Titulní strana

Pokrok

cover

Ta lenost, matka pokroku a s ní armáda otroků leží a drbou se v rozkroku…

Nebo tak nějak to bylo, ne? Podrobnosti jistě rády prozradí nějaké marxistické muly - odkaz mimochodem doporučuju k pročtení všem těm, kteří si, když napíšu LEVICE, představují třeba ČSSD a pod “neziskovkou” hlavně Člověka v tísni…

Ale zpět: Matkou pokroku je, nade vší pochybnost, lenost. Kdyby nebyli lidé líní, tak dodneška tahají náklady na zádech, kopou jámy ručně a pole sekají kosou. A ještě si u toho pochvalují, jak se hezky namáhají, takže v pětatřiceti lehnou a umřou. Inu, tradiční život našich předků.

V novém autě jsem objevil, že stěrače na pozici 1 nefungují úplně jako cyklovač, ale jako automat. Totiž zapnou se, když prší, a vypnou se, když neprší. Komusi jsem to říkal, a on se tak podiveně podíval a říká: “Na co to je? Copak ty nepoznáš, že prší?”

Poznám, poznám. Ale je příjemné, když to dělá samo.

Kroutil hlavou, kam že to lidstvo směřuje, k jaké degeneraci schopností, však za chvíli ani nebudou vědět, jak se ty stěrače pouštěj…

Jeden blb mi takhle před lety klavíroval kdesi uprostřed Holandistánu, jak jsou ty navigace špatné, protože řidiči už pomalu neumějí jezdit podle značek. Zaplaťpámbu. Pamatuju se na cesty s mapou a s nervózním přejížděním z pruhu do pruhu a brejlením na značku, jestli mám jet na Velkou Polom, nebo na Pustou Polom, když chci jet do Mokrých Lazců, zatímco okolo s troubením a gestikulací projižděli místní, co to tam znají.

Nebál bych se o osud lidstva. Úspěšně zapomnělo spoustu věcí. Dneska by naprostá většina s koňským povozem nezatočila, Spartak by jim chcípnul, protože neumí řadit s meziplynem, zvíře by nechytili, nezabili a nepřipravili, strom nepokáceli, natož aby si roubenku sestavili, takže by bídně zmrzli, hladoví a roztrhaní, bez pušky v ruce, o ohni v srdci nemluvě.

“A stejně byli tak nějak na tom líp…” Jasně, umírali brzo na banální nemoce, většinu dne dřeli, ne snad proto, aby měli víc, ale aby přežili, to všechno víte, a přesto vzpomínáte na staré dobré časy, které takové nikdy nebyly a jsou takové jen ve vašich romantických představách. Klidně si ještě chvíli fňukejte, pak se nad tím zamyslete a přemýšlejte, jestli to pohodlí je opravdu tak špatná věc, nebo jestli tím svým pindáním dáváte najevo jen nějakou posu, jo?

Kdybych si mohl zvolit jednu jedinou moderní věc, na kterou by se mělo přestat nadávat, tak prosím pěkně: na “mobily”, ano? Každý starý vůl, co nadává na mladé s mobilem, začínal jako mladé tele, které má telefon jen na volání, žádný foťák ani displej ani hry ani navigaci ani nic takovýho nepotřebuje, navíc se to jmenuje telefon, tak je to na telefonování, to dá rozum! Na to jsem začal odpovídat “jmenuje se to č**, tak je to jen na čůrání, to dá rozum!”

Odkaz na článek

Rozčílení

cover

V dějinách rozčilování není popsán jediný případ, kdy by rozčíleného uklidnila věta “nerozčiluj se”. Takže ji nenapíšu. A ani nebudu opakovat to, co jsem říkal o vztahu psaní na internetu a reality…

Berte to všechno jako vtip.

Jako blbý vtip vymyšlený pubertálním učněm oboru zedník-sádrokartonář, třeba.

