To je zas titulek: “Dlouhé příznaky covidu ohrožují statisíce Čechů, firmy se bojí výmluv”.
Sere mě to. Ne ten titulek, celej ten princip. Firmy se bojej, že se budou lidi vymlouvat na covid.
Předtím se firmy bály, že se lidi “hoděj marod”.
Je v módě nadávat na “firmy”, jak se to k těm lidem chovají. Jenže znáte to s tím průměrným Čechem, ne? Gaussova křivka atd.
Představte si průměrného zaměstnance. Máte to? Jo? Vidíte ho před sebou? Se všema jeho nectnostma i ctnostma? Tak si teď uvědomte, že polovina zaměstnanců je, přesně dle Gaussovy křivky, ještě horší.
A to by si jeden myslel, že to platí třeba pro pásovou výrobu nebo pro stavebnictví, ale kdepak. To byste nevěřili, kolikrát jsem v čistě kancelářské firmě narazil na takový jev.
Stalo se něco, co vedlo k problémům, a bylo potřeba zjistit, co se přesně stalo a jak se to stalo. A protože jsme byli poměrně osvícení, tak nás nezajímalo, kdo za to může. To nám bylo víceméně jedno, protože příště se to mohlo stát někomu jinému, to zaprvé, a pokud to vzniklo vinou nějaké lajdáckosti, tak se dá vymyslet způsob, jak lajdáckost omezit nebo neutralizovat. A proto jsme chodili jak procesí a říkali jsme: “Nejde o viníka, nikdo nebude potrestán, jen je potřeba zjistit, jak k tomu došlo, aby k tomu už nedošlo.” I jsme vysvětlovali, jak je pro firmu důležitější nastavit mechanismus, aby se chyba neopakovala, než potrestat někoho, kdo udělal chybu.
Ale to ne, to voni ne!
“Jak se to stalo?” - “No, to já nevím, já za to nemůžu, já dělal všechno jako vždycky…” - “Neříkám, že za to můžeš, chci vědět, jak se to stalo…” - “No, nevím, fakt, to nebylo u nás, já za to nemůžu, já jsem tu zakázku ani neřešil, se zeptej spíš Filipa, nebo Milana, nebo Renaty…”
A my věděli, že to nějak zvrzal on. On věděl, že to víme. Nám to bylo jedno, my jen potřebovali vědět, jak tomu pro příště zabránit. Ne, ne, ne, ne, já to nebyl, nevím jak se to stalo, ale vím jistě, že jsem to já nebyl.
Jak ve škole.
Nebo nebylo by lepší říkat: Jak nás ve škole naučili?
Protože chyba, CHYBA, to bylo ve škole něco, za co se trestalo, aspoň za nás. Trestala se chyba i provinění. Kdo rozbil okno, kdo otočil Husáka vzhůru nohama, kdo zapálil odbarvovač Duha a zasmrděl celou třídu (jo, všechny tři případy jsem měl na svědomí já), vždycky se vyšetřovalo, a to ne proto, aby se tomu příště předešlo, ale aby byl potrestán viník. Vyšetřovalo se, kdo vyhazuje maso po obědě, vyšetřovalo se, kdo zabouchnul dveře od kabinetu, ale nikdy, nikdy se nehledal způsob, jak tomu předejít. Jen viník, kterého je třeba potrestat. A viníkem, kupodivu, nebyl školník, který dveře neseřídil, ale nějaký žák, který dostal akorát hrozný vohně, co si to dovolil, zabouchnout dveře.
Nikdy se tak nevyřešila příčina. Proč taky. Mám dojem, že škole víc záleželo na “spravedlnosti” než na tom, aby vyřešila problém, a pokud si nějaký problém připustila, zněl: zlobivý žák udělal něco, co udělat neměl, a to je potřeba napravit tím, že mu dáme za vyučenou, aby to už nedělal.
Pak se nemůžeme divit, že se věci mají, jak se mají, a že místo řešení problému řešíme viníky. Kdo za to může?! A když se zjistí, kdo za to může, tak mají všichni hroznou radost z toho, jak spravedlnost zase jednou zvítězila, až z toho samou radostí zapomenou, že jaksi neodstranili příčinu.
V tom svém článku na Infu, o kterém jsem se včera zmínil, bude tenhle jev hrát docela podstatnou roli. Tak až to vyjde, tak si vzpomeňte.