Titulní strana

Když jsem jako teenager luštil křížovky, narazil jsem občas na to, že jsem měl doplnit křestní jméno: “… Sinclair” Na pět.

Napsal jsem Clive, a nevycházelo to. Prý Upton.

Neznal jsem Uptona, ale znal jsem Cliva. Počítač s jeho jménem jsem znal ze stránek Amatérského radia i VTM, a pak jsem ho měl i doma. Toužil jsem aspoň po ZX-81 s 16kB RAM, ale měl jsem Spectrum. Později Spectrum +128. V kroužku, kam jsem chodil, byl největší bourák Lukáš Ladra, ten měl i ZX IF1 a Microdrivy.

Ale Sinclair, míněno Clive, ne ta firma, byl hlavně vynálezce. Počítač, na kterém se skvěle hrály hry, byl trošku vedlejší produkt.

Clive Sinclair, později “Sir Clive”, byl vynálezce kapesní kalkulačky, výrobce malých zesilovačů, výrobce prvních počítačů s cenou pod sto liber (ZX80) a nadšenec do elektromobility (Sinclair C5 v roce 1985, elektrokola Zike a X-1)…

Přesto však největší slávu získal díky svému ZX Spectru, a ačkoli pár let nato prodal výrobu počítačů konkurentovi Sugarovi z AMSTRAD, zůstaly Spectra prvním počítačem pro velkou část mé generace. Někteří z nich na ně dodneška nostalgicky vzpomínají, a někteří blouznivci je mají za to nejlepší, co kdy vzniklo…

Sir Clive Sinclair zemřel včera, 16.9.2021, ve věku 81 let.

Ilustrační foto: Nico Kaiser, CC-BY

Koupit si vůz od málo známé značky s sebou přináší spoustu příležitostí k příjemné socializaci.

Ne snad že by ta značka byla úplně neznámá, minulý rok založená, to ani ne. Existuje už dost dlouho, pod svým názvem přes třicet let, dováží se do České republiky, ale když se zeptáte lidí “jmenujte mi pět automobilek”, tak ji neřekne nikdo. Ani když si vzpomene na deset. Ani možná na dvacet. Jejich aut je v České republice, řekl bych, pár tisíc.

Takže se mi docela často stává, že někde stojím a lidé se dívají. Hlavně na znak, ten jim nepřipadá povědomý. Tuhle nějaký starší spoluobčan, zaujatý znakem, začal zkoumat různé detaily vozu, a docela důkladně, a to mu ani nevadilo, že sedím uvnitř a koukám se na něj.

Jindy jsem šel k zaparkovanému autu, a vidím, jak si ho skupinka tří chlápků prohlíží, koukají zleva, zprava… To člověka trošku popíchne, tak jsem přidal do kroku, ale chlápci mezitím pokračovali v cestě. Když viděli, že nasedám, tak se osmělili, a začali se ptát: “Jak to jezdí?” a “Jste spokojenej?” a “Švagr má kamaráda, ten má taky tohle auto, a nedá na něj dopustit…” Prohodili jsme pár vět, a v míru jsme se rozešli.

V pondělí jsem zaparkoval v garážích v Globusu, zavírám auto, a přišel za mnou pán, co jel taky na nákup, a povídá: “Dobrý den, nezlobte se, že obtěžuju, ale chci se zeptat…” V duchu jsem se připravoval, že ho pošlu daleko i s jeho sbírkou na dětskou onkologii, peticí na záchranu politiky nebo nabídkou výhodného tarifu, ale naštěstí pokračoval: “Jak jste s tím autem spokojený?”

Tak jsem povyprávěl pár slovy, že ano, pán se svěřil, že chce ještě před důchodem jedno nové auto, tak jsme bleskem probrali Green Deal, motorizaci, “vy máte automat, žejo? Podle zvuku se mi to zdá jako automat”, jaká je výbava, kolik má najeto, kolik spotřebovává, a že ta barva, ta by se líbila manželce. Že se na tuhle značku koukal, že ji zvažoval, že se mu líbí poměr cena / výkon, a tak že se chtěl zeptat na zkušenosti… No, příjemných pět minut.

Popřáli jsme si navzájem, on mně bezpečnou a pohodovou jízdu, já jemu ať dobře vybere a je spokojený, a rozešli jsme se. Den byl rázem o mnoho desítek procent příjemnější.

Mám takové situace rád.

Je to nevkusné.