Že vrchní velitel ozbrojených sil nemá mobilní telefon a předpokládá, že ho odposlouchává kontrarozvědka vlastní země skrze mobilní telefon jeho “poradce”, který je podle všeho spolupracovník špionážní služby nepřátelské mocnosti, to může myslet vážně leda tak jogurt. Nechme ho jeho vlastním kulturám, nic jiného nezbývá, a přísloví o mazání se výkalem platí i pro vlastní myšlenky.

Zastavme se jen u logického lapsu: Zeman chtěl po Babišovi “zastavení odposlechu mých lidí”. Ponechme stranou to, že chce naprostou nehoráznost, a soustřeďme se na detail: Jakých “mých lidí”, Zemane? To nejsou “tví lidé”, to ty jsi “jejich člověk”!

Dál. Piráti narazili v podpalubí soudek rumu příliš brzo a Ivan Bartoš se tak může přesvědčit o platnosti jiného přísloví, totiž o tajení šídla v pytli. Pirátský lodní vak totiž kromě liberálního mládí skrýval pár pěkně smrdutých pukavců. A snad někdo při pohledu na předvolební průzkum vakem horlivě zatřásl, nebo nějaký pukavec sám od sebe dozrál, možná si jen woke členové chybně vyložili rostoucí podporu PirSTANu jako podporu svých ideálů a v agitátorské nezdrženlivosti podlehli dojmu, že by měli přitlačit, těžko říct, zkrátka pár těch náloží puklo. Pirátská krizová komunikace už tradičně krizi posiluje, než by ji zažehnávala, a tentokrát se překonala.

Krizová komunikace má totiž jednu takovou vlastnost, a to jsem vám chtěl, pane kolego, říct…, že funguje pouze tehdy, když všichni drží huby a nechají mluvit toho, kdo to umí. Každá firma to ví. Každej korporát. Jakmile se jede krizová komunikace, všichni používají jedinou větu: “K tomu se nemohu vyjádřit, obraťte se na X.Y.” Což je u Pirátů věc zhola nemožná a nižádný člen ani příznivce si nenechá uniknout takovou skvělou příležitost k účasti v přeboru ve střelbě kuší do vlastní nohy.

Z hitparády pro fázi I vybírám:

  • Je to dezinformační kampaň. To v programu nemáme.
  • Možná máme, ale překroutili to.
  • Možná nepřekroutili, ale není to teď podstatné, teď je podstatné porazit Babiše!
  • Babiš na nás útočí, protože se nás bojí.
  • SPOLU na nás útočí, protože se nás bojí.

Pod tím vším běží nonstop brumendo tremendis, obstarávané sborem příznivců:

  • Kdo do toho rýpe, ten pomáhá Babišovi.
  • Kdo do toho rýpe, dělá to proto, aby pomohl Babišovi.
  • Kdo do toho rýpe, stejně by nás nevolil.
  • Kdo do toho rýpe, podporuje konzervativce.
  • Kdo do toho rýpe, ten je nácek a xenofob a pomáhá Babišovi.
  • Kdybyste radši roznášeli letáky demokratické opozice (teda naše, ne SPOLU).
  • Zasloužil jste si svůj jidášský groš, pane pisálku v Babišově žoldu!
  • SPOLU jsou lumpové, co na nás útočí.
  • Kdo na nás útočí, zrazuje demokracii, podkopává demokratickou opozici a buduje totalitu.

Fáze II, totiž fáze smiřování s klesajícími preferencemi, se nese v duchu osvědčených fláků:

  • Víc nedokážeme, vzhledem k tomu, jak mocná je dezinformační kampaň proti nám.
  • Všichni se proti nám spikli s Babišem, protože… nevíme proč, ale spikli se!
  • Mysleli jsme to dobře.
  • Poděkujte sami sobě, pěkně jste vrazili demokracii nůž do zad!

Nejslabším článkem celé pirátské prezentace totiž není neschopnost vyvracet cizí pomluvy, ale neschopnost k pomluvám nezavdat příležitost, potažmo zaujmout jasný postoj. Žádná z oněch dezinformačních kampaní totiž nevznikla od stolu, a za každou jednou stojí původně nějaký Pirát, kterému přišlo jako dobrý nápad rozmáznout někam na síť svoje hnutí mysli, svoje jubilare praecox, a ještě si v něm zatancovat.

