Kapely

cover

Prý se člověku ve třicítce zasekne hudební vkus, a má rád už jen tu muziku, co poslouchal předtím. Fakt, je to pravda, psal to Petr Kain v glose, a ten do nich v té době psal většinou to, co si předtím někde přečetl, takže to bude fakt. Že to někde četl, myslím, ne že se zasekává ten vkus, o tom bych pochyboval.

Po třicítce jsem začal poslouchat spoustu nových věcí. A nemyslím jen interpretů, ale i stylů. Na druhou stranu jsem pozoroval, že některé kapely jsem prostě po nějakém albu přestal poslouchat.

Třeba The Cure. Na gymplu jsem jim naprosto propadl, měl jsem všechny alba, dokonce jsem si přivezl z tehdejšího západního Německa desku The Top. Kompletní diskografii, včetně raritek, jsem měl - až do Disintegration. A s posledními tóny Disintegration pro mne skončili The Cure. Wish, Wild mood a tak dál jsem slyšel, ale neposlouchám. Když mám náladu na The Cure, jsou to 17 seconds, Faith, Pornography, Kiss Me a Disintegration.

A jiné kapely? Depeche mode třeba. Music for the Mases. Sorry, Violator, 101, nic z toho. Jo, Barrel of a Gun, jediná výjimka. Asi jak tam začal Gore víc cpát kytary, tak mě to přestalo bavit, džízys personál.

Laibach, hmmm, do Macbetha a Let it be.

Ministry do ΚΕΦΑΛΗΞΘ, a.k.a. Psalm 69. Pak už nula, nic, neoslovilo, nezajímalo…

NIN: Pretty Hate Machine - a dost.

S některými autory, psavci, to mám taky…

Je to logické: lidé se mění, mění se i kapely, i autoři, takže se vám klidně může líbit jen nějaké období. A pak třeba jiné. Ale třeba u těch kapel, co jsem sepsal výš, to je už dvacet let.