Je nevkusné v souvislosti s hospitalizací Miloše Zemana…

Ne, promiňte, nějak mi to nejde přes klávesnici.

Problém totiž není ten, že bych snad nějakému člověku přál něco špatného. To nepřeju. Doufám, že soukromá osoba inženýr Zeman bude mít šanci dožít léta mu vyměřená v co největší psychické i fyzické pohodě.

Jenže inženýr Zeman je teď buřt. Teď máme prezidenta Zemana, pro kterého je nevkus druhé jméno. Ne snad že by se oblékal nevybraně nebo pro jeho zálibu v tlačence, to vůbec ne. Ale pro vše ostatní ano. Vytváří nevkus, šíří nevkus, jeho vystupování je nevkusné, obklopil se nevkusem (ano, myslím spolupracovníky), a vůbec celá atmosféra okolo úctyhodné funkce prezidenta je nevkusná, až odiózní.

Je těžké bránit se nevkusu tváří v tvář zprávám z Hradu Nevkusu.

A dokud to tak bude, budou nás napadat nevkusné reakce.

Zvířátka mě, bůhví proč, milují.

Pejskové se se mnou chtějí kamarádit, kravičky si mě zvědavě prohlížejí, tuhle si při grilování za mne sedl holub a soustředěně mě pozoroval…

Nevím, čím jsem si to zasloužil.

I delfíni si mě oblíbili a hráli si se mnou. Možná jsem v nich probudil nějaký instinkt, který jim velí zachránit zraněného vorvaně, a připouštím, že ve slané vodě mohu přesně tak působit.

A to nemluvím o želvičkách, rejnocích, nebo o plazech. Ještěrky se sluní kousek ode mne a vůbec jim nevadím. Hadi se vyhřívají na mých prsou. Leguáni za mnou běhají. Drobní hlodavci se chovají, jako bych byl jeden z nich.

Nebo sovy. To jsou úplné orgie náklonnosti od sov, co zažívám…

A nejen obratlovci, ale i hmyz třeba. Letos jsem z bytu vyháněl asi pět lučních koníků. Těch obrovských, zelených. Jeden si vlezl za tiskárnu a tam dělal takové ty zvuky, co dělají koníci, takže jsem si myslel, že tiskárna dodělává a že budu kupovat novou.

V zásadě si nestěžuju. Až teda na ty mizerný vosy, tam bych se bez jejich přízně obešel. A taky bez přízně těch mizernejch bodavejch hmyzáků, co nejsou vidět, jako sametky. Po jejich láskyplném bodnutí mám tři dny nohu jako konev.

Paní Luciee má trabl. Teda ještě jinej, než ty dvě E na konci.

Paní Luciee se před jedenácti měsíci přidala na Twitter, a za tu dobu má 50 sledujících a sleduje 32 účtů, většinou novináře a představitelé politických stran.

Za tu dobu napsala 90 tweetů, a do podtitulu si vytkla motto, které ocituju včetně originální interpunkce: “Moje vlastní názory.Slušné a konstruktivní.Kdo se mnou nesouhlasí ,je to v pořádku..to je demokracie”

V posledních dnech ji lidé píšou asi nějaké ošklivosti, protože si minulé pondělí vyvěsila a připíchla tweet, kde píše: “Nejsem troll, nejsem retard, nejsem zasranej komouš, nejsem kobliha, ANO, jsem v pořádku, ANO jsem skutečná žena ANO volím ANO.”

A před pár hodinami “Volím ANO je to moje svobodné rozhodnutí. Neurážim ani nehejtuju nikoho, kdo volí jinak. Žiju a miluji svoji zemi stejně jako každý jiný Čech.Tak mi prosím stále nepište, že jsem píča,troll, blbá blondýna ,Prchal,že pracuji pro Agrofert.. Prostě jen volím jinak”

Strašné, že, jak se ten liberální Twitter semkne, aby ubohou voličku ANO vyštípal pryč a dehonestoval.

Tak jsem se podíval, co paní Luciee píše, že si to zasloužilo takové hnusné, ale hnusné reakce.

Tak, velmi často retweetuje účet @JZdesena, který se soustředí téměř výhradně na vydávání “meme s Petrem Fialou”, “meme s Pirátama”, různých screenshotů s připsanými výkřiky o “demožumpě” atd. Ale nic, nechme Zděšenou jejímu zděšení a vraťme se k Lucii. Když neretweetuje obsah Zděšené paní nebo paní Peťulíny Markvartové (obsah velmi podobný, jen ještě radikálnější, paní Peťulína se nebojí ostřejšího slova, ani se nebojí cizích profilových fotek), tak píše ironické poznámky ke Kalouskovi, Pekarové, vlastně moc toho nemá… Nejstarší tweety jsou dva z června o Barboře Krejčíkové. V ose tweetů a retweetů 14 kousků, takže v tom to nebude.