A koalice SPOLU se nebude vůbec smát, bude velmi pokorná a bude si opakovat: “Ta nová procenta jsou navzdory naší kampani, ne díky ní. Nejsou za to, že to děláme skvěle, ale za to, že to zrovna teď málo vořeme!”

Jo a ještě slovo k Přísaze: dokazuje, že v Česku je velmi populární program “přijdeme tam, mezi ty lumpy zlodějský, a všechno to tam pozavíráme!” Sjel to Zeman v 90. letech, dal to Babiš, dali to Piráti, a teď to jede Šlachta…

Odkaz na článek

Zloděj

cover

Měli jsme tuhle na TW takovou debatu, už ani nevím, kde začala, ale stočila se k Pirátům. Někdo mi, velmi slušně, což oceňuju, psal, že rozumí, chápe, souhlasí, ale že pro něj je nepřekousnutelná ODS, protože tam jsou ti zloději. Hlavně tedy na lokální a regionální úrovni.

Na to nemohu říct, že ne. Mohu možná říct, že někde nejsou, ale jako sorry, regionální a místní politika je vždycky víc, jak se říká, o lidech než o stranách.

A tím jsme se dostali k meritu věci. Když nad tím přemýšlím, tak se k věci můžeme postavit dvěma způsoby: idealisticky, nebo pragmaticky.

Já vím, že spousta lidí idealisticky věří, že by věci měly být takové, že politici nekradou, nelžou, nepodvádějí a jde jim o dobro. Idealismus rád ignoruje realitu, totiž že jací lidé, takoví politici. Asi se shodneme na tom, že by bylo krásné, kdyby věci takové byly, a že bychom se měli snažit, abychom se k tomu co nejvíc přiblížili, a že bychom neměli tolerovat zlořád a nešvar.

Pragmatický hlas pak ale dodává, že než to tak bude, musíme pracovat s tím, co máme. Jak praví lidové pozapomenuté úsloví: Nejsou poctivý - tancuje se s kurvama! Jako že když k muzice nepřijdou slušný holky, tak se musí tancovat s těma, co přišly. Což pregnantně shrnul ten řidič autobusu na náledí, když si jakýsi cestující v ostřejší zatáčce postěžoval: “Jede s námi jak s dobytkem!” Řidič na to houknul zpátky: “Co jsem naložil, to vezu!” Profesionální to nebylo, ale zkuste si řídit autobus plný nadávajících lidí na náledí…

Ale to jsem odbočil. Věc je zkrátka taková, že nevolíte mezi zlodějem a poctivým. Dokonce nevolíte ani mezi zlodějem velkým a zlodějem malým. Volíte mezi zlodějem, lhářem, troubou, fanatikem, moulou, prospěchářem, oportunistou a naivou. Třeba.

Idealista z nich nezvolí nikoho, protože všechno je špatně a on by rád tančil s poctivou Andulkou Šafářovou, ale ta k muzice nechodí. Takže buď bude tancovat s Mařenou ze Žižkova nebo s Kikinou ze Skořepky nebo s Lulu od Prašnej brány - anebo si nezatancuje. Tak co, filcky, nebo kapavka?

Osobně bych z nabízených kreatur dal přednost zloději před fanatikem. A mohl by to být stokrát idealistický fanatik. Protože zatímco zloděj ví, že dělá špatnou věc, tak fanatik to neví. Ideologický fanatik věří, že dělá dobro. V důsledku je tím mnohem nebezpečnější všem.

Odkaz na článek

Facebook

cover

Bylo to dobré, dokud to fungovalo tak, jak jsem chtěl já.

Na sociálních sítích nejsem konzument. Nepatřím mezi 90 % lidí, kteří si tam chodí číst. Nepatřím ani mezi těch 9 procent, co občas komentují a postnou výsledek kvízu. Jsem to jedno procento Miloše… echm, pardon - to jedno procento, co to používá pro šíření svého obsahu.

A jak říkám, dokud to fungovalo, bylo to cajk.

