Motivace

cover

Se tváříte, jako by motivace byla alfou, omegou a ještě aspoň třema písmenkama abecedy. Nevím, kdo vám ten nesmysl nakukal, ale věta “všechno jde, když jste správně motivovaní, a když nejste, tak se nechte namotivovat”, je nesmysl.

Jak s tím koněm v cirkuse. Ředitel se ptá klauna: “Proč ten kůň nezpívá?” A klaun povídá: “Není mu dáno!” A ředitel na to: “No tak mu dejte!”

Být to motivační guru, tak řekne “No tak ho motivujte!” Ale kůň nezpívá, ani když je motivován.

Tuhle psal Honza Palička cosi o motivaci jiných lidí. Bylo to na margo politické debaty, to mu slouží coby polehčující okolnost, ale dopustil se generalizace a šlápnul přitom do oblasti, v níž jsem kovaný. Totiž do oblasti změny lidského chování prostřednictvím dvou různých postupů zvenčí, konkrétně “znectít” a “vychválit”.

Je úplně jedno, co je tím pozitivním cílem. Zhubnout, přestat pít, učit se… Fakt je to jedno. Dejme si, jako příklad, chlast. Přístup 1, “znectít”, je klasické “nadáváme mu, aby přestal chlastat, říkáme mu, jak je odporný dobytek, věčně zlitý…” Efekt je známý: 0. Odpornému zlitému dobytku tyhle řeči jdou na nervy, a proto s nimi udělá to nejjednodušší: přestane je poslouchat a vnímat.

Naštěstí tu máme metodu druhou, totiž “pozitivně motivovat”! Ukážeme zlitému dobytku, jak by měl skvělý život, kdyby nepil. Byl by střízlivý, měl by peníze, práci, životní jistoty… No jo, to by bylo moc fajn, tak se na to napijeme! Ono to totiž nefunguje takhle zvenčí a výsledkem je, že se zlitec stane stejně imunní vůči vnější motivaci jako je vůči znectění. Navíc se začne nenávidět, a rychle zjistí, že když se napije, tak sebenenávist zmizí. Děkujeme za snahu, zase to nevyšlo!

Ultrahardcore verzí vnější motivace je fitness trenér. Pokud je správně asociálně tupý s hypertrofovanou kompetitivností, tak vás ve chvíli první krize začne motivovat tím, jak to bude skvělé, až budete mít břišáky, že s nima budete moct otvírat lahvového Kozla. To přece chceš, ne? Pojď mi, pojď, to dáš, to dáš, ještě jednou, stojí to za to, děláš to kvůli bicepsům tricepsům figuře, děláš to pro sport, děláš to abys nebyl hnusný tlustý, svaly, pičo, svaly, to je to co chceš, podívej se na fotky svých dětí, víš jak budou plakat, až jim umřeš kvůli viscerálnímu tuku, podívej se na fotku svojí ženy, když nebudeš mít bicák, bude šukat se sousedem, pojď mi hop… Tohle je jediný doložený případ, kdy se intelektuál vzepře svalovci a je ochoten ho fyzicky napadnout, ačkoli to vypadalo, že už nikdy v životě neudělá ani jeden shyb.

Paradoxní je, že nakonec právě motivace je to, co funguje. Ale má to jedno velké ale: Musí být vnitřní! Člověk musí motivovat sám sebe. Zvenčí nedokážete nic.

Jo, jasně, zkoušejte to, ale počítejte s tím, že vnější motivace nezabírá, a po čase zatvrzuje. Znectívání jen zatvrzuje. Jo, můžete to zhoršit. Ne, nenaděláte nic.

Pokud člověk sám nechce.

A jakmile začne chtít, tak ho podporujte. Jen ho, prosímvás, nepodporujte ani dementní motivací (“No vidíš, jak je to teď skvělé”), ani dementním znectěním (“no vidíš, jak to bylo předtím hrozné, teď je to lepší, že? Že? Řekni že jo?!”), a už vůbec ne ultradementní výčitkou “No vidíš, že to jde. Tos s tím nemohl začít dřív?”

V tu chvíli má každý zápasící generální pardon a může si jít nalít panáka, zapálit cigáro a sežrat u televize kilo brambor se sádlem.