Příběh

cover

Příspěvek s úvodem.

Napsal jsem to někdy mezi svátky 2020. Je to vlastně článek o krizi toho, co sociologové nazývají “Velké vyprávění”. Příběh, tvořený historií reálnou i mýtickou, čtením současnosti, vírou v budoucnost, který rámuje naše životy i konání, a dává tomu všemu nějaký vyšší smysl a vědomí kontinuity. Ale stále se mi zdál hodně těžký a příliš obecný.

V pátek mi došlo, že můžu tohle téma místo obecné “krize příběhu západní civilizace” vztáhnout na úplně konkrétní “krizi příběhu České republiky”. A tak tento článek osiřel. Dám ho proto sem.


Naše civilizace stojí už několik století na “velkých příbězích” - o individuální odpovědnosti, o vědeckém poznání, o rozvoji, o růstu, o vzdělávání a humanismu…

V devadesátkách táhli krajinou věštci, kteří prorokovali brzký nástup duchovní doby. Návrat ke “starým” příběhům, coby protikladu “technických” a “moderních”. Jako by ideálem nové doby měla být legitimizace hledání bludiček a hejkalů - pod heslem “věda není majitelka pravdy; je to jen jeden z mnoha možných názorů a přístupů”. Egalitářské “z jakého titulu si myslíš, že ten tvůj názor je lepší? Já mám jiný - tak ho respektuj” pak celou věc přesunul do roviny “různých názorů”. Ono “vyprávění o vědě” tak coby tmelící prvek společnosti skončilo.

“Věda se často mýlí,” tvrdí čakrabáby a ezodědci, a stejná slova hlodají v hlavách i lidem normálním, neakcentovaným. “Kdoví, jak to je” a “pravda bude někde uprostřed”. “Neměli bychom zavírat oči a slepě důvěřovat vědě…” Dokonce i tam, kde nešplouchá příboj vibrací a duchovna, kapou kapky, které drolí příběh o vědě. Pokaždé, když někdo veřejně zopakuje slova “… je v tom chemie,” tak umlkne kus vyprávění o tom, že člověku moderní doby je souzeno racionálně poznat svět a skrz poznání jej zlepšit.

Jednadvacáté století je zatím opravdu ve znamení rozpadu společností podle prazvláštních dělících linií, které vedou ne mezi pravicí a levicí, mezi liberálním a konzervativním, mezi iracionálním a racionálním, ale mezi zastánci oněch příběhů naší civilizace a těmi, kdo je odvrhli, z libovolných důvodů. Zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří chtějí žít demokracii se všemi jejími negativy a slabostmi, a těmi, kdo mají dojem, že je potřeba změna.

Změna přichází v protikladu; jedni věří, že přináší nové, pokrok, rozvoj, druzí věří,, že jde o návrat k původnímu, čistému, přirozenému a tradičnímu řádu.

Namísto racia opět nastupuje emoce. Děje se to, co slibovali proroci new age: místo “co dělám?” a “kdo jsem?” se řeší “jak se cítím?” a “jaké pocity způsobuju ostatním?” Neodvážím se tvrdit, zda jde o věc levicovou, pravicovou, progresivistickou nebo generační - ono je to jedno, protože na tom nezáleží. Důležitý je výsledný efekt, a ten je: rozpad vyprávění o racionalitě a rozumu jako tmelu společnosti. Jásat můžou ti i oni - pro jedny je to “návrat ke starému”, pro druhé “překonání zastaralého”.

Namísto vědy nastupuje víra. Ne ta náboženská, ale individuální: věřím tomu, takže je to reálné a chovám se podle toho. Když věřím, že vakcína je jen byznys farmaceutických koncernů, mám plné právo vakcinaci odmítnout - a s tím vlastně odmítnout i vyprávění o vědě, která třeba právě vakcinací pomohla vymýtit spoustu nemocí.

V politice končí vyprávění, jakkoli mnohdy oprávněně zpochybňované, o tom, že lidé si ve volbách volí takové politiky, u nichž věří, že jsou schopní, moudří, rozvážní, ale i rázní… Když si vzpomenete na první prezidentskou volbu: kolikrát jste od docela chytrých lidí slyšeli “budu volit Zemana, aspoň bude sranda”? Vzpomeňte si na ten bod. Tehdy začal nejhorší rozklad společného příběhu o tom, že si do čela volíme někoho, kdo má stát moudře spravovat. Zároveň hypertrofoval kýč volby “proti něčemu” - proti starým strukturám, proti novému establishmentu, proti hlavnímu městu, proti EU, proti korupci…

Někdy to vypadá, že 21. století přišlo odmítnout příběh o století dvacátém. O století, které si vzalo z toho devatenáctého víru v technický pokrok, který ospravedlní i postranní špatné efekty, a dovedlo lidstvo k nevídanému blahobytu, ale po cestě lemované krutými válkami, systematickým zlem, genocidami, etnicidami, vyvražděním společenských tříd, studenou válkou… To vše doprovázené rozdělením světa, rozpadem koloniálního systému, vzestupem a emancipací “třetího světa”, vědeckým a technickým rozvojem, znečištěním životního prostředí, rozvolněním tradičních společenských tříd, rolí žen a mužů, …

Jedni chtějí dvacáté století popřít, protože bylo zlé, kruté, bědné, utlačovalo, zničilo - a neskončilo rájem. Druzí jej chtějí popřít, protože osvobodilo, rozbilo staré, přineslo nové - a oni nejsou přesvědčeni, že to nové je lepší. Obě skupiny pak logicky zpochybňují validitu oněch velkých příběhů, protože když zpochybní ty, zpochybní se i legitimita celého společenského zřízení, založeného na celospolečenské shodě.

S tím končí i doba společného příběhu lidí, doba sdíleného sociálního a kulturního prožitku - zatímco Marx pracoval se dvěma společenskými třídami, sociolog Savage pro 21. století pracuje se sedmi třídami, definovanými nějakým společným “osudem”, podobným sociálním, kulturním či ekonomickým zázemím. Najdeme dvě třídy, jejichž příslušníci mají například podobnou výši příjmů a podobné ekonomické zájmy, ale ve všem ostatním se diametrálně liší. V takto fragmentované společnosti těžko najdete shodu, nějaký společný jmenovatel, který by byl vlastní výrazné většině lidí. Věda? Racionalita? Svoboda? Individuální rozvoj? Pokrok? Ano, pro jedno každé téma najdeme třídy, které ho přijímají za své, ale zároveň najdeme třídy, které jej, kulantně řečeno, nesdílejí.

Tady někde leží příčiny toho, že vám najednou vaši staří známí připadají jako iracionální blázni, a zároveň zjišťujete, že ti, s nimiž sdílíte některé svoje postoje, zase v jiných věcech zastávají něco, co je vám naprosto nepřijatelné. Já například sdílím ekonomické postoje shodné s určitou skupinou lidí, u nichž zase naprosto nedokážu přijmout jejich postoj k homosexualitě.

Bez ohledu na společenskou třídu je základní otázka jiná: Sdílíme společný respekt k základním principům demokratických společností? Pokud ano, dokážeme se domluvit i na sporných otázkách.

Pokud ale nesdílíme stejný pohled na ona velká vyprávění západní civilizace, je nám houby platné, že se dokážeme shodnout v nějakých jednotlivostech.

Jakmile se společnost neshodne na svých základních principech, skončí legitimita jejích struktur, řádu i orgánů.