Babička

cover

Z povinné četby víme, že Babička se jednoho dne sebrala a vyrazila i s dětma za paní kněžnou na zámek. Celou kapitolu to zabralo. Šli na zámek asi tak na sto patnácti stránkách…

Takže člověka mile překvapí, že to není tak dvacet kilometrů, co by podle toho líčení čekal, ale slabý kilák a půl.

Sice jsem tam byl jako malý chlapec se školou, ale pamatuju si jen ten obří splav a strašnou dálku od autobusu na Staré bělidlo. A taky že nás vyhodili. Nás vůbec často odněkud vyhazovali, neboť jsme byly děti neposedné a hlučné.

Každopádně před těmi čtyřiceti lety, ve vzpomínkách, byl splav větší a vzdálenosti delší. Ale dost možná to bude tím strašně nudným psaním paní Boženy, protože naprosto nejvíc si pamatuju, jak moc mě to nebavilo. Myslím, že dneska už to je promlčené, takže to můžu přiznat: Přečetl jsem jen tu pasáž o jebnuté Viktorce, ale čekal jsem od toho víc. Zbytek jsem znuděně odpřevracel stránku po stránce, až ke “Šťastná to žena”, a to jsem měl v té době za sebou hodně tlustých knih, dětských i nedětských.

Inu, škoda. Až před nedávnem jsem si pořádně přečetl o kněžně Kateřině Vilemíně a císaři Josefovi, co se díval trubičkou poblíž Hořic, a je to hodně zajímavé čtení. Mnohem zajímavější, než bukolické historky, kterými má tu dobu díky románové Babičce zašpérováno několik generací.

Mimochodem, ta Viktorka měla reálný předobraz - s tím rozdílem, že reálná Viktorka nebyla zasažena “Božím poslem”, ale coby tulačka přežila i Boženu Němcovou, a to o šest let. Nakonec zemřela v šestasedmdesáti letech. A nejspíš svoje dítě neutopila. Dokonce v roce 1834, když jí bylo dvaačtyřicet, porodila syna Jana (ne, nebyl nejspíš onoho černého myslivce, protože ten se odehrál někdy kolem roku 1812).

Jo a i ta Babička nebyla taková idylická prostá venkovská žena, jak ji líčí Božena… S dcerou Terezií se pohádala, takže to klidné bukolické pobývání zas tak klidné nebylo. No a nezemřela na Bělidle, ale ve Vídni, a zemřela asi rok a půl poté, co zemřela paní kněžna. Takže scénka s rukou za těžkým závěsem a šeptáním “šťastná to žena” neproběhla, ani proběhnout nemohla, a kdyby snad, tak jindy, jinde a jinak.