Máme Den otců.
Den by byl, otec ne. Zemřel loni na Dušičky. Ne snad že by byly příčinou jeho úmrtí, tou byla Alzheimerova choroba. Osud má rád ironii, a snad proto jeho, vysokoškoláka a člověka, který nerad chodil k doktorům a psychická onemocnění považoval za simulaci nebo za “bláznovství”, potkala ta dlouhodobá forma. Alzheimerova nemoc s časným nástupem se tomu říká.
V pětapadesáti to vypadá jako roztržitost. Hledáte klíče, peněženku, mobil.
V šedesáti to začne být takové divné. Třeba když zapomenete, že máte jet v práci za zákazníkem.
Jenže věren své nátuře na tyhle signály nedbal a zlehčoval je různými zemitými průpovídkami, nejčastěji “Zapomínat, to je dar!” No, užil si ho dosytosti, bohužel…
A pak to začne být divné. A pak ještě divnější. “Kam jdeš?” - “Nevím!” - “Přines ze sklepa brambory…” - “Já nevím, pro co jsem tam šel.”
A furt: “Zapomínat, to je dar! Ale nojo, naco si pamatovat, však mi to připomeneš. Když jsem to zapomněl, tak to asi nebylo důležité…”
Obvodní doktor s ním na to téma rád pošpásoval, však víte, pane inženýre, to v tomhle věku každej začíná zapomínat, sem tam něco… Otec samozřejmě nepřiznal rozsah svého “zapomínání”, tak co by?!
Zapomínal věci, které uměl. Nenacházel slova. Opakoval historky, fráze… Místo plánů, jak bude v důchodu na zahrádce pracovat a ve sklepě stloukat ptačí budky ze dřeva a kutit, seděl na gauči a koukal. Matka ho neustále aktivizovala, někam ho posílala, dávala mu nějaké úkoly, ale on zapomínal. Sice svou průpovídku o “daru” uměl pořád, ale bylo vidět, že ho to vzteká, když najednou něco neví.
Nakonec se podařilo dostat ho k neuroložce. Měl k tomu spoustu řečí, jak nikam nepůjde, protože “není žádný blázen”, a na jemné přemlouvání “… jen zjistí, co by se dalo dělat s tvým zapomínáním” odpověděl - no, však víte. Ale šel tam, a diagnóza byla jasná. To jeho nemoc probíhala pátým rokem od viditelnějších příznaků.
Dostal sadu léků, a jeho stav se “zázračně zlepšil”. Samozřejmě jsme věděli, že to je dočasné, ale bylo velmi příjemné ho vidět, jak vypráví, kde byli na dovolené, vyjmenovává města, zážitky… A to bylo naposledy.
Ne, ještě nezemřel, tedy aspoň fyzicky. Dalších pět let odcházela jeho osobnost, jeho duše. Jak to říkal Koukolík: “Starý vyhořelý strom”. Duše zmizela jak pára nad hrncem, a on jen seděl, mumlal a připomínal malé dítě: smál se těm nejjednodušším komickým situacím, nebo se vztekal. Ze zbytků slov skládal horko těžko věty, a když je složil, byl to strašlivý obraz: Chce domů. Tu paní nezná, ty lidi nezná, půjde pryč. Lehne si na silnici a nechá se přejet autem. Chce umřít. Skočí pod vlak. Jakoukoli péči odmítal, že žádnou péči nepotřebuje, že se o sebe přeci postará. To už bylo v době, kdy jediné, co si pamatoval, je jak se chodí do obýváku, ale že by se měl najíst, to už nevěděl. A v čím dál řidších světlých chvílích se prý ptal: “Proč se mi to děje, proč se mi tohle děje?” Pak zmizely i jednoduché věty, zůstaly jen slova, gesta, fyzická agrese, hlavně vůči sobě, ale postupně i vůči ostatním…
Ale i prosté živočišné radosti. Na začátku léta 2019 jsme byli na zahradě, bylo horko, blbnuli jsme s hadicí na zalévání, otec si sundal tričko, běhal v proudu vody s rozkoší malého dítěte a smál se…
Matka do poslední chvíle věřila, že to nějak zvládne a že to musí zvládnout, ale už to nešlo. Zhoršení bylo patrné týden po týdnu. Nakonec jsme ho v lednu odvezli do sanatoria. Poslední obraz, který v hlavě mám, je ten, kdy se na mne rozeběhl a chtěl mi dát ránu pěstí, ale to už byla jen fyzická schránka. Ta mu sloužila dobře a dlouho, ale rozum, ten už byl dávno pryč.
V tu chvíli jeho tělu zbývalo už jen deset měsíců. Postupně se začal zhoršovat i jeho fyzický stav, několik posledních měsíců už ani nechodil, vozili ho, a jednoho dne, pár týdnů po jedenasedmdesátých narozeninách, se mu zvýšila teplota. Ne, Covid to nebyl. Doktor ze sanatoria rovnou řekl, že to je neklamná známka konce, že nemoc postoupila už tak daleko, že vypíná orgány, a je jen otázkou hodin, kdy vypne srdce a dýchání.
Ráno nám to volali. Vím, že na truchlení ani na okázalost nebyl, ale postavil jsem takový malý oltářík s kameny a svíčkami a zapálil je, na znamení, že došel cíle.
Jeho odchod vlastně symbolicky postavil druhý pól odcházení. Ten první postavil můj děda, který by měl předevčírem sté narozeniny, ovšem zemřel v pětašedesáti letech, uprostřed svojí práce, kterou měl hrozně rád: mezi květinami, které pěstoval a šlechtil z nich nové odrůdy. A když jel z jednoho pole na druhé, dostal třetí infarkt a zemřel.
Nechci se rouhat, ale kdybych si mohl vybrat, tak…