Řidič

cover

Karel Ďuriš měl na Twitteru pěknou výzvu.

Já si řidičák dělal někdy v osmadvaceti. Až. A vlastně kvůli práci, tam ho po mně chtěli. Do té doby mě to nějak nepřitahovalo, navíc jsem nebyl schopen přeřadit (ano, automaty nebyly tak běžné jako dnes), ale nějak bych to zvládnul. Jenže když se pak na gymplu řidičáky dělaly, tak bylo vybráno asi dest lidí podle prospěchu. Jak kdosi se stejnou zkušeností psal na Twitteru: “Prostě ho dělaly šprtky”.

Pak mě to začalo bavit. Nejen ona přeprava z bodu do bodu, ale i samotné řízení. Mám radost, když můžu někam jet. Tedy ne, to není přesné: mám radost, když můžu jet a řídit. Je to pro mne docela příjemná činnost, při které příjemně relaxuji. A když se rozčiluju, tak jen někdy a trochu. Kupodivu ne v zácpách, ty beru docela stoicky.

Naježděno mám ve vlastních autech asi 300.000 kilometrů, pár desítek tisíc i v cizích, půjčených či služebních. Patřím k řidičům klidným, netrhám asfalt, pouštím chodce i ostatní řidiče, ale rozhodně nejsem nějaký šnek s kloboukem a platem vajec - snažím se jezdit svižně, abych nikoho nezdržoval. Na druhou stranu nepřekračuju nejvyšší povolenou nijak výrazně. Když na dálnici přidávám, abych našel skulinu vpravo a pustil stíhače za sebou, tak sešlápnu na sto padesát, nemám s tím problém a nebojím se, ale dál se držím někde v rozmezí 130 - 135. Na německých dálnicích jsem si ověřil, že pro většinu řidičů je “neomezeně” někde okolo sto padesáti, tak jedu stejně rychle jako oni, a cajk.

Řídím se pár poučkama, jako třeba že jet rychle rovně umí každej, nebo že je fajn vědět, že jsem na hlavní, ale důležitější je, jestli to vědí i ti na vedlejší. Spoustu pravidel dodržuju, protože jsem línej přemýšlet nad tím, kdy je mám porušit. Třeba pásy nebo blinkry, to mám zautomatizované, takže na to nemusím myslet a rozhodovat se, jestli teď ano a teď ne.

Navíc mám auta rád. Ne snad že bych byl cargeek a porovnával počty ventilů a brmblání výfuků a jestli “f dechtu de hodně vocpoda”, to chraň pámbu. Ale mám rád ty stroje.

Jo, mám rád auta velká a malé řvoucí sporťáky ve mně víc než adrenalin vyplavují endorfiny, protože si fyzicky uvědomuju, jak strašné je tam sedět pro člověka, co má 202 centimetrů. Jo, kdybych měl 150, tak věřím, že si někdo může myslet něco o nástavci, ale sorryjako.

A co vy?