“Jdi se projít…”
Je to nekonečná, nekonečná, nekonečná krávovina, která jak je blbá, tak je opakovaná - totiž doporučovat na deprese procházku, cvičení a tělesnou aktivitu.
Bohorovnost těch, co takto radí, je strašlivá. Jsou přesvědčení, že znají recept proti něčemu, o čem vědí ale naprosté kulové, a co, ruku na srdce, považují spíš za změkčilost než nemoc. Bezohlednost pak je v tom, že doporučují něco, co možná funguje jim na něco jiného, ostatním jako univerzální pomoc.
Nic proti zdravému pohybu. Stejně tak nic proti jeho terapeutickému efektu. Ale pojďme si říct, že pohyb je jako acylpyrin: univerzální lék první volby na spoustu příznaků, ale pak je velmi velká oblast, kde nejen že ničemu neprospěje, ale dokonce i uškodí. (Ttřeba já na něj mám alergii a osypu se jak děcko se spalničkama.)
Procházka venku a pohyb obecně může pomoci s některými psychickými stavy. Namátkou “potřebou si uspořádat myšlenky”, “uklidnit se”, nebo “ukojit závislost na endorfinech”. Pomáhá spalovat přebytečnou energii a pomáhá udržovat tělo v kondici.
Pak tady je celá řada velmi běžných stavů a příznaků, při nichž se procházka ani pohyb obecně nedoporučuje, zčásti kvůli zkušenosti (“nepomáhá”), zčásti kvůli zjevné nesmyslnosti. Třeba: zlomená noha, zlomená ruka, infarkt, mrtvice, zánět okostice, chřipka, průjem, otrava houbami, horečka, rýma, průjem, hypoglykémie, renální kolika, rozštěp patra, vaginální mykóza, tržné rány, žloutenka typu A, kapavka, vymknutí kloubů, úpal, úžeh, omrzliny, dehydratace, zimnice, …
Bylo by fakt fajn, kdyby si k těm výše jmenovaným propagátoři “medicinální procházky” připsali i depresi, migrénu, agorafobii, panickou ataku, úzkost a řadu dalších psychických problémů. Jo, možná to pro ně nejsou opravdové problémy a lidi, co jimi trpí, jsou pro ně jen “zpovykanci” nebo “slaboši”, ale s tím žádná osvěta nehne, tak snad jen kdyby si to zapamatovali a do budoucna respektovali, to by stačilo.
Třeba taková melancholie. Tam procházka, najmě podzimním sychravem a ideálně mírným deštěm, melancholikovi vyloženě neprospěje. I u toho “uspořádávání myšlenek” je efekt individuální. Někdo si procházkou “vyčistí hlavu”, mně to spíš myšlenkově přitíží a excituje mě to leckdy až k vzteku. Nééé, to tak není, uvidíš… je pro mne rada na úrovni dej si navečer skleničku alkoholu, uvidíš, jak usneš. Co vám budu povídat, že po skleničce alkoholu budu vzhůru do tří, velmi čilý a s chutí něco dělat.
Já vím, že tímhle článkem přesvědčuju přesvědčené a nepřesvědčím nevěřící. Ale musím to napsat a musím to čas od času zopakovat. Psychické nemoci jsou jako jiné a mohou zabíjet. Označovat je za “slabost”, “nevyrovnanost”, “chvilkovou záležitost” nebo “ostudu” je fakt hloupé, a stigmatizovat je, stigmatizovat odborníky a stigmatizovat moderní léky, to je už vyloženě píčovské.
Ale pro jistotu si to ještě zopakujeme:
- Psychická nemoc je nemoc stejně vážná jako fyzická.
- Co pomůže jednomu, nemusí pomoct druhému.
- Co jednomu pomůže na něco, to druhému nejspíš nepomůže na něco jiného.
- Respektujte to a své doporučení, když už to musí být, formulujte jako “mně pomáhá…”
- Pokud nemáte obdobné zkušenosti, tak spíš neraďte.
- Pokud nemáte vlastní zkušenost, tak hrom vás zab’, jestli budete kydat na doktory a léky.
Kapišto?
(A jestli se vás to dotklo, tak se jděte projít, prej to pomáhá.)