K čemu je stát, když si nevěříme? A jak z toho ven?
Člověk má pak najednou takové blbé pocity. Když nad tím přemýšlíte, tak si říkáte - nebo ne, jinak: Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že to vlastně není tak překvapivé.
Že to lidem vlastně ani nevadí.
Že si zvykli a že to vlastně ani jinak nechtějí.
Silné tvrzení, že? Mám pro něj nějaký důkaz? No jasně že mám, důkaz sporem: kdyby to chtěli jinak, tak to už dávno jinak udělali. Protože stát není mimozemský výsadek, co sem nasadil Aštar Šeran, ale jsou to ty samý lidi, občani…
Když to lidé budou chtít jinak, prosadí si to. Ale zjevně jim to takhle vyhovuje.
Víte, co mě fascinuje? Když sleduju učitelské diskuse. Třeba takové slovní hodnocení: učitelé to celkem brzy pochopili, a až na princmetálové báby babicí socialistické s tím nemají problém. Problém s tím často mají, tramtadadá: rodiče! Čtu ty historky a je to jak přes kopírák: “Rodiče vyžadovali známkování číslem 1-5.” Důvody nejrůznější, ale nejčastěji ten, že to oni takhle měli (“a vidíte, taky jsme to přežili a žádná traumata z toho nemáme!”), tak ať to mají i děcka. Plus u určité části obyčejná lenost - nechce číst, že klukovi jde skvěle vymýšlení postupu řešení, ale že je zbrklý a dělá chyby. Z toho neví, jestli má chválit, nebo trestat. U čísla ví, že za pětku se řeže, za čtyřku zarach, za trojku zákaz mobilu a televize, za dvojku se vyhrožuje a za jedničku se říká “no vidíš! Když se ti nepovolí a když tě do toho dokopeme, tak to jde. A teď to tak pude pořád, a jestli ne, tak si mě nepřej!” Jojo, to jsou takoví ti rodiče, co řeknou učiteli “Kdyžtak mu dejte pár po hubě, však to potřebuje, mě fotr taky zmlátil, když jsem něco udělal, a dneska jsem spořádanej občan”. Druhej protipól jsou přepíčení protektoři, kteří sepisují podněty na ministerstvo a inspekci za to, že učitel na třídu houknul, nebo za to, že si dovolil dát domácí úkol.
Ale co jsem tím chtěl říct: když vidím rodičovský přístup “my to museli takhle dělat, tak proč by to děti měly dělat teď jinak, nedejbože jemněji?”, tak mám pocit, že to je analogické k tomu státo-občanskému vztahu a důvěře.
“Stát nám nikdy nevěřil, my jsme se naučili mu nevěřit taky, nespoléháme na něj, ale taky pro něj nic neuděláme, na volby sereme, nic nezměněj, když chce úřad kraviny, tak mu vyhovíme, prostě jsme se tak naučili, že to je cesta nejmenšího odporu…” Prostě to chtějí, protože to důvěrně znají a vědí, jak s tím naložit.
A proto věřím tomu, že není cesta. Protože není vůle. Chcete to, máte to, a my, co to nechceme, jsme v tom holt s vámi. Co s tím? To nevím. Jen tuším že cesta nevede přes novou nepolitickou politiku!