Takže nedávný experiment mi jen potvrdil, že z toho nic nebude. Ostatně - kdy naposledy mě požádal na FB o přátelství někdo jiný, než spamovací kurvy?

Jenže deaktivovat účet nemůžu. Na můj účet běží příliš mnoho aplikací. Tak jsem ho jen přestal používat.

Píšu to jednak proto, abych si po letech vzpomněl, ale taky proto, abyste mě tam nehledali.

Odkaz na článek

Hlasatel

cover

Někdy vás zajímá, jak se to má třeba s obsahem tuku v jídle, a víte, že váš spolustolovník je odborník v této oblasti, protože se věnuje výživě. A tak se zeptáte, protože jste zvídaví, a spolustolovník se rozvypráví o tom, kolik čeho je v čem, jak se to od sebe liší, jak se to měří, a přidá i pár překvapivých věcí, třeba o tom, že stran cholesterolu byste měli být opatrní s bramborovbou kaší a ohledně cukrů byste neměli dlabat moc sušeného ovoce. A jo vlastně, logické. A zajímavé, díky.

A někdy, někdy vás to nezajímá vůbec, ale přesto vám to spolustolovník řekne. V lepším případě formou selfshame, jako “Jéžiš, no na to mám chuť, ale nedám si to, víš, kolik je v tom tuků a beta nenasycených mastných kyselin? Jéje, no to jsou samé kalorie do těla, no to není dobré, to rozhodně ne. Já si musím dát něco, kde je míň kalorií a hlavně míň tuku, protože… eeee… ale nejhorší je cukr. Víš, kolik je kde cukru? Ve všem! A to polykáš kalorie a…”

Než to dopoví, tak máte objednáno, snědeno a zaplaceno.

Protože to nedopoví. Na rozloučenou vám řekne “No, já ti to někdy dopovím, a až budu doma, tak ti pošlu ten článek o tom”!

Můžete se utěšovat třeba tím, že to je jeho / její téma, a prostě vám to chtěl/a říct.

Vylepšená verze pak dělá totéž, jen místo první osoby používá druhou. “Jéžiš, ty si to dáš? A víš, kolik je v tom tuků a beta nenasycených mastných kyselin? Jéje, no to jsou samé kalorie do těla, no to není dobré, to rozhodně ne. Měl by sis dát něco, kde je míň kalorií a hlavně míň tuku, protože… eeee… ale nejhorší je cukr. Víš, kolik je kde cukru? Ve všem! A to polykáš kalorie a…”

Prostá otázka “Proč mi to říkáš?!” je dokáže na chvíli vykolejit. Buď musí říct, že vám to říkají proto, že mají dojem, že to nevíte, i.e. jste blbci. Nebo musejí říct, že se vám do toho montují, protože vám chtějí říkat, co máte dělat, i.e. jste nesvéprávní. Nebo zmlknou, protože nemají jiné téma. Ale nejčastěji se urazí, že to s vámi myslí dobře, chtějí vám pomoct, a vy jste nevděční.

Ono je vlastně úplně jedno, jestli hlasatel hlásá víru, zdravý životní styl, správnou značku telefonů, správný přístup k planetě, nebo úplně jiné téma. Jakmile to dělá obsesivně, vlezle a nedbá nonverbálních i verbálních náznaků nezájmu, tak si zaslouží, abyste je vyfakovali. Ale nebojte, oni jsou zvyklí, nemusíte mít špatný pocit z toho, že by snad měli oni nějaký špatný pocit. Jim nejde o vás, jim jde o věc.

Když vydržíte a uděláte to několikrát, tak si vás zařadí v duchu mezi “špatné lidi” - a dají pokoj.

Jak budete stárnout, budete zjišťovat, že je vlastně dobré a prospěšné být pro některé lidi “špatný člověk, který nechce naslouchat cizím (=jejich) názorům”.

Odkaz na článek

Kruh

cover

Taková samozřejmost, znáte, máte v oku, ale stejně.

