Včerejší debata na Twitteru mi potvrdila jednu teorii, kterou si ověřuju už dlouho.
Máme nějaký setrvalý stav, status quo, a v rámci něj jsou nastavené nějaké věci nějak.
Jedna konkrétní věc vadí nějaké skupině lidí, tak chce, aby se to změnilo. A většině je to šumák, protože to považují za nedůležité. A je jedno, jestli jde o střídání času, svatby gayů nebo zapsané pohlaví v občance.
Pak se z této věci stane politikum a lidé, kterým to vadí, začnou být vnímáni jako konkrétní skupina. V tu chvíli dojde k disociaci: první skupině něco vadí a chce to změnit. Druhé skupině vadí lidé, kterým to vadí. Rovina sporu pak není “problém X: pro, nebo proti?”, ale “problém X, my jsme proti” a “vy zase něco chcete, tak jsme proti vám”. Ne proti té věci, ani pro věc, ale proti vám.
Na to se pak nabalí zpětná racionalizace, že “nám vlastně nevadíte vy, ale to, co chcete, protože my to nechceme”. A to jsou lidi, kterým to původně bylo úplně šumák, protože to považovali za nedůležité. Ale teď bojují jakože “za věc”, ale ve skutečnosti říkají “vadí nám váš přístup”.
Jen konstatuju.