Automat

cover

Soukromá radost.

Koupil jsem si nové auto, a to staré jsem prodal. Díky jedné twitteřance, kterou nebudu jmenovat, celý prodej proběhl velmi hladce.

Já se totiž musím přiznat, že co se týče obchodu s ojetými automobily, jsem velmi, ale velmi odtažitý. Prodával jsem auto třikrát, a užil jsem si i exemplární příklad dobírání. Neznáte? No to je to legendární, když vám volá a říká “Helejte, mám tu kupce, on by to koupil, ale musíte deset slevit. Já vám radím, udělejte to, jinak to stoprocentně neprodáte. Helejte, jestli s tou cenou nepudete dolů, tak si pro to přijeďte, mně to tady zabírá místo, helejte, když nemáte rozum, já vám říkám, jak to je, blablabla…”

Nebudu ani zmiňovat nedávnou epizodu s autovrakovištěm, kam jsem byl poslán pro jakousi plastovou krytku, a kde jsem si užil dosytosti všeho krásného, co tahle branže nabízí: klátící se mechanik, co plive na zem, obsluha, co se s vámi baví na půl huby, styl jednání “Jéžiš, no to já bych vám musel vyndat z té palubky, to se dává celý, pane, celý!”, seřvali mě u závory, kam to jedu, že jsem nezaparkoval jinde, no ochota a krása nesmírná…

Tentokrát ale prodej auta šel tak, jak bych si to představoval. Přišli pánové, co na sobě měli stejnokroj, přivítali mě, představili se, vzali auto na test, mezitím mi nabídli kafe, požádali mě, abych počkal, že budou hned hotovi, pak se vrátili, řekli cenu, já ji akceptoval, a bylo to. Peníze za čtyři dny na účtu. Děkujeme.

(Auto ESA, kdybyste se ptali…)

No a po martyriu s nákupem nového už konečně jezdím a neřadím. Jo, udělal jsem si radost a koupil automat. Konec vrklání s pákou!

Na to jsem se těšil nejvíc.