To bude něco s odpověďmi. Pojďme se mrknout na září:

Děkuje Nacherovi za slušnou kampaň. Děkuje Babišovi za skvělou práci. Farský je dno, naštěstí to lidé vidí a volí ANO. Barmské ženy a guru Péťa Fiala. Vítek Rakušan hulí stejnej matroš jako Ivan. Děkujeme Armádě ČR, lékařům a dobrovolníkům. Ferjenčík mi chce zabavit byt. Debil na Šlágru (Jurečka). Fiala a Bartoš, prohrají. Pan premiér míří k obhajobě vítězství, to jen ukazuje, jak skvěle vede naši zemi, a lidé si toho váží, mají se líp a proto znovu volí ANO.. Počkejte, až se sejdeme u voleb my všichni “trollové” a ANO znovu zvolíme. Většina Slováků paní prezidentku nesnáší a závidí nám našeho prezidenta. V roce 2017 jsem šla k volbám s rozpaky, s nadějí jsem volila ano, a dnes mohu říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí. ANO pane premiíre, jste nejlepší volba pro tuto zemi. Nejlepší volba, BArtoníček hnůj, “tohle je dno nejodpornější hnus, zneužívání nemocného člověka syna k diskreditaci pana premiéra. Obávám se ,že to nepřinese těm hyenám posedlým panem Babiše kýžený výsledek.Volim ANO”, Bartoš ovládá davy, Babiš v debatě perfektní.

Tohle stihla v září, v předchozích měsících se to moc nelišilo. Stále většinou reaguje, stále chválí Babiše, stále nadává Pirátům a SPOLU, zlatý Babiš, Rychetský FUJ, a hodně podporuje očkování, posílá mapy očkovacích míst, chválí si to a vůbec je velmi smířlivá. Třeba když někdo dissí Babiše v květnu, že přeje Bohdalce bez respirátoru, píše mu “Proč tolik zloby kvůli přání k narozeninám?!”

A to je všechno. Všechno? Jo, všechno. Nic víc nenapsala. Nic o sobě, nic o světě, nic o tom, že si ráno dala kafe, nic o tom, že viděla nějaký film, nic o tom, co se jí stalo, nic z toho, co obyčejní lidé píšou na Twitter.

Jenom to, co by psala, kdyby to psala do komentářů na Novinkách.

Já vím, že to víte, ale nezaškodí si to připomenout.

Teda - doufám, že to víte, nerad bych v někom způsobil frustraci z toho, že věci nejsou, jak věřil, že jsou… Ale pokud, tak už pořádnou: Ježíšek neexistuje a nenosí dárky!

Ale o to mi nešlo. Znáte takové ty výherní (spíš “výherní”) věci, jak se tam točí ty válce, hráč je tlačítkem zastaví, a když mu padne víc symbolů, tak něco vyhrál? A znáte jejich online verze?

Fajn, a znáte i ty zjednodušené online hry? Jede kolo štěstí, otáčí se, hráč má zmáčknout STOP, a když chytí symbol balíku, bude v balíku… Znáte to, že? Stačí mít jen úplně přesný postřeh a strašně rychlou ruku…

Kolega kdysi vyprávěl, jak tyhle online hry programoval. Do detailů asi nepůjdeme, ale kousek stojí za ocitování:

“To, jak ta hra dopadne, je rozhodnuté už předtím, než se válce roztočí. Všechno potom, včetně mačkání kláves, už je jen animace, která ukáže předem rozhodnutý výsledek.”

Ne, není to tak, že by snad každá taková hra byla švindl. To vůbec ne. Jsou takové, co jsou poctivé - ale v nich většinou nejde o peníze. Ten zbytek se tváří, že věc je nějak jinak. Tváří se, že hráč hraje. Ale ve skutečnosti je hráčem hráno. Tu hru s ním hraje tvůrce, a jeho cílem je “držet ho tak dlouho, aby prohrál co nejvíc peněz”.

Protože tak to je. V těhle hrách nevyhrajete; vždycky prohrajete. Platíte za to, že si užíváte to vzrušení: Co kdyby?!

