Sešit

cover

Z dob školní docházky si pamatuju hlavně nebetyčný rozdíl mezi základkou a střední školou.

Neměl jsem základku rád. Z mnoha důvodů, a zpětně vzato hlavní byl ten, že s vámi učitelé jednali až na výjimky z pozice autority, kterou často neměli.

Plus teda kvůli sešitům. Fetiš sešitu, proboha. Museli jste si psát to, co učitel říká. Možná Jan Ámos ve svých publikacích vyzdvihoval význam přepisování vyřčeného, to nevím, ale silně pochybuju, že by lpěl na okrajích a obalech. Obalený sešit musel být, kdo měl, měl plus, kdo neměl, měl mínus a byl vystaven posměchu učitelky, která většinou ještě třídu roztleskávala ve stylu děti, zasmějte se mu…

Možná patříte mezi ty, pro které tohle vzdělávání dávalo smysl. Možná jste si pročítali své poznámky v sešitu a - to je pro mne naprosto nepředstavitelné - taky jste se z nich učili! Jak říkám: jiný svět!

Pro mě to hlavně na druhém stupni bylo cvičení v rezistenci. Učitelka rozkazovala, já odporoval, ona argumentovala “protože všichni” a “protože jsem řekla”. Není lepší průprava do života, než nedělat věci, které “někdo řekl” a “dělají všichni”, když jde o pitomost typu obalený sešit.

Nemůžu se zbavit dojmu, že vedle “naučit” a “vychovat” bylo hlavním účelem základky “vychovat k poslušnosti”. Ne rozvinout, ne podchytit, ale poslouchat a neremcat.

Nenáviděli mě, nenáviděl jsem je, a nemám nejmenší důvod na ně vzpomínat v dobrém.