Možná je to na aktuální téma…
Před pár lety sedím takhle v práci a pracuju. Přišla kolegyně Zuzana, seděla asi tak tři metry ode mne, a já si všiml, že má nějaké zářivě jasné letní šaty, tuším žluté, s letním potiskem, asi měla i nový účes, a vůbec z ní vyzařovala spokojenost.
To je fajn, mám rád, když jsou lidé spokojení, i já jsem rád spokojený, přál jsem a bylo mi přáno, jak se říká, a říkal jsem si: Mám se zmínit, že jí to sluší?
Jenže jsem slušně vychovaný muž a rozhodně nelze říct, že bych se choval nějak dotěrně či vlezle, k ženám už vůbec, tak jsem si to nechal pro sebe. Však co, kvůli mně to nedělala, to je samo sebou, taky v práci jsme kvůli práci a ne kvůli honění vody, a vůbec, jí může být naprosto ukradené, co si já myslím o jejím outfitu, a já to samozřejmě vím. Navíc byla v hierarchii asi tak o dvě patra výš, de facto nepřímá nadřízená, a ještě by si někdo mohl myslet, že šplhám, zkrátka - nesluší se to.
A tak nám vesele uběhlo dopoledne. I poledne. Odpoledne se nachýlilo, já jsem odcházel, loučil jsem se s ní, a nedalo mi to. Ano, ještě jsem se předem pro jistotu omluvil, kdyby to bylo nevhod, a prostě jsem jí ty šaty pochválil, že jí to sluší. S úsměvem, mile, věcně, tuším, že jsem použil slovo “šik”.
Úplně se rozzářila, že děkuje, že to ráda slyší a že jí to udělalo radost. A že mi musí něco říct…
“Totiž, Martine,” povídala, “já jsem se bála, že je něco špatně. Já jsem před chvílí mluvila s Gábinou, ona mi taky říkala, že mi to sluší, a já jí říkala: No vidíš, a kluci dole si toho vůbec nevšimli a nikdo mi nic neřekl! Jenom ženský…”
“Nojo, když oni se asi všichni bojej, že by to bylo nevhodný,” povídám já. “Já taky váhal, ale co už - kdyby se tě to dotklo, tak bys mi řekla, ať si hledím svého, že to není moje starost, a bylo by!”
“To já ne, to já vždycky ráda slyším, že mi to sluší…”
Pak se zamyslela, zadívala se do dálky a povídá: “I když jsou dámy, a to i tady, kterým bych to radši neříkala. A to jsem ženská.”
Měl jsem pocit téměř spiklenecký: Muž udělal něco tak nepatřičného, jako že cizí ženě, i když kolegyni, pochválil oblečení, a ji to potěšilo, bez jakýchkoli dalších konsekvencí. Prostě jen tak - postaru, galantně, jako když můj děda zdravil sousedku slovy “Má úcta!” Já tím nic nemyslel a ona byla upřímně potěšena. Spiklenci demodé nepatřičnosti.
A oběma nám v tu chvíli bylo trochu líto, že jsem byl jediný, kdo jí to řekl.