Ano, je možné automat přehrát. Jediným způsobem, totiž že ve chvíli, kdy vyhrajete víc, než jste vložili, zmáčknete tlačítko VYPLATIT, a půjdete pryč. Ale lidí, kteří to udělají, je málo. Ti jsou rizikem tvůrce hry, a je jeho úkolem, aby u co největšího počtu lidí dokázal vzbudit takovou euforii, že v ní celou vyhranou částku zase prohrají…

Už delší čas sleduju zvláštní náznaky z US univerzit, ale nehodlám soudit. Neznám tamní systém, reálie, nemám srovnání a nemám, bohužel, ani dost schopností, abych poznal, jestli popisované případy proběhly tak, jak proběhly, nebo jestli to je jednostranné vidění. Opravdu nevím. Mám tendenci věřit lidem, co jsou dlouholetí učitelé, že se věci mění. Nedokážu posoudit, zda doopravdy, nebo zda jde o nějaké jejich osobní záležitosti. Nebudu soudit.

Nebudu.

Nebudu!.

Prostě nebudu soudit, protože o tom nemohu uvažovat ani nezaujatě, ani objektivně, ani z osobní zkušenosti.

Kdybych měl pro sebe nějak soudit, tak se v první řadě podivím, proč učitelé neodejdou s prostým “polibte nám prdel” středem… Ale jak říkám: Nevím, nemohu soudit.

Takže si místo toho třeba čtu… Jenže pak čtu takovéhle věci:

Celá naše skupina byla dnes rozhořčena. Stalo se tohle. Přišla nová učitelka, přišla učit přírodní vědy. Zadala nám úkoly a skupině řekla: “Děti!”

Já jsem vstal a prohlásil: “My nejsme děti.”

A ona na to: “Samozřejmě že jste děti a já vám jinak říkat nebudu.”

Já jsem odpověděl: “Žádám vás, abyste byla zdvořilejší, nebo vás pošleme k čertu.”

To bylo všechno. Celá skupina se postavila za mě.

Učitelka zrudla a řekla: “V tom případě buďte tak laskaví a opusťte třídu.”

Já jsem odpověděl: “Zaprvé, tohle není třída, ale laboratoř, a nás nikdo ven vykázat nemůže.”

Ona na to: “Jsi nevychovanec!”

A já: “Připomínáte mi učitelku ze starých dob. Tehdy takovou pravomoc měly.”

To bylo všechno. Celá skupina se postavila na mou stranu. Ona utíkala, jako by jí za patama hořelo.

Ne, to není americká univerzita. To je sovětská střední škola ve 20. letech minulého století, jak ji zachytil Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce.

Kupte si tuhle knihu a čtěte ji. Fakt! Stalo se to sice před sto lety, ale mechanismy jsou stejné, a jestli se ptáte “proč?” a “jak je to možné?”, tak to zjistíte. A taky zjistíte, že věřit v poučené lidstvo je naivní.

“Nechtějí společnost změnit, aby se v ní žilo lépe. Proto jsou proti jakémukoli kompromisu. Chtějí ji celou rozbít a na troskách vybudovat svou ideální společnost. Revoluce v Rusku nebyla socialistická; byla fanatická!

A tak už jdeme do finále, a za všechno vážně dík, zas přijdem, a možná i kouzelník…

Jojo, napiš něco, čemu mladí nebudou rozumět…

Jdeme do finále, což má nějaké ty vedlejší projevy. Třeba hroznou únavu a vyčerpání, jak se věci valí. Když odbavím, co je potřeba, potřebuju pak ještě spoustu času na nějaké “ochlazení” z výkonové teploty zpátky na normální provozní. Měřím si to interně ve stupních zmatenosti od 1 do 5, kde 1 je “normální” a 5 je “eee? Cože? Kde … eeee?”

Z pětky na dvojku to zabere tak dvě hodiny.

Během zpomalování potřebuju být zabrán do něčeho lehčího. Buď do čtení, nebo do hry. Ideální hra je rutinní, třeba dohraný Saboteur, nebo cheatované Factorio, modovaný KSP, prostě něco, kde si tak lítám, nebo kde se děje něco bez větší námahy.

Prostě jdeme do finále, a až to bude, tak sice práce přibude, ale únava zmizí. Znám to.

Do té doby mám konstantní pocit, jako kdyby mi nízko letící vakoveverka sebrala psací náčiní, jestli mi rozumíte…