Tuhle se rozpoutala diskuse stran tachometrů, jestli jejich “podukazování” nesouvisí s tím, že na autě mohou být kola s různým průměrem. Seděl jsem v autě, čekal jsem, (pro mravokárce dodám, že jsem měl puštěný motor a klimatizaci, aby jim rupla cévka hned a neotravovali svými dobrými radami) a počítal si to. Kolo má průměr tolik a tolik, to znamená, že má obvod tolik… Tolik?! No fakt že jo. A o kolik se to změní, když se kolo zmenší o palec. O dva. O tři.

Připomnělo mi to opačný problém: Představte si, že okolo rovníku natáhnete provaz. Pro zjednodušení berme, že je Země čistá koule o poloměru 6378 kilometrů. Máte to? Provaz bude fakt dlouhý, skoro 40.000 kilometrů. Ou kej. A teď ho prodloužíte, takže pod ním vznikne prostor, vysoký jeden metr. Prostě furt bude okolo rovníku, ale všude bude metr nad povrchem. O kolik ho prodloužíte? Má 40 tisíc kilometrů… Musíte ho prodloužit tak, aby měl všude metr vůli.

Možná to znáte, tak to víte, ale pokud ne, zkuste odhadnout. A když uděláte stejný pokus s nafukovacím balónem a švihadlem, dejme tomu. Máte balón o průměru metr, okolo něj obtočíte švihadlo, fajn, a požadavek je stejný: prodloužíte švihadlo tak, aby mezi ním a balónem byla přesně metrová mezera. O kolik?

Už počítáte? To je překvápko, co?

Zpátky ke kolu: takový blbý kolo 225/40 R18 má poloměr 32 centimetrů. Kousek, co? A obvod má skoro přesně dva metry (201). Kdyby to bylo R19, má obvod 208 centimetrů. Ale R19 bude spíš něco jako 235/55 R19 s obvodem 232 centimetrů. “Malé” 195/65 R15 mají obvod 199,3 centimetrů. Rozdíl je něco přes 32 centimetrů. A teď počítejte: Když máte na autě ty velké 19” a tachometr ukazuje přesně, a pak prohodíte R19 za R15 (pomiňme, že to je nesmysl), tak o kolik bude tachometr podměřovat?

Pokud je tachometr s 19” koly přesný, tak bude s 15” koly ukazovat 100, ale auto pojede 85. Můžete si spočítat, a pak třeba ověřit.

A když už jsme v tom, víte, jak se udává spotřeba auta? Jasně, v litrech na sto kilometrů. Litry lomeno kilometry, to jsou vlastně decimetry krychlové na kilometr. Čili 0,001 metru krychlového na 1000 metrů, a když to pokrátíme, tak by se vlastně dala měřit spotřeba jako - správně, jako plocha. V milimetrech čtverečních třeba.

Pro lepší vizualizaci si představte, že benzín je jako plastelína, jo? Vezmete jí deset litrů a uválíte z ní takovou šňůrku. Provázek. Tkaničku. Tenkou, leč dlouhou sto kilometrů. Tím simulujete spotřebu auta “deset litrů na sto kilometrů”. Aby se to líp počítalo. A aby se to líp žmoulalo, tak vezměte jen litr a deset kilometrů.

Litr, to je vlastně krychle o hraně 10 centimetrů. Teď z té krychle uděláme hranolek. Se čtvercovým průřezem, ale dlouhý. Výšku i šířku zmenšíme na 1 cm, délka naroste na 1000 centimetrů, tedy 10 metrů. Když výšku i šířku zase desetkrát zmenšíme, na 1 mm, délka se zase stokrát natáhne, a bude mít ten jeden kilometr. Takže vychází, že auto se spotřebou “deset na sto” za sebou táhne tenký hranol s průřezem 1 milimetr čtvereční. Anebo milimetrový (1,12mm) drát.

Čím úsporněji jedete, tím je tenčí.

Ale VY byste, of course, měli jezdit na piciglu…

Odkaz na článek

Obsah

cover

Budu mluvit v žargonu, ano?

Tomu, co šíří média, se v něm říká “obsah”. Hnusné slovo, které se pro člověka zvenčí nejeví moc pochopitelně, pro člověka zevnitř, který ho používá jako termín, je všední - a docela hnusné. Ale co naděláte. Každé médium chce obsah, též content, popřípadě czenglishsky kontent. Včetně těch sociálních.

