Byla to moje guilty pleasure.
Ta věc byla ještě prázdnější než “marketingový konstrukt”. Lídr rozhodný jako pojď na mě z boku, co povídal věci jako jsem téměř rozhodnut začít uvažovat o tom, že je potřeba něco udělat, tyvole, to i Honza “Želé” Fischer se svým “neříkám tak ani tak” působil rozhodněji… A celý to bylo prostě dvacátej odvar ideálu Konečně Jiné Politiky a instantní spásy.
Guilty pleasure bylo sledovat podporovatele a jejich argumenty. Klasická sbírka:
- Myslí to upřímně
- Má v sobě energii, já mu věřím
- Je to úplně něco jiného, tomu nerozumíte
- Velmi inovátorský počin, počkejte, až to rozjede
Nejvíc Jakub Hussar… Ten mi na FB vypisoval, jak je hrubě fauluju, ale jak oni to zvládají a ještě to ukážou. No, pak nějak míň slavně z celé věci vycouval i s První prezidentskou, protože úplně nová idealistická politika měla problém platit.
Škodolibé? Radost z cizího neštěstí? Ale kdepak, jen takový ten pocit “fakt jste to neviděli, nebo nechtěli vidět?” - a taky trochu vděk za krystalicky čistou ukázku “vyprázdněnosti”, kterou budu dalších deset let používat, než na to lidi zapomenou (jako na Věci veřejné a Cestu změny třeba).
Přesně to shrnul Leoš Máňa Kotleta: Ale zase se všichni poplácali, jak udělali kus dobra pro tuto zemi a dali do toho srdíčko. Ty vole, kdy do toho začnou dávat rozum?
PS: Jo, jasně, “závist”, “nepřejícnost”, “česká malost”, “aspoň něco zkusil, a co autor”… Nedělejte si z hlavy anální kolík, vytáhněte ji ven a zamyslete se: když vám někdo řekne, že skočí ze skály rovnýma nohama a dole to odpruží, taky budete říkat, že to aspoň zkusil? A ne, nemohlo to vyjít, protože za tím nebylo vůbec nic. Naprosté prázdno. Byl to jen další pokus o močení proti větru, bez ohledu na to, kdo co zkusil a dokázal.