíkovi, co se seznámí se siamskými dvojčaty a prožijí spolu velmi vášnivou noc, s iniciačním postem o patetickém Hendrixojamování, a to celé bylo namazané podvědomím tak moc, že jsem, nevěda, ukradl Milošovi Nedvěda!

Promiň, Miloši!

Za což se mu takto veřejně omlouvám a uděluju mu tímto předem svolení užít jakoukoli moji historku, následně ji všude vyprávět, nechutně na tom zbohatnout, napsat ji do novin i do scénářů pro televizní show či drama, zbohatnout na tom ještě víc, a do konce života s tím chodit do televizních pořadů jako Krampol s vyprávěním o tom, jak mu Nedbal říkal Krampoule.