Parodie mi je líto. A přitom to je skvělý žánr. Když funguje, teda. Normální člověk se jí zasměje, protože je to vtipné samo o sobě, a ani nemusí znát parodované. Znalý člověk se jí zasměje dvakrát, protože ví, na co odkazuje, a ocení tu hru se symbolem…
Jenže parodie, to není jen tak. K tomu, aby fungovala, potřebuje, aby parodovanou věc znalo co nejvíc lidí. A tady je kámen úrazu.
V dobách mého mládí, když měla televize dva programy a kina byla hlavně single, ne multi, jste měli jistotu, že když v práci řeknete “Ten Karel zase pije”, bylo jasné, že den předtím dávali Nemocnici. Ve škole se probíralo vždycky to, co předchozího večera dával první program od osmi. Nebo co hrálo okresní kino. Nebyl problém najít společné téma, protože, jak říkám, lidi měli dva televizní kanály a nic moc navíc.
Zkuste dneska najít něco, co zná aspoň nějak významná část společnosti, a zná to natolik dobře, aby rozpoznala (a ocenila) parodii…
Co máme? Máme politiky. Parodovat politiky bylo vtipné v době, kdy to ještě nedělali sami. Dneska zkusíte parodovat, a nikdo nepozná, jestli jde o parodii, nebo o citát.
Filmy? Nabídka je tak široká, že nemůžete spoléhat na jakoukoli společnou kulturní referenci. Totéž platí o hudbě, o bulvárních tématech, o novinách… O knihách. Vážně: zkuste přijít na knihu, nebo na spisovatele, jehož styl či téma by bylo natolik specifické, aby každý rozeznal parodii, a přitom široce známé.
Leacockovi se psaly Literární poklesky o hodně líp. Třeba šestákové detektivky znal kdekdo, dobrodružné romány o námořnících nebo mravoličnou literaturu pro mladé dívky jakbysmet… Přemýšlím, jaký žánr by byl tak široce známý? Co čtou všichni?
Zatím mě napadají jen tři žánry: marketingový sloh, politické projevy a ezočtení pro čakrabáby, ovšem to je samo o sobě vtipné dost, tam parodií už nic nevykřešete.
Druhá půlka problému je ta, že právě kvůli stírání rozdílu mezi realitou a parodií už lidé ani parodii nerozpoznávají, takže když si uděláte prdel z ekologické agitky, přijdou vám s vážným ksichtem vysvětlovat, že jste zpátečníci a tmáři. Nemůžete si udělat legraci z žádné “sociálně utlačené” skupiny, to vás autocenzura zarazí. Nemůžete ani parodovat bílého heterosexuála, protože to vám přijde nějaká permanentně aktivovaná wokecunt vysvětlit, že si děláte legraci z otrokářství a útlaku…
A když si udělám prdel z novinářské machy o cestách do Chorvatska, tak se vynoří nějaký chmurný bystroň a začne kázat o fosilní energii. Ono vůbec platí, že čím silnější má někdo tohle uvědomělé cítění, tím menší smysl pro humor a nadsázku projevuje.