Největším žroutem kontentu je Facebook. Jsou kolem toho nějaké právní tahanice, které člověka mimo technologie a média moc nezajímají, ale možná jste si všimli, že Facebook chce všechno mít. Chce mít videa nahraná na svoje servery, chce mít příspěvky u sebe, všechno chce mít. Naopak jeho ochota pouštět cokoli dál je velmi malá. Ale to platí už dlouhé roky, možná od začátků. Pamatuju se na dávné dohady o tom, jak je které médium propustné, a vždycky jsme došli k tomu, že Facebook je pro obsah konečná. On rád vezme cokoli, ale nerad to pustí.

Je to naprosto legitimní strategie, na kterou nemá smysl nadávat, ale je potřeba s tím počítat a adekvátně se chovat.

Pokud “produkujete obsah”, tedy jste médium, bložér či tak něco, máte dvě možnosti: Publikovat někde jinde a na FB dávat odkaz, nebo publikovat na FB a vodit tam čtenáře. Není třeba dodávat, kterou možnost má FB radši. A má ji tak moc rád, že tu druhou (a opět: zcela v souladu se svou politikou) začal omezovat, omezovat a omezovat. Média to pocítila jako první. Logicky, protože FB účty médií jsou plné odkazů na jejich weby. A to Facebook nechce, Facebook chce, abyste čuměli na jejich reklamy na jejich webu, ne na cizí. Takže pokud dáváte příspěvky s odkazem, tak je upozaďuje až kamsi k neviditelnosti.

Měl jsem tedy dvě možnosti. Psát a dávat vše na Facebook, nebo psát tak, jak chci já a jak to vyhovuje mně, a na FB dávat odkazy. Zkusil jsem to, a fakt že jo: příspěvky s odkazama skoro nikdo neviděl. Musím se tedy přizpůsobit a psát na FB, že? Anebo platit za propagaci…

Vykašlal jsem se na to. Přestal jsem tam psát. Jo, občas se tam zajdu podívat, co píšou ostatní, jenže moc nevidím příspěvky od lidí. Víte, co tam vidím? Právě teď:

  • reklama na MS Office
  • video se zvířátkem, které přesdílela známá
  • “Návrh pro mne” s nějakým článkem o autech
  • příspěvek o otevření krematoria
  • kdosi známý okomentoval příspěvek někoho neznámého
  • reklama na hru
  • video, které kdosi známý sdílí
  • příspěvek mého známého ze včerejška (četl jsem)
  • odkaz na článek o autech
  • příspěvek jiného známého, týden starý, protože k němu přidal komentář
  • reklama na sdílenou kancelář
  • příspěvek stránky města Slaný, protože ho nějaký můj známý okomentoval
  • návrh: článek z Novinek
  • ironicky přesdílený Babiš kýmsi, koho znám
  • dva dny stará fotka od známého (viděl jsem počtvrté)
  • Události Ostrava

Dává vám to smysl? Mně už ne… Tak k čemu mi teď, neironicky, ten Facebook je? Píšu jinde, nechci svůj obsah dublovat jen proto, aby ho na FB viděli lidi, a upřímně začínám dost pochybovat o tom, že ho tam lidi uvidí. Ale zkusím experiment s tímhle textem, uvidím. Dám ho na FB dvakrát, jednou jako text, jednou jako odkaz.

Odkaz na článek

Umělá povídka 1

cover

Už jsem sem dával text, napsaný umělou inteligencí. Simulace novin jí jde opravdu skvěle. Ale co nějaký souvislý text? No, posuďte sami.

