Vláda těmto snahám vystavila stopku.
Taky mohla vláda stopku ukázat, že? Až dojíte jablko, ukažte stopku!
Ale ne, to voni ne. Žádné jablko, žádný ohryzek, žádná stopka. To jen panautor či paňautorka nehodlala zapojit ani o jeden mozkový závit navíc, své mentální úsilí plně napřeli k popisu podstaty celé politické kauzy, a holt na tu omáčku okolo použili polotovar. Jazykový prefabrikát. Někdo něco zamítnul, neschválil, zastavil? To je příliš náročné na formulaci, tak se tam strčí předvařená rejže a napíše se, že prostě vystavil stopku.
Jindy zase Plzeň vystavila stopku choutkám Letenských.
Můžeme si tady dát pauzu a chvíli si to vizualizovat? A nebojte se, nebuďte při zdi. Představujte si to: Hynaisova opona. Národní divadlo. Velkolepá secesní malba s názvem “Plzeň vystavuje stopku choutkám Letenských”. Máte to? Plzeň, personifikovaná postavou antické, tedy nahé, dámy, v patřičné póze a s vavřínovým věncem na hlavě ukazuje svoji, ehm, stopku. Zprava pak jdou Letenští a nesou choutky. Což samozřejmě autor jen decentně naznačil, choutky přímo nevymaloval, ale umně je skryl pod drapérií. A nad tím vším se klene secesní stuha s nápisem Sic transit gloria mundi, protože přesně to se k výjevu hodí.
Chtěl bych mít talent používat taková spojení. Někteří lidé to umí a když je necháte promluvit, poskládají šest floskulí za sebou. Zmapují scénu napříč spektrem, v projektu se ujmou režie, a než stačí sdělit objevné zjištění, že věci jsou tak, jak jsou, tak jim vystaví neúprosnou stopku čas, vyhrazený pro reportáž.
Ne, kecám. Nechtěl.