Říkám lidem, že jsem introvert, ale není to pravda. Mám rád společnost. Někdy. Většinu času ale strávím ve společnosti jednoho či dvou lidí (sebe do toho počítám), a je to OK. Ale prý kdybych byl introvert, tak ve větších skupinkách trpím. Ale já netrpím.
Dřív jsem říkal, že jsem misantrop, ale to taky není přesné. Já mám lidi docela rád. Taky mám rád sovy nebo papoušky, podobným způsobem. Mám je rád, ale neznamená to, že kamkoli se hnu, musím mít na rameni papouška. Nebo sovu. To zase ne.
Nejsem introvert, ani misantrop, ale přesto mi, svým způsobem, vyhovuje, že jsou omezené kontakty.
Nedá se říct, že by mi z toho “hrabalo”. To ne. Já vím, že to tak spousta lidí má, že mají problém s tím, že “nikam nemůžou” a “nikoho nevidí”, a já to naprosto chápu, jen to není můj případ.
Přesto cítím vlny tenze, zoufalství a vyčerpanosti, kdykoli vykouknu z vnitřní emigrace. Ta situace už trvá dlouho, což by nevadilo. Není vidět zlepšení, což by taky nevadilo. Není vidět, kdy bude konec, a ani to by nevadilo, a navíc to celý řídí lunatický šimpanz. Dokonce ani to by nevadilo. Nic z toho by nevadilo, kdyby to přišlo samo o sobě. Jenže to přišlo najednou…
Neschopní to vedou, protože byli zvoleni. Spoluobčani na všechno prcají. Ti, co na to neprcají, si můžou spolu se mnou připadat jako ti přísloveční poctiví blbci, kteří dělají, co je potřeba, ale k ničemu to není. A světýlko na konci tunelu je ve skutečnosti blížící se lokomotiva, protože na podzim budou zase všichni volit Babiše, protože Babiš “dělá co může”. Neschopnost mu bude na základě nějakého letního zázraku zapomenuta.
A to je u mne hlavní zdroj celé beznaděje.
Buďte na sebe opatrní, lidi, jo?