Bylo, nebylo… Kecám: bylo!
V nejmenovaném vydavatelství přišla produktová kolegyně a povídala: “Hele, Martine, musíme udělat…” - a už nevím, co to přesně bylo. Ale byla to nějaká naprostá pitomost nehorázná, něco jako “nabízet otvírák vydání jako sponzorovaný článek pro partnery” nebo tak něco.
Tak jí povídám: “To neuděláme. Tohle nikdy neuděláme, protože to je naprostá píčovina a - prostě ne!” Seděl jsem v té době na místě, kde sedával Miloš Čermák, a něco z jeho razance a nehledaných hodnocení asi přešlo na mne.
Rozjela se debata, kde se kolegyně snažila říkat, že to sice je píčovina, ale že bychom to měli udělat, navíc obchod to chce a spoustu peněz to přinese a tak dál, a nakonec povídá: “No, hele, můžeme si o tom myslet co chceme, ale faktem je, že se to řešilo na poradě produktu a obchodu a všichni se shodli, že to tak uděláme, takže…”
A jak jsem k ní byl otočený, tak jí povídám: “Ve Wannsee se taky všichni shodli, že to tak udělají!”
To ji zarazilo, možná se jí to i trošku dotklo, a povídá: “Chceš snad říct, že naše noviny jsou něco jako holokaust? To chceš srovnávat?”
“Noviny ne, ale ty porady…”
Protože to, že se nějaká skupina lidí někde na něčem shodne, neznamená, že se shodli na něčem správném, co by se mělo dělat.
(Jo, tuhle historku jsem použil v dnešním článku na Infu)