To jsem byl chytrej zas jak rádio.
Tentokrát doslova. Napsal mi Vít Pohanka, jestli bychom nemohli pro Český rozhlas udělat rozhovor o starých počítačích v Československu. To já rád.
A tak jsme si hodinu povídali o osmdesátých letech, o tom, jak se k nám dostávaly první počítače, proč tak složitě, co bylo TNS, jak se co vyrábělo… Bylo to moc pěkné, a trošku děsivé.
Totiž děsivé to bylo ve chvíli, kdy jsme použili slova jako Slušovice, RVHP, embargo, děrný štítek a podobné. Člověk to řekne, a najednou si uvědomí, že vlastně nikdo, komu je teď zhruba do pětatřiceti let, možná do čtyřiceti, už neví, co to znamenalo. Co byly Slušovice a proč se o nich mluví v souvislosti s počítačema. Celá ta podivná doba upadla po právu do zapomnění…
V tu chvíli vám dojde, že jste pamětník. V osmačtyřiceti. Zažili jste dva režimy, obrovské změny, od Specter s kazeťákem k internetu, od “počítače” coby mystéria k dnešku, od centrálního plánování všeho, tedy obvyklého nedostatku čehokoli “extra” a domácího bastlení joysticků, až k situaci “koupím v prvním supermarketu…”
Dám tomu ještě dva roky, a pak mi bude padesát a oficiálně budu moct opruzovat mladé se vzpomínkami, jak to chodilo v dávnověku…
Mimochodem, bude to v pořadu Téma Plus, někdy v květnu by to mělo jít ven, a bude mluvit i Jaroslav Švelch, doktor přes počítačové hry.