Utopie

cover

Je to píča, a už se k tomu nevracejme. Pojďme si raději říct rychle o něčem, co člověka neznechutí a neuvrhne tak moc do malomyslnosti a pochybností. Třeba gulag.

Ne, promiňte. Myslel jsem utopie. Ale ono to souvisí.

Mám dlouhodobě jeden zásadní problém s utopií. Totiž jak je možné, že všechny nové skvělé světy, které na papíře tak skvěle fungovaly, se utopily v krvi. Odpověď známe, ale myslím, že je potřeba ji neustále připomínat, protože v nadšení nad novou skvělou utopií, která na papíře vypadá jako ideální, úspěšné a spravedlivé společenství šťastných lidí, často zapadne důležitý podotek, totiž že lidi jsou lidi. (Panwerich alert!)

Lidi jsou lidi a chovají se jako lidi, totiž často objektivně neracionálně, emotivně, jejich motivace jsou nedeterministické, subjektivní a tak dál.

Tuhle jsme sledovali dokument o kolektivních domech. Však víte, Le Corbusier a tak, levicová avantgarda počátku 20. století, dům jako stroj na bydlení, vertikální město, kolektivismus… “Všichni všechno budem mít dohromady” (Panwerich alert 2!) Byt jako prostor na přespání, k tomu společné stravování, společný odpočinek, společné studování, společné prádelny, společná výchova dětí, společné… nevím co všechno. Z radostí nad budováním nového světa, bez třídních rozdílů, kdy jedince nahradí kolektiv, se jich několik postavilo. Výkladní skříně kolektivismu.

Jenže to nějak moc nedopadlo, i když obyvatelé byli jistě ti pokrokoví z pokrokových. Zkrátka v nich zůstaly ty pozůstatky starého světa, totiž touha po soukromí a touha vlastnit. Bylo to v nich jako v koze.

A to je problém s utopií. V lidech jsou třeba právě tyhle touhy. Můžou být nakrátko potlačené, ale vždycky se vrátí. A nejen tyto dvě konkrétní touhy, je jich víc. Proto je dlouhodobě udržitelný jen takový systém, který je respektuje, nepotlačuje, využívá…

Vymyslet nový společenský systém nedá zas tolik práce. Definujete si spravedlnost, odpovědnost, odměnu, trest, mechanicky použijete sociologické, ekonomické a jiné poučky a spočítáte, jak má společnost fungovat, aby každému maximalizovala blahobyt. Gratuluji, právě jste vymysleli deterministický společenský stroj pro unifikované jednotky. Velmi pravděpodobně jste museli systémově omezit soukromí, vlastnictví, nebo třeba touhu po sebevyjádření, po odlišnosti, či jiné pudy, které vyvolávají nespravedlnost a nerovnováhu.

Co s tím? No, zavedete do utopie termín nového člověka, takového, který bude prost balastu minulosti, jako třeba konceptu vlastnictví, soukromí, intimity, a na něj se spolehnete.

Kde ten člověk vznikne? No, to se zatím neví. Má se za to, že vznikne sám od sebe, a rád, protože pochopí, že vzniknout musí. Zatím se ví, že nevznikne z dělníků. Dělnická třída má totiž reálnou zkušenost úplně jinou. Nevznikne ani z odborářů. Možná by mohla vzniknout z prekariátu a z některých intelektuálů.

Ale to, kde vznikne, je otázka pro autory utopií a až tak mě netrápí. Mě trápí jiná otázka, totiž co se stane se starým člověkem? Ne se starcem, ale s tím nepřeměněným. S tím, co zůstane až po krk ve starém světě, kde vlastnil, měl soukromí a další nekolektivistické věci.

V zásadě máte, utopici, jen dvě možnosti. Převychovat ho, což v praxi znamená jej zlomit, aby alespoň navenek “troubil tu vaši”, nebo ho… odstranit.

Každá utopie, která jde proti lidské přirozenosti, končí tím, že musí ve svém jménu odstranit z lidí přirozenost, někdy i s jejími nositeli.

Demokracie není nijak extra skvěle vymyšlené zřízení, ale ukazuje se jako jedno z mála funkčních zřízení, které nejde proti pudům a dokáže absorbovat evoluci společenských norem.