Napsal jsem odstavec něčeho, co vypadá jako začátek povídky, a nechal jsem AI tvořit. Vždycky se po čase zacyklila, ale někdy překvapila, třeba nečekaně poetickým surrealismem… Nechal jsem si nakonec tři variace. Toto je první z nich:

Ráno jsem vstal a šel jsem dolů do sklepa. Už dlouho jsem sliboval ženě, že nabrousím nože, a tak jsem je vzal do utěrky a sešel s nimi dolů. Zapnul jsem brusku a pomalu, důkladně, jsem přejížděl čepelí po kotouči. Odletující jiskry mě zvláštním způsobem uklidňovaly. V takových chvílích se soustředím jen na práci a myšlenky se mi rozutečou bůhvíkam. Ze zadumání mě najednou vytrhnul zvláštní zvuk. Vypnul jsem brusku a zavolal: “Je tam někdo?”

Nikdo mi neodpověděl, ale zvuk se opakoval. Znovu jsem zapnul brusku a sledoval, jak čepel po kotouči jiskří. Znovu se ozval hlas: “Přestaň, přestaň.” Vzal jsem nože do ruky a odnesl je do kuchyně.

Nyní už jsem měl jasno.

Večer jsem si sedl k počítači a začal pátrat. Za dvě hodiny jsem našel článek ze serveru www.zpravy.idnes.cz:

Děvčata z Olomouce nevěděla, že jejich zvědavost může mít takové následky. Jako vždycky se vydaly v noci do městského parku, kde měly připravenou hru. Byla to hra, kterou si vymyslela Eva. Její kamarádky se nechaly zlákat, a tak se vydaly do parku. Eva si připravila všechny potřebné pomůcky. U vody si vystavila různé předměty, aby se kolem nich procházely. Jedním z nich byl i krátký nožík, který jí kdysi někdo dal k výročí. Eva ho nazvala “maceška”. Když se přiblížily k zaparkovanému autu, začaly si moc hloupě hrát, že maceška je krásná. Byla to jen hra, ale maceška byla opravdu krásná.

Děvčata si ho nevšimla, když se procházela kolem auta. Eva si ho však všimla při zpáteční cestě.

Když se děvčata vrátila domů, Eva zjistila, že maceška je moc krásná. Zavolala kamarádkám, že ji chce vrátit, ale žádná z nich ji nechtěla. Eva se rozhodla, že macešku vrátí sama. Byla to její krásná hra.

Eva si vybrala vhodnou noc, když byly všechny doma. Nejprve si připravila svůj vlastní způsob, jak se k autu dostat. Házela kameny na okna, aby je rozbily. Pak se schovala u stromu a čekala. Až bylo všechno v pořádku, vyšla z křoví a pomalu se přibližovala k autu. Děvčata, která tam spala, se probudila a začala křičet. Eva se připravila na výlet do Řevnic. Při cestě si všimla, že maceška je moc krásná. Měla chuť ji znovu vidět. Zastavila se u domu, kde děvčata bydlí. Vystoupila a všechno se jí zdálo moc krásné. Nevěděla, že je za oknem.

Všichni byli doma.

Naštěstí to všechno skončilo dobře. Děvčata se při hře nezranila.


Přišel jsem do bytu. Žena už byla ve spánku. Převlékl jsem se a lehl si ke své ženě. Byla to jen hra, řekl jsem si. Pak jsem zavřel oči a přemýšlel, jak jsem mohl začít znovu.

Hra se měla skončit.

Ale já jsem se nechtěl vzdávat.

Znovu jsem se oblékl a vydal se do města. Chtěl jsem zjistit, jestli ve městě nějaká dívka ztratila nůž.

Nějaký čas jsem pátral po několika místech, ale žádný nůž jsem nenašel. Nikdo mi nechtěl říci, že by ho někdo ztratil. Cítil jsem se jako ten, který se snaží najít ztracenou hůl. Kdybych měl při pátrání nějakou pomůcku, tak by to bylo zajímavé. Přemýšlel jsem o tom, že bych si nějakou vymyslel, ale vždycky jsem vzal jinou. Pak jsem se zastavil u jednoho domu, který se mi zdál známější. Vystoupil jsem a začal si prohlížet okolí.

Kolem dvou domů jsem procházel, když jsem narazil na kovovou krabici, která byla postavena na zemi. Když jsem se k ní přiblížil, zjistil jsem, že je to krabice, ve které se dříve ukládaly nože.

Odkaz na článek