Spustili jsme paywall, tak se zase můžu vrhnout na projekt G. Pár úprav, a už půjdeme mezi lidi. Zatím mezi ty naše.
Možná to znáte. Máte za sebou spoustu práce a zbývá poslední krok. S tím mám problémy, ne s tím prvním krokem. Jsem dobyvatel, první kroky dělám rád. Ale pak přijde ten poslední. Velké červené tlačítko, velká stříbrná páka a tak.
Máte to, sedíte v křesle, houpete se na něm, stačí to jen zmáčknout, a vám se vlastně nechce. I když to není úplně přesné. Chce se vám, nebojíte se, však to děláte posté. Ale prostě přijde ta chvíle, kdy zaváháte. Je to fakt všechno? Je to dobré?
Bod, ve kterém perfekcionisti umírají.
Já ne. Já si jen tak zavřu oči, oddychnu, připravím se na věci příští a startuju.
Vesmír se rozdělil na dva, poslušen kvantové teorie. V jednom nemačkám, v druhém mačkám, a já v tu chvíli jen posouvám míru pravděpodobnosti. Představuju si, že tím se vybraný vesmír posune do vnímané reality a ten druhý zůstane hned vedle. Někdy nad ním přemýšlím: jak se tam mají? A jak se tam mám já? Nezmizel jsem z toho vesmíru? Nebyl jsem schrödingerovsky přítomen i nepřítomen v obou? Možné to je: byl jsem v obou napůl, stejně pravděpodobný, a v okamžiku rozhodnutí jsem vychýlil pravděpodobnost ve prospěch jedné své kopie.
Jen váhám, jestli to je vždycky 100:0. Možná mě tam kousek zůstává, nějaký zlomek, satoshi, ångström…
Možná by to mohlo vysvětlit ty chvíle, kdy mi tenhle svět připadá nepravděpodobný: prostě se ještě nesynchronizovaly všechny změny.