Dojatí

cover

A to jsme zas dojatí jak staré kurvy, co?

Včera jsem psal na Infu o tom, jak v Česku národu bolestně chybí schopnost spolupracovat. Ne, vážně: Učili vás to ve škole? Doma? Učili vás, jak ze spolupráce neudělat ani podřízenost, ani pasivní rezistenci?

No, nic. Už se mi tam nevešla zmínka o Loňském Slavném Národním Aktu Solidarity, a.k.a. “šijte roušky, tleskejte, zpívat není nutno”. Však víte. A teď se tím zase budeme pět let dojímat.

Úplně stejnej patetickej uslintanej kýč, jako bylo Nagano. Jo, v tu chvíli to bylo fajn, když se to dělo, příjemné, ale pak se z toho stal kolektivně sdílený mýtus. Třeba “o národní hrdosti”. Když někdo poukáže, že obyvatelstvo není zrovna dvakrát národně hrdé, vynoří se Mýtus Nagána.

Tak teď budeme mít Mýtus Národa, Co Se V Těžké Době Semknul. Můžeme si i dojatě fňuknout, jestli na to máte žaludek. Jo, bylo to fajn a příjemný, ale zas takovej zázrak to nebyl, to zaprvé, a už vůbec to nic neznamená. Je to pryč, vyprchalo to jako étos demonstrací Milionu chvilek. Lidi zůstali stejní. Nikdo z toho nevyšel jako jiný, lepší člověk, nikdo si neřekl “tak, to nás krásně naučilo spolupracovat”, protože víte co? Protože to nikoho nic nenaučilo, tak to je!

Jen spousta lidí najednou pocítila dotyk něčeho většího, co je přesahuje, a teď si to mylně vykládají jako změnu. Ne, změna se nestala. Ohlédněte se, přestaňte si lhát do kapsy a přiznejte si: Nestala se žádná změna.

Lidi nejsou lepší, protože šili roušky, se s tím smiřte. A ten prchavý pocit sounáležitosti, jiskra naděje, že v lidech je dobro, zmizel s tím, jak zmizela první vlna a definitivně to zadupala schopnost státu velkolepě promrhat a projebat jakékolo dobro, co z toho vzešlo.

(Ostatně soudím, že by zvratná podoba “dojmout se” v případech hromadného patosu mohla mít i jmenný tvar. Stejně má čeština už dlouho tendence zpodstatňovat kdejaké sloveso, aby se před to dalo vrznout “provádění” a “docházení”… Co třeba hezké slovo, vytvořené od slovesa “dojímat” analogicky s jiným podobným dějem: “máme důjem”.)