Když jsem četl Schmarczovo “j’accuse” o tom, jak jim, konzervativcům, liberálové nerozumí a co by měli chápat, trochu jsem se divil, protože, a myslete si o mně co chcete, se za liberála považuju.
Jenže jsem asi špatný liberál, protože jsem se v tom, co Martin Schmarcz píše, nenašel. Co jsem to za liberála, když podporuju stejnopohlavní sňatky a právo na potrat, ale nejsem woke - progresivní - Klim-Ir-Sen - proti útlaku generickým maskulinem a tak dál? Jo, tohle je obraz liberála, který vidí konzervativec.
Já vidím ještě takhle velkou díru mezi svým postojem a tím výše uvedeným obrazem liberála. Tak si říkám: Jsem já vůbec liberál?
Bude to s tím asi jako s blogem. Když začínaly blogy, byla mezi nimi spousta literárních perel, odborných blogů o webdesignu, o technologiích, o vaření - a pak záplava třípříspěvkových nesmyslů (ano, tento blog má přesně tři příspěvky), s fotkama jednorožců, koní a Tokio Hotelu, obsypaných glitterskama. No a na tohle se takhle zpovzdálí a s odporem díval chór a chórově mručel: “Bloggeři!”
A na Lupě i jinde dštili mudrcové síru na trapnou vlnu blogů. Díval jsem se na to a říkal jsem si: Tak vám nevím, mám blog, bloguju, ale, kurva, nepoznávám se v těch bloggerech, o kterých ráčíte psát!
Nakonec jsem mávnul rukou. A mávám rukou i teď, nota bene když odpověď za mě napsal Andrej Ruščák.